ECLI:CZ:US:1999:1.US.122.99
sp. zn. I. ÚS 122/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 27 Rto 1/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ze dne 5. 3. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 8. 3. 1999.
Ústavní stížností je napadáno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 27 Rto 1/97, kterým bylo z podnětu stížnosti státního zástupce zrušeno usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 1. 1997,
sp. zn. 13 T 235/91, jímž byl stěžovateli podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zrušen trest odnětí svobody v trvání deseti let, který mu byl stanoven jako trest přiměřený v dřívějším řízení podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Stěžovatel poukazuje na to, že Krajský soud v Ostravě nevzal v úvahu ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle ustanovení §39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje odvolací soud z nesprávného posouzení jeho jednání, jakož i aplikace zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 13 Rt 235/91 a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 27 Rto 1/97 zjistil, že v rámci soudní rehabilitace bylo usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. 6. 1992, sp. zn. 13 Rt 235/91, zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro zločin neoprávněného opuštění území republiky podle §40 zákona č. 231/1948 Sb. pro skutek, že dne 1. 1. 1949 u Chebu ilegálně přešel hranici ČSSR do Německa. Pro zločin vraždy prosté podle §134 a §135 č. 4 trestního zákona z r. 1852, provinění veřejného násilí násilným vztažením ruky na úřední osobu podle §81 a §82 II trestního zákona z r. 1852 a §3 zákona č. 48/1931 Sb. a dále pak pro přestupky podle §32 a §36 zákona č. 223/1952 říšského zákona a provinění krádeže podle §460 trestního zákona z r. 1852 mu byl stanoven přiměřený trest, a sice trest odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 1992, sp. zn. 31 Rto 51/92, byla zamítnuta stížnost okresního prokurátora ve Vsetíně proti tomuto usnesení. Dne 19. 11. 1993 si stěžovatel u Okresního soudu ve Vsetíně podal žádost o zahájení řízení ve věci uloženého zbytkového trestu (trest odnětí svobody v trvání deseti let), neboť ho považoval za nespravedlivý.
Okresní soud ve Vsetíně svým usnesením ze dne 10. 1. 1997, sp. zn.
13 Rt 235/91, stěžovateli zrušil tento trest. Do usnesení si podal stížnost okresní státní zástupce a na základě jeho stížnosti rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 27 Rto 1/97, tak, že napadené usnesení se zrušuje a návrh stěžovatele na zrušení zbytkového trestu se zamítá. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že prostředek, kterým mělo být a bylo realizováno jednání směřující k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, byl nepřiměřený, neboť bylo zvažováno a také realizováno užití zbraně, které mělo za následek smrt osoby.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že okresní soud přecenil verbální vyjádření stěžovatele a nezabýval se konkrétními skutečnostmi, které byly zjištěny ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. T 335/49, včetně výpovědi stěžovatele, jakož i z výpovědí obsažených ve spise téhož soudu sp. zn. 13 T 235/91, majících vliv na posouzení přiměřenosti prostředků připravovaných a užitých k útěku z věznice Okresního soudu ve Vsetíně. Dále okresní soud nevzal v úvahu, že stěžovatel spolu se svým společníkem měli při incidentu početní a fyzickou převahu, které využili k tomu, že stěžovatel držel příslušníka vězeňské stráže, zatímco se stěžovatelův společník zmocnil pistole. V této situaci měli oba pachatelé možnost zneškodnit příslušníka vězeňské stráže omráčením pistolí nebo svázáním. Prostředek, který od počátku útěku z věznice za účelem opětovného opuštění republiky nebo z důvodu aktivní účasti na odboji proti tehdejšímu státnímu zřízení stěžovatel a jeho společník použili vůči příslušníkovi vězeňské stráže - tedy k realizaci jednání směřujícího k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, tj. použití střelné zbraně - byl v tomto případě zjevně nepřiměřený.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i zkoumaného řízení, jež mu předcházelo, však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem - v daném případě tedy posouzení jednání stěžovatele z hlediska použití přiměřenosti prostředků k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod.
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu