ECLI:CZ:US:1999:1.US.134.97
sp. zn. I. ÚS 134/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.Š. a J.Š., obou zastoupených advokátem JUDr. J.D,. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 1997, č.j. 23 Co 44/96-82, za účasti účastníků řízení 1) Okresního úřadu v H.B., 2) S., 3) H., zastoupeného advokátem JUDr. L.M. a 4) SH, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh vedlejšího účastníka sub 3), aby mu byly nahrazeny
jeho náklady řízení, se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 1997, č.j. 23 Co 44/96-82, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 6. 11. 1995, č.j. 5 C 334/92-64, ve věci žalobců J.Š. a J.Š. (nyní stěžovatelů) proti žalovaným 1) Okresnímu úřadu v H.B., 2) S., 3) H., 4) SH., o uzavření dohody o vydání věci. Odvolací soud dále zavázal každého ze žalobců (stěžovatelů) k náhradě nákladů odvolacího řízení třetímu žalovanému a ve vztahu k ostatním žalovaným rozhodl tak, že nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud tak rozhodl na základě zjištění, že odvolání žalobců má vady, pro které nelze v odvolacím řízení pokračovat, neboť z něj není patrno, v jaké části je rozsudek okresního soudu napaden. Tím zůstaly nejasné i meze přezkumné činnosti odvolacího soudu [§205 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), §212 odst. 1 o.s.ř.]. Odvolání žalobců je dále rozporné. Podle jeho obsahu - zpochybňujícího postup soudu vedoucí k zamítnutí žaloby o uložení povinnosti třetímu žalovanému uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí - "by snad žalobci měli v úmyslu" napadnout rozsudek okresního soudu jen v části týkající se zamítnutí žaloby o vydání nemovitostí třetím žalovaným. Z návrhu žalobců na zrušení rozhodnutí okresního soudu a vrácení věci k dalšímu řízení je však prý patrno, že svým odvoláním zřejmě napadli rozsudek okresního soudu v celém rozsahu. Žalobci ani na výzvu soudu uvedenou vadu neodstranili, takže nebylo možné v řízení pokračovat.
Ústavní stížnost stěžovatelů proti napadenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové se opírá o článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v jejich případě rozhodoval soud, který nebyl nestranný. Stěžovatelé dále vytýkají krajskému soudu, že postupem podle ust. §237 písm. f) o.s.ř. [správně jde o ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.] jim byla odňata možnost jednat před soudem, čímž byl porušen článek 38 odst. 2 Listiny. Odvolání bylo podáno včas a obsahovalo všechny náležitosti. Zastavením odvolacího řízení byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, jež se jeví právě jako porušení nestrannosti soudu.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, v němž je vyloženo, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden. Dále uvedl, že nesouhlasí s názorem stěžovatelů, že by v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny o jejich odvolání rozhodl soud, který nebyl nestranný. Senátu nebylo a není známo nic, co by jeho nestrannost snižovalo. Stěžovatelé ani nesdělili, z čeho konkrétně nedostatek nestrannosti soudu dovodili.
H. jako vedlejší účastník uvedl, že se s tvrzením stěžovatelů uvedeným v ústavní stížnosti neztotožňuje. Napadeným usnesením bylo v souladu s ust. §214 o.s.ř. zastaveno řízení o odvolání poté, co stěžovatelé na výzvu okresního soudu odvolání nedoplnili, ač byli o možnosti zastavení řízení řádně poučeni. Odvolací soud nemohl v dané věci postupovat jinak, neboť by sám porušil zákon. Stěžovatelům tedy nebyla odňata možnost jednat před soudem nezákonným rozhodnutím soudu, ale stalo se tak jejich vlastní vinou, neboť nebyli schopni v dané lhůtě doplnit odvolání tak, aby bylo určité, a aby z něj bylo patrno, proti čemu směřuje a čeho se stěžovatelé domáhají. Navíc podali stěžovatelé proti napadenému usnesení dne 17. 3. 1997 dovolání obsahově totožné s ústavní stížností, o němž nebylo v době podání vyjádření pravomocně rozhodnuto, takže se vedlejší účastník domnívá, že ústavní stížnost je dle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. nepřípustná. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a uložil stěžovatelům uhradit vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení představující odměnu za právní zastoupení a paušální náklady řízení v celkové částce 2.150,- Kč.
Další vedlejší účastníci - Okresní úřad v H.B. a S. - se postavení vedlejšího účastníka vzdali. S. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 334/92 vedený u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu. Z tohoto spisu zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 6. 11. 1995, č.j. 5 C 334/92-64, bylo o žalobě stěžovatelů proti žalovaným 1)Okresnímu úřadu v H.B., 2) S., 3) H., 4) SH., rozhodnuto takto:
I. Žaloba, na základě které by žalovaným byla uložena povinnost uzavřít se žalobci (rozuměj stěžovateli) dohodu o vydání věcí v rozsudku blíže popsaných, se zamítá.
II. Řízení proti druhému žalovanému se zastavuje.
III. Žalobci (rozuměj stěžovatelé) jsou povinni nahradit třetímu žalovanému náklady řízení ve výši 1.610,- Kč.
IV. Jinak se účastníkům náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, v němž namítali, že soud prvního stupně zjištěný skutkový stav nehodnotil tak, jak mu to ukládá ust. §132 o.s.ř. a navrhli, aby byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 11. 11. 1996, č.j. 5 C 334/92-77, byli stěžovatelé vyzváni, aby ve lhůtě 14 dnů od jeho doručení doplnili svoje odvolání o to, proti kterým z výroků napadeného rozhodnutí se odvolávají a aby doplnili žalobní návrh sdělením toho, v jakých podílech nebo jak jinak mají žalovaní vydat žalobcům dohodou každému 1/2 nemovitostí. Dále byli stěžovatelé vyzváni, aby v téže lhůtě předložili výpis z katastru nemovitostí ohledně pozemků, které jsou předmětem sporu, ne starší 6 měsíců. Stěžovatelé byli poučeni, že nebudou-li vady bránící pokračování v odvolacím řízení odstraněny, odvolací soud odvolací řízení zastaví.
Stěžovatelé výzvě soudu nevyhověli. Krajský soud - jak již bylo uvedeno - napadeným usnesením odvolací řízení podle ust. §211 a §43 odst. 2 o.s.ř. zastavil, neboť dospěl k závěru, že odvolání žalobců má vady, pro které nelze v řízení pokračovat. Není totiž z něho patrno, v jaké části je rozsudek okresního soudu napaden. Dále je prý odvolání obsahově rozporné, neboť zpochybňuje postup soudu ohledně zamítnutí žaloby proti třetímu žalovanému, přitom však z návrhu na zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci k dalšímu řízení vyplývá, že odvoláním byl napaden rozsudek v celém rozsahu.
Z obsahu spisu bylo dále zjištěno, že stěžovatelé rovněž podali proti napadenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 1998, č.j. 2 Cdon 738/97-100, zamítnuto. Nejvyšší soud ČR uvedl, že není důvodná námitka dovolatelů, pokud tvrdí, že usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. [dovolatelé nesprávně citují " §237 písm. f) o.s.ř.], tedy v ustanovení občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 1995. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné (a současně důvodné) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku jednání byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. O vadu dle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o nesprávný postup a projevil-li se postup v průběhu řízení (a nikoli také při rozhodování). Dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ust. §101 odst. 2 o.s.ř. O takovou situaci se však v daném případě nejedná. O zastavení odvolacího řízení byl odvolací soud oprávněn rozhodnout bez nařízení jednání, neboť podle ust. §214 odst. 2 písm. b) o.s.ř. jednání není třeba nařizovat, zastavuje-li se nebo přerušuje-li se řízení. K zastavení odvolacího řízení tedy došlo nikoli proto, že by v průběhu řízení byla žalobcům nesprávným způsobem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, ale z toho důvodu, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobců je nesprávným podáním, které přes řádnou výzvu soudu nebylo opraveno (doplněno) a v odvolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Dovolací soud se dále zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. V projednávané věci soud prvého stupně rozhodl o restitučním nároku žalobců směřujícím proti čtyřem žalovaným, kteří neměli ve sporu postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.). Rozsudek soudu prvého stupně tak fakticky obsahuje tři výroky ve věci samé, jimiž byla žaloba proti prvnímu, třetímu a čtvrtému žalovanému zamítnuta, jeden výrok o zastavení řízení (ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným) a akcesorické nákladové výroky. Zatímco z úvodní části a z odvolacího návrhu se podává, že odvolání směřuje proti všem výrokům rozsudku soudu prvého stupně, odvolací důvody by nasvědčovaly omezení jeho rozsahu pouze na výrok o zamítnutí žaloby směřující proti třetímu žalovanému, s nímž je spojen výrok o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky. Odvolaní žalobců lze považovat za vnitřně rozporné (nejednoznačné, neurčité), tedy nesprávné (tj. ve smyslu ust. §43 odst. 1 o.s.ř. vadné), neboť není najisto postaveno, co žalobci vlastně projevili (které výroky učinili předmětem odvolacího přezkumu). Protože odvolací soud postupoval i po stránce formální přesně podle zákona [prostřednictvím soudu prvého stupně ve smyslu ust. §209 a §43 o.s.ř. usnesením ze dne 11. 11. 1996, č.j. 5 C 334/92-77, vyzval žalobce k opravě (doplnění) odvolání se zřetelným poučením "proti kterým z výroků napadeného rozsudku se odvolávají", poskytl jim přiměřenou lhůtu 14 dnů od doručení usnesení k odstranění vady podání a poučil je o možnosti zastavení řízení, nebude-li vada odstraněna], bylo zastavení řízení ve smyslu ust. §43 odst. 2 a §211 o.s.ř. jediným v úvahu připadajícím důsledkem správného právního závěru, podle něhož je odvolání postiženo kvalifikovanou vadou, která brání pokračovat v odvolacím řízení. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl (§234b odst. 1, věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
Stěžovatelé proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost nepodali.
Ústavní soud po posouzení všech skutečností dospěl k následujícímu závěru:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli pouze usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 1997, č.j. 23 Co 44/96-82, ačkoli na základě jejich dovolání proti tomuto usnesení rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 14. 12. 1998, č.j. 2 Cdon 738/97-100, dovolání zamítl. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nabylo právní moci dne 24. 2. 1999. Stěžovatelům bylo doručeno dne 3. 2. 1999 a jejich právnímu zástupci dne 24. 2. 1999. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, které musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů]. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by v řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodování o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutí krajského soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo nedotčeno, což by, zejména vzhledem k případným rozdílnostem, bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. K zásadě, že předmětem ústavní stížnosti musí být i rozhodnutí orgánu veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni, již zaujal totožné stanovisko Ústavní soud ve věcech dříve projednávaných, např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 7., Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, usnesení č. 2, a dále ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/96, viz tatáž sbírka - svazek 5, usnesení č. 13. Podle přesvědčení Ústavního soudu není - se zřetelem na tyto úvahy - rozhodné, že v době podání ústavní stížnosti 18. 4. 1997 ještě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání neexistovalo, neboť po jeho vydání měli možnost napadnout je další ústavní stížností, popřípadě doplněním původní ústavní stížnosti. To však neučinili.
Z těchto důvodů rozhodl senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pokud jde o návrh třetího vedlejšího účastníka řízení - H. - aby mu byly nahrazeny náklady řízení v celkové částce 2.150,- Kč, poukazuje Ústavní soud na to, že řízení o ústavní stížnosti není klasickým řízením sporným, takže o náhradě nákladů řízení se nerozhoduje pouze podle jeho výsledku. Dále je nutno vzít v úvahu, že postup podle ustanovení §62 odst. 4 cit. zákona lze připustit pouze v případech odůvodněných. Třetí vedlejší účastník však v návrhu, aby mu byly uhrazeny náklady řízení, žádné argumenty neuvedl, takže nelze posoudit, zda v tomto případě existují skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že uložení povinnosti účastníku (vedlejšímu účastníku) nahradit náklady řízení jinému účastníku (vedlejšímu účastníku), je skutečně odůvodněno. Proto Ústavní soud návrh třetího vedlejšího účastníka o náhradu nákladů řízení zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu