ECLI:CZ:US:1999:1.US.104.99
sp. zn. I. ÚS 104/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele L. Q. H., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 3 To 131/98, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. 5 To 411/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 22. 2. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 26. 2. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 3 To 131/98, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. 5 To 411/97, jimiž bylo rozhodováno v průběhu odvolacího řízení v jeho trestní věci o návrhu na vyloučení předsedkyně senátu JUDr. S. P. z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodu podjatosti.
Stěžovatel je toho názoru, že Vrchní soud v Praze provedl přezkumné řízení na základě opravného prostředku bez písemného vyhotovení usnesení, proti kterému opravný prostředek směřoval. Dále namítá, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. 5 To 411/97, nebylo písemně vyhotoveno a doručeno osobám oprávněným k podání opravného prostředku, jak stanoví trestní řád v §136, §134 a §63 odst. 1 písm. b). Je přesvědčen, že uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Oběma shora uvedenými rozhodnutími pak bylo podle stěžovatele porušeno základní právo na spravedlivé projednání jeho věci a na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Posléze uvedl, že podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sramek z roku 1984 (A-84) za vyloučeného musí být považován každý soudce, u něhož se lze důvodně obávat, že mu chybí nestrannost. Má za to, že oba soudy se nevypořádaly s důvody, kterými odůvodnil svůj návrh na vyloučení předsedkyně senátu.
Ze spisu zdejšího soudu pak bylo zjištěno, že Ústavní soud svým nálezem ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 162/98, k ústavní stížnosti totožného navrhovatele rozhodl o zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. 3 To 17/98, neboť zjistil, že Vrchní soud ke stížnosti navrhovatele nepřezkoumával napadené usnesení Městského soudu v Praze ani řízení mu předcházející a tuto stížnost navrhovatele zamítl jako nepřípustnou.
Ústavní soud při posuzování projednávané ústavní stížnosti vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z nedodržení ustanovení trestního řádu o písemném vyhotovování usnesení a dále z nesprávného hodnocení důvodů, pro něž neuznaly podjatost jmenované předsedkyně senátu.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 3 To 131/98, zjistil, že Vrchní soud přezkoumal výroky napadeného usnesení Městského soudu v Praze i řízení mu předcházející. Při svém rozhodování neshledal důvody, pro něž by předsedkyně senátu JUDr. P. měla být z rozhodování dané věci vyloučena, když neměla poměr k projednávané věci ani osobám, jichž se úkon přímo dotýkal, ani k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, ani poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu §30 trestního řádu.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další běžnou odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud
zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze však nevyplývají. Rovněž z něho nevyplývá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když stížnost byla projednána obecným soudem na základě podmínek zde stanovených jako je spravedlnost, veřejnost, nezávislý a nestranný soud. Podle čl. 90 Ústavy ČR je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). V trestním řízení platí pro posuzování o vylučování orgánů činných v trestním řízení z důvodů podjatosti taxativně stanovené důvody, jak je vyjmenovává ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu, přičemž o vyloučení rozhoduje orgán, kterého se tyto důvody týkají. O stížnosti proti jeho rozhodnutí pak orgán jemu nadřízený. V případě vyloučení soudce rozhodujícího v senátě rozhodne tento senát (§31 trestního řádu). V uvedeném případě však vznesené námitky proti jmenované předsedkyni senátu neměly podklad v důvodech stanovených v trestním řádu. Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování Vrchního soudu v Praze došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu