ECLI:CZ:US:1999:1.US.101.97
sp. zn. I. ÚS 101/97
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů ing. R. G. a R. Č., obou zastoupených advokátem JUDr. J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 17 Co 322/95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, sp. zn.
17 Co 322/95, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, č.j. 17 Co 322/95-85. Tímto
rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze
dne 30. 11. 1994, č.j. 41 C 29/92-71, potud, pokud jím byl
zamítnut návrh stěžovatelů (ve výroku pod bodem III), jímž se
domáhali uzavření dohody o vydání věci, a to ideální 4/10 domu čp.
169 s pozemky p.č. 846, zastavěné plochy o výměře 487 m2 a p.č.
847, zahrady o výměře 369 m2, vše v kat. úz. Zábrdovice. Krajský
soud - stejně jako soud prvého stupně - dospěl k závěru, že
ideální 4/10 nemovitostí patřících původně babičce stěžovatelů Š.
G., provdané S., byly zkonfiskovány výměrem Ústředního národního
výboru v Brně podle ust. §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky
č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku. Ohledně této
části nemovitosti neměl soud originál předmětného výměru
k dispozici (neboť "přes veškerou snahu" se jej nepodařilo
zajistit), avšak z dalších důkazů ve věci provedených dovodil, že
konfiskační výměr ohledně Š. S. - na rozdíl od podílu
K. a R. G. - nebyl zrušen. Soud považoval za nepochybné, že
předmětná nemovitost přešla na stát mimo rozhodné období ve smyslu
zákona č. 87/1991 Sb., přičemž právě o tento právní předpis
stěžovatelé opírají svůj nárok. Námitce stěžovatelů, že předmětný
konfiskační výměr nenabyl právní moci, neboť nebyl Š. S. doručen,
prý nelze přisvědčit, neboť tehdy platné právní předpisy
umožňovaly doručení i veřejnou vyhláškou. Stěžovatelé neprokázali,
že by se Š. S. proti konfiskačnímu výměru odvolala. Proto odvolací
soud odvoláním napadený výrok rozsudku soudu 1. stupně jako věcně
správný potvrdil.
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti popřeli správnost
odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně, podle něhož ideální
4/10 domu č.p. 169 s pozemky p.č. 846, zastavěná plocha o výměře
487 m2 a p.č. 847 a zahrada o výměře 396 m2, vše v k. ú.
Zábrdovice, byly výměrem Ústředního národního výboru v Brně podle
§1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
konfiskovány. Tento závěr soud přijal "s tím, že stejně byly
konfiskovány ostatní podíly sporných nemovitostí dalších
spoluvlastníků, avšak v těchto případech byla konfiskace zrušena".
Podle názoru soudu však na rozdíl od těchto podílů konfiskační
výměr, týkající se předmětných ideálních 4/10 nemovitostí, nebyl
zrušen. Soud odůvodnil nabytí právní moci konfiskačního výměru
možností jeho doručení "vyhláškou" a v této souvislosti pominul
jak text §1 odst. 4 cit. dekretu, "tak i skutečnost, že po nabytí
právní moci rozhodnutí by zcela jistě neprobíhalo žádné správní
řízení ohledně státní spolehlivosti týkající se vlastnice
ideálních 4/10 nemovitostí, jehož konání bylo stěžovateli
prokázáno". Ust. §1 odst. 4 cit. dekretu stanoví: "O tom,
jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu,
rozhoduje příslušný okresní národní výbor. Z rozhodnutí okresního
národního výboru lze se odvolati.". Z uvedeného je zřejmé, že
konfiskační výměry (vydané podle uvedeného ustanovení) neměly
právní účinky okamžitého přechodu vlastnictví konfiskovaného
majetku na stát. Proto je nabytí právní moci konfiskačního výměru
podstatnou skutečností pro určené změny vlastnictví a pro určení
způsobu a doby přechodu vlastnictví na stát. Tento právní stav
nelze slučovat s datem vydání dekretu nebo s datem vydání
konfiskačního výměru. Stěžovatelé v řízení před soudem prokázali,
že po vydání konfiskačního výměru probíhalo i nadále správní
řízení, které však vzhledem ke změně politických poměrů a vzhledem
k úmrtí vlastnice ideálních 4/10 předmětných nemovitostí nebylo
dokončeno. Této skutečnosti také odpovídá to, že konfiskace byla
vyznačena v kartotéce ke dni 25. 3. 1947, doručení konfiskačního
výměru bylo vyznačeno dne 29. 3. 1947 a nabytí právní moci dne
28. 4. 1947, to vše pouze razítkem ("datumovkou") bez uvedení data
vyznačení, podpisu referenta, uvedení funkce a razítka příslušného
úřadu.
Tomu, že konfiskační výměr nenabyl právní moci, odpovídá
podle názoru stěžovatele i zápis v pozemkové knize, který uvádí
pouze poznámku národní správy, leč nikoli konfiskace, která by
mohla být zapsána pouze po nabytí právní moci konfiskačního
výměru. Z toho vyplývá, že soud v provedeném řízení nesprávně
vyložil ust. §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. a v návaznosti na
tento výklad nesprávně posoudil právní dopad konfiskačního výměru
bez nabytí právní moci a bez jeho zaknihování v pozemkové knize.
Napadený rozsudek krajského soudu byl tedy vydán v rozporu s ust.
§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tímto postupem prý Krajský soud
v Brně porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na
soudní a jinou právní ochranu stanovené v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva").
Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby byl napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen. Dále navrhli, aby se
Ústavní soud usnesl podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, že tato věc je naléhavá,
neboť současný vlastník ideální 1/4 předmětných nemovitostí by
s nimi mohl naložit tak, že by jim vznikla nenahraditelná
a neodškodnitelná újma.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podán
včas ve lhůtě stanovené v ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu, splňuje zákonné formální náležitosti a proto přistoupil
k vlastnímu projednání věci.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší
účastníci řízení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření poukázal na ustanovení
§1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 10/1945 Sb., z něhož
plyne, že ke konfiskaci majetku došlo ex lege účinností citovaného
dekretu, tj. dnem 25. 10. 1945, a správní rozhodnutí mělo pouze
deklaratorní a prováděcí charakter, potvrzující, že jsou splněny
podmínky pro konfiskaci podle citovaného dekretu. V daném případě
bylo správní rozhodnutí vydáno dne 28. 3. 1947 a nabylo právní
moci dne 28. 4. 1947, tedy mimo období zakotvené v ust. §1 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé sice tvrdí, že Š. G. bylo
vráceno československé občanství v roce 1950, avšak toto tvrzení
nedoložili. I kdyby však G. takový doklad obdržela, nestačil by
sám o sobě k závěru, že byl konfiskační výměr vydán neoprávněně.
Rozhodujícím dokladem pro vyloučení majetku z konfiskace bylo
osvědčení o národní spolehlivosti vydané podle ust. §1 odst. 4
dekretu č. 33/1945 Sb. tehdejším okresním národním výborem
a schválené ministerstvem vnitra. Takový doklad však předložen
nebyl. Soudní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nebyla
stěžovatelům odepřena, oba soudy o žalobě řádně jednaly, provedly
celou řadu důkazů a postupovaly ve smyslu ustanovení občanského
soudního řádu. Důsledným dodržením procesních předpisů nebyl
porušen ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Krajský soud v Brně
navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a prohlásil, že
souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil,
odkázal toliko na odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 11. 1994,
sp. zn. 41 C 29/92, a prohlásil, že s upuštěním od ústního jednání
souhlasí.
Správa nemovitostí města Brna, s.p., Brno, se postavení
vedlejšího účastníka v této projednávané věci vzdala. K věci se
nicméně vyjádřila a poukázala na to, že konfiskační výměr ohledně
části nemovitostí Š. S. nebyl zrušen, takže soud dospěl k závěru,
že nemovitost přešla na stát mimo rozhodné období stanovené
zákonem č. 87/1991 Sb. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost
zamítnuta.
Stěžovatelé s upuštěním od ústního jednání souhlasili.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného
rozsudku Krajského soudu Brně dospěl Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 41 C 29/92,
Ústavní soud zjistil, že odvolací soud (stejně jako soud prvého
stupně) - zkoumaje otázku, k jakému datu přešlo vlastnictví
k předmětným nemovitostem na stát - dospěl k závěru, že ideální
4/10 předmětných nemovitostí, patřících původně babičce
stěžovatelů Š. S., byly zkonfiskovány výměrem Ústředního národního
výboru v Brně ze dne 23. 3. 1947 podle ust. §1 odst. 4 dekretu č.
108/1945 Sb. Soud tak rozhodl, i když neměl originál předmětného
výměru k dispozici. Jeho existenci obecný soud dovodil pouze
z neověřené fotokopie výměru Ústředního národního výboru v Brně ze
dne 23. 3. 1947, zn. 551/04-14/11-1949-VIII/G. Soud však ponechal
bez povšimnutí, že fotokopie tohoto výměru - pokud byl výměr
skutečně vydán- označuje jako osobu, jejíž majetek měl být
konfiskován, G. Š., roz. S., posledně bytem v Brně, t.č. neznámého
pobytu. Babička stěžovatelů - jíž se tento výměr údajně týká - se
však jmenovala Š. S., roz. K., což je patrno z úmrtního listu
založeného na č. l. 12 soudního spisu a z protokolu o předběžném
šetření Státního notářství v Brně ze dne 30. 4. 1951, č.j. 6
D 248/55; soud ji také jako Š. S. označuje. Ve výměru tedy není
jednoznačně určena osoba, které se týká. Dále nelze prokázat, zda,
komu, kdy a jak byl výměr doručen, neboť je na něm pouze razítko,
že byl doručen dne 29. 3. 1947 a nabyl právní moci dne 28. 4.
1947, leč jakýkoli doklad o doručení chybí. Obecný soud sice
vyslovil domněnku, že tehdy platné právní předpisy umožňovaly
doručení i veřejnou vyhláškou, avšak o tom, že se tak stalo, žádný
doklad neexistuje. Výměr mimo to není opatřen kulatým úředním
razítkem a je na něm pouze uvedeno: "Referent ÚNV: B. K. I.
nám. předsedy ÚNV". Žádná z těchto nesrovnalostí nebyla do
dnešního dne odstraněna.
Jestliže zněl uvedený konfiskační výměr ze dne 23. 3. 1947
- pokud byl skutečně vydán - na nesprávně označenou osobu, bez
uvedení její adresy jako na osobu neznámého pobytu, pak nemohl být
právní předchůdkyni stěžovatelů Š. S., roz. K., řádně
doručen. Poněvadž nebylo prokázáno ani to, že by byl tento výměr
doručen veřejnou vyhláškou, lze dovozovat, že podklady pro
zjištění, kdy se konfiskační výměr stal pravomocným, chybí.
Ze spisu dále plyne, že stěžovatelé předložili soudu
potřebné doklady, zejména potvrzení "stanice" (por. K.) ze
dne 12. 4. 1949, č.j. 3051/49, v němž je uvedeno, že Š. S. je
české národnosti, zůstala Češkou i za doby nesvobody a proti její
státní a národní spolehlivosti není námitek. Na základě tohoto
potvrzení Ústřední národní výbor zemského hlavního města Brna,
Obvodní rada I, referátu VIII CNV v Brně, zaslal dne 14. 9. 1949
pod č. 41587/48-obv.r.I, referátu VIII. ve věci "Nemovitost V.,
státní spolehlivost Š. G.", přípis, v němž je uvedeno, že
Š. G. je osobou státně a národně spolehlivou. Není zapsána
v německém národnostním katastru. Z toho by bylo event. možné
dovodit, že Š. S. nebyla osobou německé národnosti, ani fyzickou
osobou ve smyslu ust. §1 odst. 1 bod 3 dekretu č. 108/1945 Sb.,
takže se na ni tento dekret nevztahoval.
Vzdor těmto zjištěním však Krajský soud v Brně dospěl
k závěru, že konfiskační výměr ze dne 23. 3. 1947 nabyl mimo
rozhodnou dobu právní moci a usoudil, že jeho vydání se opírá
o ust. §61 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb., z čehož
dovozuje, že byl uplatněn vůči osobě německé národnosti.
Je nepochybné, že povinností krajského soudu bylo zkoumat,
zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění nároků
stěžovatelů. Jakým způsobem soud vyhodnotí provedené důkazy, je
věcí jeho volného uvážení a hodnocení, jak vyplývá z principu
nezávislosti soudu ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu
soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů provedených
soudem, jestliže obecný soud při svém rozhodování respektoval
kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu.
Zjistí-li však Ústavní soud očividný rozpor mezi skutkovými
zjištěními vyplývajícími z důkazů provedených v řízení před
obecnými soudy a právními závěry, jež z nich obecné soudy
dovodily, musí konstatovat, že v řízení před obecnými soudy došlo
k porušení zásad spravedlivého procesu podle čl. 90 Ústavy a podle
hlavy páté Listiny (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.
ÚS 287/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 10, č.
45, Vydání 1., Praha C. H. Beck, 1998).
Taková situace nastala i v souzené věci. Krajský soud v Brně
usoudil na existenci a nabytí právní moci konfiskačního výměru ze
dne 23. 3. 1947 pouze z jeho neověřené fotokopie, aniž by se
zabýval jednak jeho obsahem, jednak úvahou, zda tento výměr
obsahuje náležitosti, z nichž by bylo možno dovodit, že byl vydán
a doručen Š. S.. Soud dále ponechal bez povšimnutí citované
potvrzení Ústředního národního výboru zemského hlavního města
Brna, Obvodní rady I, ze dne 14. 9. 1949, č. 41587/48-obv.r.I,
z něhož je patrno, že "Š. G. (nesprávně uvedeno G. místo S.) je
osobou státně a národně spolehlivou. není zapsána v německém
národnostním katastru". Z toho lze usuzovat, že očividný rozpor
mezi obsahem provedených důkazů a závěry, jež z nich obecný soud
dovodil - jak plyne z citované judikatury Ústavního soudu
- v souzené věci skutečně existuje.
V této souvislosti nelze rovněž ponechat bez povšimnutí, že
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl,
že rozhodujícím dokladem pro vyloučení majetku z konfiskace bylo
osvědčení o národní spolehlivosti vydané podle ust. §1 odst. 4
dekretu č. 33/1945 Sb. tehdejším okresním národním výborem
a schválené ministerstvem vnitra. Je pravda, že takový doklad
ohledně Š. S. nebyl předložen, leč nestalo se tak ani v případě
dalších spoluvlastníků předmětné nemovitosti
K. G. a R. G.. U K. G. je ve spisu založena pouze "zpráva" ze dne
3. 10. 1950, č.j. 27341/47-VIII/4, vydaná Ústředním národním
výborem v Brně, hospodářský referát, v níž se uvádí, že K. G. je
knihovním vlastníkem ideální 1/3 nemovitostí v B.,
a je osobou národně a státně spolehlivou. Obsahově tatáž zpráva
z téhož dne, č. j. 27340/47-VIII/4, byla vydána ohledně R. G.. Na
základě toho zrušil ÚNV v Brně národní správu a konfiskační návrh
nad ideální 1/3 nemovitostí v B., u K. G. a nad
ideální 1/3 těchže nemovitostí R. G.. Tím pozbyl platnosti výměr,
č.j. 55984/46-VII, o zavedení národní správy ohledně každého
z nich. Uvedený výměr se týkal i ideálních 4/10 předmětných
nemovitostí patřících Š. S., o jehož existenci se
Š. S., K. G. a R. G. dověděli teprve v srpnu 1947 a společně
podali dne 20. 8. 1947 návrh na zrušení národní správy, neboť byla
uvalena neprávem. Zda a jak bylo v tomto návrhu rozhodnuto, nelze
z předložených dokladů zjistit. Všechny tyto okolnosti by bylo
třeba zvážit, jednak z hlediska existence pravomocného
konfiskačního výměru ohledně ideálních 4/10 předmětných
nemovitostí Š. S., "jednak i z hlediska náležitostí osvědčení její
národní spolehlivosti ve srovnání s "osvědčeními", která byla
vydána pro K. G. a R. G..
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud usuzuje, že obecné
soudy tím, že některé důkazy buď nehodnotily vůbec nebo je
hodnotily v rozporu s jejich obsahem, nejednaly v souladu
s povinnostmi, které vyplývají z čl. 90 Ústavy. Tím porušily právo
stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud neshledal důvody pro rozhodnutí o naléhavosti
této ústavní stížnosti ve smyslu ust. §39 zákona č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, neboť argumenty stěžovatelů jsou
obdobné, jako zpravidla připadají v úvahu i v jiných restitučních
věcech.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 17
Co 322/95, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. března 1999