ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.40.97.1
sp. zn. Pl. ÚS 40/97
Nález
Plénum Ústavního soudu rozhodlo dne 2. září 1998 ve věci návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupených RSDr. J. Š., na zrušení a změnu některých ustanovení §17 a §18 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 242/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 117/1995 Sb., takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 7. listopadu 1997 podala skupina 72 poslanců Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky návrh na zrušení ustanovení
čl. I. bodu 16. zákona č. 242/1997 Sb., v té části, kterou se mění
ustanovení §17 a §18 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální
podpoře, a to dnem 1. října 1997. Provedenou novelizací byl mimo
jiné nově upraven přídavek na dítě v §17 až §19 zákona č.
117/1995 Sb. a tato ustanovení novely podle jejího čl. VIII.
nabyla účinnosti dnem 1. října 1997. Nové ustanovení §19 se
dotýká jen výplaty přídavků na dítě a nemá vliv na materiální
ustanovení §17 a §18; předložený návrh se proto na ně
nevztahuje.
Skupina poslanců ve svém návrhu uvádí, že nová zákonná úprava
přídavku na dítě je v rozporu zejména s ustanoveními čl. 32
odst. 1 ve spojení s čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod, která zaručují rovnost všech dětí v právech a jejich
stejnou zvláštní ochranu bez jakéhokoliv rozdílu, včetně
majetkového a jiného postavení. Kromě toho je i v rozporu s čl. 3
odst. 1, čl. 26 až čl. 28 a čl. 41 Úmluvy o právech dítěte (č.
104/1991 Sb.), jakož i s ustanovením čl. 5 odst. 2, čl. 10
a čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních
a kulturních právech (č. 120/1976 Sb.). Skupina poslanců současně
upozorňuje, že tato úprava není v souladu ani s Evropskou sociální
chartou, kterou Česká republika zatím neratifikovala.
Podrobnější argumentaci věnovala skupina poslanců zejména
čl. 41 Úmluvy o právech dítěte, kde je zakotvena zásada nabytých
práv, takže smluvní strana nesmí zrušit nebo omezit práva, která
uznávala na základě vnitrostátního práva nebo mezinárodní smlouvy,
pokud tato práva více než Úmluva o právech dítěte napomáhají
uskutečnění práv dítěte. Podle této zásady jsou smluvní státy
povinny přijímat opatření k postupnému zvyšování životní úrovně
dětí a k pomoci rodičům a jiným osobám, které se starají o děti;
nejsou však oprávněny dosaženou sociální a finanční pomoc snižovat
(čl. 26 až 28 Úmluvy). Ústavní soud ve svém nálezu, vyhlášeném ve
Sbírce zákonů pod č. 103/1997, vyslovil právní názor, že rovněž
zákonodárný orgán je zavázán přímo použít ustanovení čl. 3
odst. 1 Úmluvy, podle něhož zájem dítěte musí být předním
hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Pokud jde
o citovaný Pakt, je Česká republika vázána přijímat opatření pro
ochranu a pomoc všem dětem, neustále zlepšovat životní podmínky
rodin a zachovávat nabytá práva.
Přípisem ze dne 6. 2. 1998 skupina poslanců zpřesnila
formulaci textu ustanovení, jehož se její návrh týká, takto:
"Dnem
1. října 1997 se zrušují tato ustanovení zákona č. 117/1995 Sb.,
o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 242/1997 Sb., kterým
se mění a doplňuje zákon č. 117/1995 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a o změně a doplnění některých dalších zákonů: a)
ustanovení §17 odst. 1, část ustanovení §17 odst. 2 znějící "po
31. prosinci 1998" a označení odstavce 2, b) ustanovení §18
odst. 1, část ustanovení §18 odst. 2 znějící "podle §17
odst. 2" a označení odstavce 2."
II.
Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení §17 a §18 zákona
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č.
242/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 117/1995 Sb.,
podala podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR a §64 odst. 1
písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, skupina sedmdesátidvou poslanců Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, kteří ze svých řad pověřili
zastupováním v řízení před Ústavním soudem doc. RSDr. J. Š., který
též ověřil správnost jejich podpisů.
Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu ve
smyslu §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ani pro
zastavení řízení podle §67 téhož zákona, byl návrh v souladu
s ustanovením §69 citovaného zákona zaslán Poslanecké sněmovně
Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky
s výzvou k vyjádření. V rámci zajišťování listinných důkazů ve
smyslu §42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si
Ústavní soud vyžádal stanovisko ministra práce a sociálních věcí.
Podle §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. poté Ústavní soud
zjišťoval, zda zákon č. 242/1997 Sb., jehož protiústavnost, pokud
jde o změnu ustanovení §17 a §18 zákona č. 117/1995 Sb.,
navrhovatelé namítají, byl přijat a vydán v mezích Ústavou
stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Zjistil, že
zákon č. 242/1997 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 5. září 1997,
jakož i potřebnou většinou senátorů Senátu Parlamentu České
republiky dne 17. září 1997, byl podepsán příslušnými ústavními
činiteli a byl řádně vyhlášen.
Pokud jde o právní úpravu k 1. lednu 1993, byly přídavky na
děti přiznávány všem dětem jednotně, bez ohledu na majetkové
a jiné poměry podle zákona č. 88/1968 Sb. a zákona č. 95/1968 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, jako forma společenské péče o rodiny
s nezaopatřenými dětmi.
Uvedená úprava byla změněna zákonem č. 117/1995 Sb., o státní
sociální podpoře. V něm byl přídavek na dítě koncipován jako
právní nárok jednotlivého nezaopatřeného dítěte a přídavky se
poskytovaly diferencovaně ve zvýšené výměře (§18 písm. a) nebo
v základní výměře (§18 písm. b) nebo ve snížené výměře (§18
písm. c) v závislosti na osobní potřebě dítěte a na výši
rozhodného příjmu v rodině. Rozhodný příjem v rodině a osobní
potřeba dítěte se stanovila podle §4 a §8 zákona č. 117/1995 Sb.
a podle zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění
pozdějších předpisů. Poté zákonem č. 242/1997 Sb. byla, pokud jde
o nároky na přídavek na dítě do 31. prosince 1998, zrušena
kategorie přídavků ve snížené výměře a byla provedena změna
podmínek pro výplatu přídavků ve zvýšené výměře a v základní
výměře. Pro dobu po 31. 12. 1998 byla prohloubena diferenciace
přídavků ve zvýšené, základní a snížené výměře.
Podle názoru skupiny poslanců nová ustanovení §17 a §18
v zákoně č. 242/1997 Sb. jednak ruší nabytá práva značného počtu
dětí v sociální oblasti v rozporu se zásadou rovnosti všech dětí
v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i se
zásadou jejich rovnosti před zákonem bez jakékoli diskriminace
(včetně majetkového původu) podle čl. 26 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech a rovnosti v právech bez
jakékoli diskriminace (včetně majetku a postavení jejich rodičů
nebo zákonných zástupců) podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy o právech
dítěte.
Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud zrušil napadená
ustanovení dnem 1. října 1997, má skupina poslanců za to, že
takové zrušení není v rozporu se zákazem retroaktivity zákonů,
neboť nejde o zpětné zrušení nároků, ale o jejich restituci,
přičemž zrušení k jinému pozdějšímu datu by bylo legalizováním
neústavního stavu a dostalo by se do rozporu s čl. 1 Ústavy ČR.
V této souvislosti se skupina poslanců dovolává nálezu Ústavního
soudu ČSFR ze dne 18. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (částka
96/1992 Sb.) a právního názoru, že "je jistě věcí státu, aby
v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne
méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela
libovolně. Musí tu prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro
veřejné blaho. Kritéria, podle nichž takové odůvodnění činí,
přitom musí být objektivní, a to právě pro danou oblast." Žádná
taková kritéria resortním ministerstvem, vládou ani Poslaneckou
sněmovnou nebyla prokazována ani prokázána.
III.
Pokud jde o stanoviska k návrhu předloženému skupinou
poslanců, která byla vyžádána Ústavním soudem, je třeba
konstatovat, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 27. 4. 1998,
podepsaném předsedou Poslanecké sněmovny ing. M. Z., vycházela
z toho, že zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je
jedním ze základních zákonů pro realizaci sociální reformy v České
republice.
Rodiny a občané si zabezpečují co nejširší okruh potřeb
vlastními silami a stát svou podporou a pomocí zasahuje pouze tam,
kde ze subjektivních nebo objektivních důvodů nestačí občan nebo
rodina zabezpečit své potřeby vlastními silami na společensky
přijatelné úrovni a tam, kde stát má člověka a rodinu stimulovat,
popř. chránit. Základní dlouhodobou dávkou pro rodiny
s nezaopatřenými dětmi, která pomáhá krýt náklady spojené
s výchovou a výživou nezaopatřených dětí, je přídavek na dítě.
Jedná se o univerzální dávku, jež se vyplácí ve stejné výši, a to
ve třech úrovních v závislosti na příjmu rodiny a v kombinaci
násobku částky životního minima na osobní potřeby dítěte. Výplata
této dávky je ukončena, resp. nárok vůbec nevzniká, při vyšší
příjmové úrovni rodiny. V zájmu přijatelnosti tohoto systému
širokou veřejností hranice příjmu byla stanovena tak, aby z nároku
na tuto dávku byla vyloučena jen malá část rodin s výrazně
nadprůměrnými příjmy.
Zákon č. 242/1997 Sb., jenž snižuje výši přídavku na dítě,
snižuje počet oprávněných dětí a prohlubuje diferenciaci přídavků,
je odrazem poklesu celkové výkonnosti ekonomiky. Podle názoru
skupiny poslanců tato opatření v oblasti přídavků na dítě jsou
v rozporu s Listinou základních práv a svobod i přijatými
mezinárodními úmluvami, neboť dětem má být zaručena rovnost
v právech a má být zaručena jejich stejná zvláštní ochrana bez
jakéhokoli rozdílu, včetně majetkového a jiného postavení.
K tomu je třeba poznamenat, že Úmluva o právech dítěte
v čl. 4 uvádí "pokud jde o hospodářská, sociální a kulturní práva,
státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uskutečňují taková
opatření v maximálním rozsahu svých prostředků." Tato úmluva tudíž
výslovně uznává, že stát je při uplatňování svých opatření
limitován svou hospodářskou situací. Zákon č. 242/1997 Sb. jen
odráží tuto situaci, sám však diferenciaci v přídavcích na děti
nezavádí, ta už je založena právní úpravou v zákoně č. 117/1995
Sb. před jeho novelizací.
V závěru vyjádření vyslovuje předseda Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky stanovisko, že zákonodárný sbor jednal
v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a ústavním
pořádkem České republiky a jeho právním řádem. Podle jeho názoru
je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil
ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
Senát Parlamentu České republiky jako účastník řízení ve svém
vyjádření ze dne 17. 4. 1998, podepsaném předsedou Senátu doc.
JUDr. P. P., konstatoval, že Senát jako druhá komora Parlamentu
České republiky při projednávání návrhu zákona schváleného
Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky neshledal důvody,
pro které by nemohl s napadeným zákonem vyslovit souhlas.
Stanovení podmínky nároku na přídavek na dítě, kterou je
závislost na výši příjmů v rodině, lze stěží považovat za rozpor
v rovnosti v právech nebo za "diskriminaci podle majetku". Pokud
by tomu tak mělo být, bylo by nutno dojít k závěru, že také právní
úprava přídavku na dítě před její novelizací provedenou zákonem č.
242/1997 Sb., kterou požadují navrhovatelé obnovit, je v rozporu
s těmi ustanoveními Listiny základních práv a svobod
a mezinárodních smluv, na která navrhovatelé poukazují. Již
původní úprava v zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální
podpoře, jak také navrhovatelé uvádějí, stanovila poskytování
přídavku na dítě v závislosti na výši rozhodného příjmu v rodině,
na rozdíl od předchozí úpravy stanovené v zákoně č. 88/1968 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, a ve vyhlášce č. 95/1968 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, podle níž byly přídavky na dítě
poskytovány "bez ohledu na majetkové a jiné poměry". Pokud by
u přídavku na dítě diferenciace z hlediska rozhodného příjmu
v rodině nebyla přípustná, nemohla by být tato dávka
transformována z dřívějšího systému nemocenského pojištění (péče),
resp. ze systému důchodového zabezpečení (výchovné k důchodu) do
systému dávek státní sociální podpory závislých na výši příjmu.
Obdobně by tomu bylo i z hlediska úpravy dalších dávek státní
sociální podpory poskytovaných v závislosti na výši ;příjmu rodiny
tento adresný systém státních sociálních dávek by potom vůbec
nebylo možné zavést.
Pokud jde o Úmluvu o právech dítěte v souvislosti s právem
dítěte na "výhody sociálního zabezpečení", dospívá Senát k závěru,
že Úmluva o právech dítěte tyto výhody nikterak nekonkretizuje
stanovením jejich rozsahu nebo zásad pro jejich určení, a odkazuje
na vnitrostátní právo. V otázce zabezpečení životních podmínek
nezbytných pro rozvoj dítěte Úmluva o právech dítěte vychází
z toho, že základní odpovědnost zde nesou rodiče nebo jiné osoby,
které se o dítě starají, a státy, které jsou smluvní stranou
Úmluvy o právech dítěte, "v souladu s podmínkami daného státu
a v rámci svých možností" činí opatření pro poskytování pomoci
rodičům a jiným osobám, které se o děti starají. Změna v úpravě
přídavku na dítě nebyla nijak dávána do souvislosti s tím, že by
se jí sledovalo zrušení nebo omezení práva, které napomáhá
uskutečnění práv dítěte více než stanoví Úmluva o právech dítěte,
aby v tom byl spatřován rozpor s ustanovením čl. 41 této Úmluvy,
na které navrhovatelé poukazují v souvislosti se zakotvením zásady
nabytých práv. V tomto smyslu je text uvedeného článku Úmluvy
o právech dítěte v předloženém návrhu významově posunut. Uvedené
ustanovení vyjadřuje mezinárodně uznávanou zásadu, že ratifikací
Úmluvy o právech dítěte nejsou dotčena výhodnější práva podle
vnitrostátního zákonodárství smluvního státu. Z novelizace zákona
o státní sociální podpoře provedené zákonem č. 242/1997 Sb.
nevyplývá rozpor s uvedeným článkem Úmluvy o právech dítěte,
popřípadě s obdobným ustanovením čl. 5 odst. 2 Mezinárodního paktu
o hospodářských, sociálních a kulturních právech, na které je
v předloženém návrhu v dané souvislosti rovněž poukazováno.
V závěru svého vyjádření předseda Senátu Parlamentu České
republiky proto konstatoval, že je na Ústavním soudu, aby posoudil
ústavnost napadených ustanovení citovaného zákona a rozhodl
o nich.
Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě výzvy
Ústavního soudu předložilo dne 11. 5. 1998 své vyjádření
k předloženému návrhu skupiny poslanců:
Vychází z toho, že peněžité dávky státní sociální podpory
jsou poskytovány v závislosti na výši příjmu v rodině, v souladu
se zásadou usměrňování těchto dávek těm skupinám osob, které je
potřebují právě s ohledem na míru jejich potřebnosti. Z hlediska
sociálního jde o spravedlivý a adresný princip umožňující určitým
způsobem vyrovnávat sociální rozdíly v úrovni jednotlivých skupin
i dalších osob. Jde o princip platný v oblasti státních sociálních
dávek, přičemž je uplatňován stejně ve vztahu ke všem osobám
a platí bez rozdílu pro všechny případy, jsou-li splněny stanovené
podmínky.
Kritizuje tvrzení navrhovatelů, že změna zákona o státní
sociální podpoře, provedená zákonem č. 242/1997 Sb. je v rozporu
s čl. 3 odst. 1, čl. 26 až čl. 28 a čl. 41 Úmluvy o právech
dítěte, protože navrhovatelé vyčleňují pro účely své argumentace
z této úmluvy jen některá ustanovení nebo jejich části a pomíjejí
vzájemné vazby jejích jednotlivých ustanovení. Neberou v úvahu
čl. 4 této úmluvy, podle něhož "pokud jde o hospodářská a sociální
práva, uskutečňuje stát příslušná opatření v maximálním rozsahu
svých prostředků" a má tedy možnost i tato práva omezit. Obdobně
pomíjejí v čl. 26, že výhody v něm uvedené se poskytují s ohledem
na zdroje a možnosti dítěte a osob, které se o ně starají.
Navrhovatelé nesprávně interpretují i čl. 41 Úmluvy o právech
dítěte, který má význam především v okamžiku ratifikace
mezinárodní úmluvy. Pokud však uvádějí, že smyslem článku je zákaz
odejmutí nebo omezení nabytých práv, zákaz snižování dosažené
sociální a finanční pomoci a povinnost přijímat opatření
k postupnému zvyšování životní úrovně, jde takový výklad daleko za
původní smysl článku. Úmluva nestanoví žádná jednoznačná kritéria
pro poskytování jednotlivých sociálních dávek a ponechává na
vládách a parlamentech smluvních stran, aby stanovily úroveň
sociálních dávek.
Obdobně je vytýkán navrhovatelům jejich přístup
k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních
právech v čl. 5 odst. 2, čl. 10 a čl. 11 odst. 1. Pokud jde
o čl. 5 odst. 2, i ten směřuje k tomu, aby v souvislosti
s ratifikací paktu nedošlo k omezení některého práva zajištěného
vnitrostátním předpisem. Čl. 11 odst. 1 se týká práva jednotlivce
na přiměřenou životní úroveň a zlepšování životních podmínek;
v tomto článku i v čl. 10 se jedná o obecné ustanovení, podle
něhož se životní úroveň posuzuje v širším sociálně-ekonomickém
kontextu, a o obecný princip ochrany.
Stejně jako u Úmluvy o právech dítěte, tak i v tomto
Mezinárodním paktu pomíjejí navrhovatelé čl. 4, podle něhož může
stát podrobit práva omezením, která stanoví zákon a která jsou
slučitelná s povahou těchto práv, a jsou-li učiněna za účelem
podpory obecného blaha v demokratické společnosti.
Pokud jde o čl. 28 Úmluvy o právech dítěte a čl. 26
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, nedotýkají
se práva na sociální a ekonomickou pomoc dětem a není
specifikováno, v jakém směru mělo k porušení takového práva dojít.
V závěru svého vyjádření uvádí Ministerstvo práce
a sociálních věcí ještě připomínky k poznámkám navrhovatelů
k Evropské sociální chartě, kterou Česká republika ještě není
vázána, a vyjadřuje svůj důrazný nesouhlas s návrhem, že by mělo
dojít k navrhovanému zrušení zákona zpětně k l. říjnu 1997.
IV.
Ústavní soud po rozboru návrhu skupiny poslanců Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, stanovisek vyžádaných od
účastníků řízení, tj. Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky a Senátu Parlamentu České republiky, jakož i expertního
vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí, s přihlédnutím
k těsnopiseckým zprávám o projednávání zákona č. 242/1997 Sb.
V obou komorách Parlamentu České republiky dospěl k závěru, že
návrh na zrušení napadených ustanovení zákona č. 117/1995 Sb., ve
znění zákona č. 242/1997 Sb., není důvodný.
Přijetím zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,
byl v oblasti sociálního zabezpečení zaveden systém dávek státní
sociální podpory, který rozlišuje dvě skupiny dávek. První
skupinou jsou dávky státní sociální podpory poskytované
v závislosti na výši příjmu v rodině, tj. dávky adresné; do této
skupiny patří přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na
bydlení a příspěvek na dopravu. Druhou skupinou jsou ostatní dávky
státní sociální podpory, poskytované bez ohledu na výši příjmu
v rodině; do této skupiny patří rodičovský příspěvek, zaopatřovací
příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné a pohřebné.
Změna v úpravě přídavku na dítě spočívající v omezení okruhu
oprávněných osob a ve výši přídavku na dítě, byla v důvodové
zprávě k vládnímu návrhu zákona zdůvodněna nutností omezit výdaje
státu v roce 1997 a v roce 1998 v souvislosti s aktuální
ekonomickou situací, jako součást řady úsporných opatření vlády ke
snížení výdajů státního rozpočtu, a tato omezující úprava byla
- proti vládnímu záměru, který nepředpokládal její časové omezení
- přijata na období od 1. 10. 1997 do 31. 12. 1998. Bylo přitom
vzato v úvahu, že jde o jednu z dávek státní sociální podpory, kdy
její odnětí nebo snížení, které by vzhledem k výši příjmů rodiny
vedlo k podstatnějšímu ztížení sociální situace rodiny, může být
kompenzováno jinou dávkou v rámci systému státní sociální podpory,
popřípadě širšího systému sociálního zabezpečení. Důsledky změn
úpravy přídavků na děti se promítly do nároků na jiné dávky státní
sociální podpory vzhledem k tomu, že přídavek na dítě je součástí
rozhodného příjmu rodiny pro nárok na sociální příplatek či
příspěvek na bydlení apod. [§5 odst. 1 písm. g) zákona č.
117/1995 Sb., ve znění zákona č. 242/1997 Sb.].
Pro posouzení požadavku navrhovatelů je třeba konstatovat, že
je skutečností, že zákon č. 242/1997 Sb. snížil výši přídavku na
dítě, snížil počet oprávněných dětí a prohloubil diferenciaci
přídavků, a to v důsledku poklesu celkové výkonnosti ekonomiky. To
vyplynulo i v průběhu projednávání návrhu zákona v Parlamentu
České republiky, kdy bylo konstatováno, že se navrhuje zejména
úprava podmínek nároku na přídavek na dítě a jeho výši tak, že
nárok bude vázán na výši příjmů nepřesahující v rodině 2,2 násobek
životního minima rodiny, a to na rozdíl od do té doby platné
úpravy, kdy nárok na tuto dávku vznikal v případě, že rozhodný
příjem v rodině nepřesahoval trojnásobek životního minima rodiny.
Výše přídavku pak měla činit 27 % částky na osobní potřeby dítěte,
jestliže rozhodný příjem v rodině není vyšší než 1,8 násobek
životního minima rodiny nebo 14 % částky na osobní potřeby dítěte
v ostatních případech.
Zákon č. 242/1997 Sb. tedy odráží situaci předpokládanou čl.
4 Úmluvy o právech dítěte v tom, že státy uskutečňují takováto
opatření v maximálním rozsahu svých prostředků; tento zákon sám
však diferenciaci v přídavcích na děti nezavádí, ta byla již
založena právní úpravou v zákoně č. 117/1995 Sb. před jeho
novelizací.
Ústavní soud se po předchozím vyhodnocení návrhu předloženého
skupinou poslanců zabýval ústavněprávními otázkami, především
těmi, které uvedli navrhovatelé ve svém návrhu, a to jednak podle
Listiny základních práv a svobod, jednak podle mezinárodních
úmluv. Podle názoru navrhovatelů je nová zákonná úprava přídavku
na dítě v rozporu zejména s čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 1
a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, které zaručují
rovnost všech dětí v právech a jejich stejnou zvláštní ochranu bez
jakéhokoliv rozdílu, včetně majetkového a jiného postavení. Jak
již Ústavní soud několikrát zdůraznil (nálezy sp. zn. Pl. ÚS
5/95, Pl. ÚS 4/95), princip rovnosti není v zásadě chráněn sám
o sobě, ale jen v souvislosti s porušením jiného základního práva,
které zaručuje ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva ve smyslu
čl. 10 Ústavy ČR. Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se
dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity
zpochybňující alespoň v určitém směru již samu podstatu rovnosti.
Pokud by bylo stanovení různých podmínek sociálních dávek
v závislosti na odůvodněných potřebách určitých skupin osob
považováno paušálně za porušení základního práva a rovnosti
v právech, znamenalo by to, že u sociálních dávek by vlastně
žádnou podmínku pro nárok nebo jeho výši, spočívající např. ve
věku, v době či individuálním posuzování sociální a ekonomické
situace, ani nebylo možno stanovit.
Navrhovatelé tedy namítají rozpor napadených ustanovení
zákona s obecnými interpretačními ustanoveními a zásadami
uplatňovanými v právním státě podle hlavy první Listiny základních
práv a svobod. Dále se opírají o čl. 32 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, týkající se obecně ochrany rodičovství a rodiny
a zvláštní ochrany dětí a mladistvých. Tato všeobecně formulovaná
práva předpokládají konkretizaci zákonem, jak uvádí jednak čl. 32
odst. 6 i výslovně čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. V této konkretizaci nebyly zjištěny rozpory s výchozími
ústavněprávními normami.
Navrhovatelé namítli ještě rozpor nové úpravy s ustanovením
čl. 3 odst. 1, čl. 26 až čl. 28 a čl. 41 Úmluvy o právech dítěte
a s ustanovením čl. 5 odst. 2, čl. 10 a čl. 11 odst. 1
Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních
právech, ale důvody, jak ke svému stanovisku dospěli, ve svém
podání neuvedli. Jen u čl. 41 Úmluvy o právech dítěte dospěli
k závěru, že je zde zakotvena zásada nabytých práv a smluvní
strana nesmí zrušit nebo omezit práva, která uznávala na základě
vnitrostátního práva nebo mezinárodní smlouvy, pokud taková práva
více než Úmluva o právech dítěte napomáhají uskutečnění práv
dítěte. Podle této zásady jsou smluvní státy údajně povinny
přijímat opatření k postupnému zvyšování životní úrovně dětí
a k pomoci rodičům a jiným osobám, které se starají o děti; nejsou
však oprávněny dosaženou sociální a finanční pomoc snižovat ve
smyslu čl. 26 až čl. 28 Úmluvy. Tento výklad nemá oporu v Úmluvě
o právech dítěte a Ústavní soud nemohl k němu v tomto konkrétním
případě nijak přihlédnout. Naopak mohl použít ustanovení čl. 26
k tomu, aby ukázal, že není důvodu napadená ustanovení zákona č.
117/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zpochybňovat. Odstavec
1 citovaného článku stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou
úmluvy, uznávají právo každého dítěte na výhody sociálního
zabezpečení včetně sociálního pojištění a činí nezbytná opatření
k dosažení plného uskutečňování tohoto práva v souladu
s vnitrostátním právem. Odstavec 2 téhož článku pak stanoví, že
tyto výhody se podle situace poskytují s ohledem na zdroje
a možnosti dítěte a osob, které se o ně starají, jakož i s ohledem
na veškerá další hlediska, která jsou spojena se žádostí
o poskytnutí těchto výhod podanou dítětem nebo ve prospěch dítěte.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými ustanoveními
novely zákona č. 117/1995 Sb. byla porušena základní práva
a svobody obsažené v Listině základních práv a svobod či
v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR, zejména když
předchozí koncepce zákona vycházela z obdobného systémového řešení
a stanovená výše dávek v konkrétní výši není sama o sobě ústavně
chráněným právem.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh skupiny poslanců zamítl
(§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. září 1998