ECLI:CZ:US:1999:1.US.1.99
sp. zn. I. ÚS 1/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci navrhovatele J. M., zastoupeného Mgr. A. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 50/98, ze dne 19. 10. 1998, a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 14/97, ze dne 15. 5. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 50/98, ze dne 19. 10. 1998, a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 14/97, ze dne 15. 5. 1998. Rozhodnutím vrchního soudu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně, kterým byl uznán vinným pokusem trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm a) a odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem podle §185 odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona, a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let se zařazením do věznice s ostrahou. V doplnění ústavní stížnosti datovaném 25. 7. 1999 rozšířil stěžovatel ústavní stížnost o sdělení obvinění Policie ČR, Úřad vyšetřování, ČVS ÚVV-4/10-95, ze dne 9. 4. 1995, a ČVS:ÚVV-4/10-95 ze dne 19. 4. 1995.
Podle uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze z 19. 10. 1998 se stěžovatel uvedených trestných činů dopustil tím, že společně s T. M. po předchozí dohodě s blíže neztotožněnou skupinou osob v Kolumbii se pokusili do České republiky dovézt na adresu spol. s r. o. M., počátkem roku 1994 celkem 350 kg kokainu v 70 až 90% čistotě, které byly uloženy v zásilce kompotů, expedovaných kolumbijskou firmou P. se sídlem v B., přičemž uvedená omamná látka byla zajištěna dne 12. 3. 1994 pracovníky protidrogové služby Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, a počátkem roku 1995 celkem 341,5 kg kokainu v 70 až 90% čistotě, uložené v zásilce cukru, expedované kolumbijskou firmou F. Ltda. se sídlem v B., přičemž uvedená omamná látka byla zajištěna dne 8. 3. 1995 pracovníky protidrogové služby Spolkové republiky Německo v Hamburku. Úhrnná cena konfiskovaného kokainu na černém trhu by činila přes jednu miliardu Kč. Kromě toho se J. M. dopustil trestného činu podle §185 trestního zákona tím, že bez povolení přechovával dvě opakovací kulovnice, 457 nábojů a 4 kusy ručních granátů.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 4. 1. 1999 a doplněné podáním ze dne 27. 7. 1999 stěžovatel namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho základních lidských práv zakotvených v Listině základních lidských práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva "), a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Konkrétní porušení svých práv spatřuje v tom, že trestný čin podle ustanovení §187 trestního zákona je trestným činem úmyslným a proto v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. Protože sdělení obvinění ze dne 9. 4. 1995 neobsahuje zákonem stanovené požadavky a na základě tohoto obvinění byl vzat do vazby, došlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy, podle nichž nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a čl. 9 odst. 1 Paktu, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem.
Magnetofonová kazeta se záznamem telefonického rozhovoru ze dne 7. 4. 1994 a anglický přepis rozhovoru nebyly předloženy nalézacímu soudu s odůvodněním, že se kazeta ztratila a přepis neexistuje. Jako důkazy nemohou být v trestním řízení použity poznatky získané sice procesním dokazováním, pokud při jejich provádění došlo k porušení právního předpisu, které mělo za následek podstatné vady řízení. I písemné sdělení o takovémto záznamu telekomunikační techniky v trestním spise je proto nejen nezákonné, ale i ústavně nepřijatelné. Obecné soudy tak pochybily, jestliže protizákonný a protiústavní stav trpěly, a to bez ohledu na to, že k takto získaným informacím nezamýšlely ve svém postupu jakkoli přihlédnout, a umožnily tak procesně nepřípustným způsobem ovlivňování orgánů v trestním řízení činných a rozhodujících. Tímto došlo k porušení č. 13 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy, podle nichž se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením a právo na spravedlivý proces.
Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že postačí pro kvalifikaci podle odst. 3. §187 trestního zákona tvrzení, že trestná činnost byla spáchána po předchozí dohodě s blíže neztotožněnou skupinou osob v Kolumbii, nerespektovaly podle stěžovatele zákon. Jestliže v průběhu trestního řízení nebyla prokázána existence organizované skupiny a nebyla dokázána vědomost pachatele, resp. spolupachatele trestného činu spáchat tento trestný čin ve spojení s organizovanou skupinou, která působí nejméně ve dvou státech, došlo k porušení ústavních procesních principů a zásady spravedlivého procesu. Konkrétně se stěžovatel dovolává porušení čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm d) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, upravujících právo na spravedlivý proces.
Ačkoliv dodávka kompotů z Kolumbie byla zajištěna dne 12. 3. 1994 pracovníky protidrogové služby Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, není z obsahu trestního spisu a provedeného řízení zřejmé, že došlo k převzetí trestní věci z ciziny dle čl. 22 Evropské úmluvy o předávání trestního řízení a podle Jednotné úmluvy o omamných látkách či na základě jiné vyhlášené mezinárodní smlouvy. K záznamu telekomunikačního provozu na jednotlivých telefonních stanicích bylo přistoupeno poté, co o nich bylo rozhodnuto soudci Městského soudu v Praze, tj. dne 22. 3. 1994. Ke sdělení obvinění došlo až o rok později, a to dne 5. 4. 1995. Stěžovatel se v této souvislosti domnívá, že žádost podle čl. 14 Jednotné úmluvy o omamných látkách s požadavkem důvěrnosti nebyla justičními orgány vznesena. Podle Evropské úmluvy o předávání trestního řízení se lhůta pro zahájení trestního řízení prodlužuje o 6 měsíců. Postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 8 Listiny a čl. 10 Ústavy ČR.
Materiály neznámého obsahu jsou i nadále součástí trestního spisu na č. l. 45 a 46, aniž by byl přetlumočen jejich obsah. Přitom každý má právo používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka. Tím došlo k porušení čl. 37 odst. 4 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. a) a e) a čl. 14 odst. 3 písm. f) Úmluvy - právo na pomoc tlumočníka. Dále se stěžovatel domnívá, že slyšení svědkyně M. Š. "mimo hlavní líčení" a čtení její výpovědí z přípravného řízení je možno považovat za podstatnou vadu řízení, neboť překážky uvedené v §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu musí trvale nebo pro dohlednou dobu znemožnit výslech svědka z důvodu onemocnění závažnější chorobou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obsah této výpovědi se do výroku o vině nepromítl ani promítnout nemohl. Stěžovatel je však názoru, že jednatelka a spoluvlastnice firmy, která podle výpisu z registru ekonomických informací měla od 1 do 5 zaměstnanců, mohla podat významné svědectví k obchodním aktivitám firmy a její spolupráce s firmou M. - S., spol. s r. o. Došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 14 odst. 3 písm. e) Paktu a čl. 96 Ústavy ČR.
Ve věci trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona se stěžovatel domnívá, že nejsou naplněny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to především v osobě pachatele a jeho zavinění. Zbraně byly nalezeny v místě stěžovatelova bydliště, kde se však již téměř rok a půl nezdržoval. Orgány činnými v trestním řízení nebyla vůbec připuštěna možnost, že pachatelem tohoto trestného činu není stěžovatel. Tímto postupem došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil Vrchní soud v Praze, Městský soud v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze. Vrchní státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdalo. Vrchní soud v Praze plně odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí, stejně tak Městský soud v Praze. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém písemném vyjádření odmítlo, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Podle jeho názoru byla práva obviněného v přípravném řízení i v řízení před soudem zachována. Nelze souhlasit s tím, že nepožíval stejných procesních práv jako obžaloba, které byla podle názoru stěžovatele tolerována hrubá procesní pochybení, která spatřuje v nezákonném postupu při shromažďování důkazů. Zmíněný důkaz odposlechem telefonických hovorů nelze považovat za nezákonně opatřený, neboť k záznamu telekomunikačního provozu na jednotlivých telefonních stanicích bylo přistoupeno až poté, co o nich bylo rozhodnuto soudci Městského soudu v Praze. Nebyly-li následně v přípravném řízení ani po opakovaném vrácení věci státnímu zástupci k došetření splněny podmínky §88 odst. 4 trestního řádu, bylo toto správně vyhodnoceno nalézacím soudem tak, že k tomuto důkazu nepřihlédl, nikoli však z důvodu nezákonného opatření jako důkazu absolutně neúčinnému, nýbrž pro nesplnění podmínek pro užití jako důkazu. Námitka porušení rovnosti stran nemůže v této souvislosti obstát. Vedlejší účastník odmítá také tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv v souvislosti se vzetím do vazby.
II.
Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu a po zhodnocení skutkových okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Předně je nutné konstatovat, že v ústavní stížnosti se v podstatě opakují argumenty, které již byly předmětem odvolacího řízení. K tomu Ústavní soud dodává, že s těmito argumenty se vypořádal odvolací soud ve svém obsáhlém 17ti stránkovém rozhodnutí, kterým bylo odvolání stěžovatele zamítnuto pro jeho nedůvodnost. Podle názoru Ústavního soudu je obsáhlé odůvodnění usnesení odvolacího soudu přesvědčivé a vyčerpávající. Podstata stěžovatelovy stížnosti tkví v tvrzení, že trestné činy, pro které byl pravomocně odsouzen, nespáchal. Jak však Ústavní soud již v minulosti judikoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu ani nepřísluší přehodnocovat dokazování prováděné v souladu s ústavními předpisy. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto především otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádal již Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení.
Pokud jde o námitku nezákonného vzetí do vazby, Ústavní soud - bez ohledu na to, že lhůta k podání ústavní stížnosti v tomto směru již dávno uplynula - zjistil, že ke vzetí stěžovatele do vazby došlo na základě usnesení soudu podle ustanovení §68 trestního řádu a z důvodů uvedených taxativně v §67 trestního řádu a stěžovateli bylo řádně sděleno obvinění odůvodněné konkrétními skutkovými okolnostmi, jak to požaduje zákon. Usnesení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2, JUDr. Z. Z. z 11. 4. 1995 o vzetí do vazby, shledalo vazební důvody podle §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení pak projednal a zamítl Městský soud v Praze 15. 5. 1995. Dne 27. 11. 1995 pak Městský soud v Praze zamítl žádost stěžovatele o propuštění na svobodu, když zjistil, že vazební důvody i nadále trvají. Vazební lhůta byla později prodloužena v souladu s §71 odst. 3 trestního řádu. Ke stížnosti obviněného bylo toto rozhodnutí přezkoumáno senátem Nejvyššího soudu České republiky, který oprávněnost prodloužení vazební lhůty potvrdil.
V doplňku k ústavní stížnosti, který byl předložen 30. 7. 1999 Ústavnímu soudu, uvádí stěžovatel, že vzetí do vazby pominulo subjektivní stránku trestného činu a má za to, že tuto námitku potvrzuje i citát ze žádosti Nejvyššího státního zastupitelství ČR z 16. 3. 1995 o právní pomoc. Tento citát je dle názoru Ústavního soudu stěžovatelem vytržen ze souvislosti. Jestliže Nejvyšší státní zastupitelství v dodatku žádosti o právní pomoc uvádí, že je nezbytné doložit, že obviněná osoba věděla o zásilce kokainu, vysvětluje tím německé straně smysl své žádosti o spolupráci policie SRN a České policie k tomu, aby byla zajištěna průběžná policejní kontrola celého dalšího transportu kokainu z Hamburku až na konečné místo určení a tím i ověřena identita zásilku přebírajících osob. Nelze proto tuto pasáž v textu chápat jako důkaz neopodstatněnosti vazby nebo dokonce neviny stěžovatele. Není také pravdou, že této žádosti o právní pomoc nebylo vyhověno. Jak britské tak i německé orgány poskytly v požadovaném rozsahu plnou podporu, pomoc a spolupráci.
Otázka důkazu, pořízeného odposlechem telekomunikačního provozu (§88 trestního řádu), byla vyřešena v rámci řízení před soudem jediným možným způsobem, totiž že soud při svém rozhodování k tomuto důkazu nepřihlížel. Uvedený důkaz byl pořízen v souladu se zákonem i s čl. 14 Listiny. Odposlech byl proveden na základě příkazu soudce (§88 odst. 1 trestního řádu), který splňoval zákonné náležitosti. Podle informací Národní protidrogové centrály však došlo k vymazání původního obsahu magnetofonové kazety a anglický text přepisu rozhovoru se z nejasných důvodů, o nichž nechce Ústavní soud polemizovat, nedochoval. Proto i při veškeré snaze orgánů činných v trestním řízení (výslech svědka J. v přípravném řízení i v řízení před soudem) nebylo možné splnit podmínky ustanovení §88 odst. 4 trestního řádu pro užití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na zjištění Městského soudu v Praze, který v citovaném rozsudku uvádí: "obžaloba jako důkaz autentičnosti tohoto důkazu předložila výpověď svědka J. - policisty, jenž měl v roce 1994 přepis anglického hovoru do jazyka českého přetlumočit. Tento svědek v přípravném řízení i u hlavního líčení uvedl, že si nevzpomíná, že by v rámci svého tehdejšího působení u Policie ČR takovýto překlad učinil, a tvrdil, že jeho znalost anglického jazyka je velmi sporná, konkr. hovořil o tom, že zná zhruba deset anglických slov. Na této výpovědi svědek setrval i přesto, že v průběhu přípravného řízení byly opatřeny kopie vysvědčení o absolvování kurzu anglického jazyka svědkem v době jeho působení u PČR." Protože však záznamy nebyly důkazem získaným nezákonným způsobem, byly předloženy soudu, který o nich rozhodl způsobem výše uvedeným.
Námitka, že se soudy zabývaly výhradně důkazy opatřenými cizozemskými orgány operativně pátrací činností v předsoudním stádiu řízení a že soudem nebylo dostatečně prokázáno napojení stěžovatele na organizovanou skupinu v Kolumbii, není oprávněná. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru řádně odůvodněno a je zde vyloženo, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy opírá svá skutková zjištění a jakými úvahami se soud řídil při hodnocení provedených důkazů. V tomto směru neshledal Ústavní soud porušení principu presumpce neviny ani práva na spravedlivý proces. S otázkou organizované skupiny se odvolací soud dostatečně vypořádal na str. 15 až 16 napadeného rozhodnutí. Způsob vybavení a provedení zásilek sedmi set kilogramů kokainu přímo předpokládal součinnost organizované skupiny a vylučoval také možnost, že by cestou někdo kokain do zásilek jaksi "přibalil". Ostatně o tyto cenné a velkokapacitní dodávky zboží také neprojevil zájem nikdo jiný než oba odsouzení.
V části V. ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává porušení práva na používání mateřského jazyka v trestním řízení, když odkazuje na listiny založené v trestním spisu na č. l. 45 a 46, které nejsou přeloženy do jazyka českého. Tyto listiny se týkají zásilky cukru, jejíž přepravu z Polska měl zajišťovat svědek J. H., a byly zabaveny při domovní prohlídce konané dne 10. 4. 1995 v bytě stěžovatele J. M. spolu s obálkou na jméno T. M. I když lze připustit, že i tyto listiny měly být přeloženy, nelze tuto skutečnost považovat za porušení čl. 37 odst. 4 Listiny, neboť celé trestní řízení bylo vedeno v českém jazyce a veškeré písemnosti včetně rozhodnutí byly zhotoveny taktéž v českém jazyce. Nepřeložením dvou písemností, týkajících se korespondence svědka H., nebyla stěžovateli způsobena žádná újma, neboť tyto písemnosti nebyly použity v trestním řízení jako důkazy ve smyslu §89 odst. 2 trestního řádu.
Přečtení protokolu o výpovědi svědkyně M. Š. z přípravného řízení s odvoláním na ustanovení §211 odst. 2 trestního řádu nelze považovat za porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 14 odst. 3 písm. e) Paktu. Soud posoudil zdravotní indispozici této svědkyně jako dlouhotrvající a na dohlednou dobu znemožňující její výslech, a proto se rozhodl postupovat v intencích ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Jak konstatoval odvolací soud v napadeném rozhodnutí, obsah výpovědi této svědkyně se netýkal přímo trestné činnosti stěžovatele, naopak se týkal pouze poměrů ve firmě T. M., a proto se nepromítl do výroku o vině obou obžalovaných.
K námitce stěžovatele, která se týká jeho odsouzení pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona, nelze než uvést, že závěr o vině stěžovatele vyplývá z provedených důkazů, kterými byly nalezené zbraně a výpověď svědka V., jehož požádala paní M., aby zbraně uschoval u sebe tím, že J. M. "má možná ten průšvih právě kvůli těm puškám". Ani v tomto případě neshledal Ústavní soud porušení principu presumpce neviny.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že neshledal, že by napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, uvedená v ústavní stížnosti. Z rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny), jež ostatně také plně využil. Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení zajištěnu právní pomoc obhájcem a jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami řízení nebylo nijak dotčeno. Konečně lze konstatovat, že z obsahu spisu nelze usuzovat na to, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Na základě všech shora uvedených skutečností Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. září 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu
*