ECLI:CZ:US:1999:1.US.143.99
sp. zn. I. ÚS 143/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Česká republika - Ministerstvo financí ČR, zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 1997, čj. 2 Cdon 787/97 - 45, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. 30 C 193/97, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 1998, čj. 20 Co 357/98 - 77, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podává ústavní stížnost jménem státu a napadá výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze (oba posledně uvedené rozsudky následovaly až po zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR) ve věci zaplacení částky Kč 149 000,--. Domnívá se, že uvedenými rozsudky bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje zrušení všech shora citovaných rozsudků.
Ústavní soud nejprve posuzoval ústavní stížnost z toho hlediska, zda není dán důvod jejího odmítnutí podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nejdříve zkoumal, zda lze stěžovatele považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti. V tomto směru konstatoval, že v daném případě byl stát stranou občanskoprávního sporu, kdy zaujímá postavení právnické osoby (§21 občanského zákoníku), za kterou však jedná příslušný orgán státu (Ministerstvo financí ČR). Judikatura Ústavního soudu potvrzuje, že v takovém případě má stát jako právnická osoba právo podat ústavní stížnost (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 80/96, publikovaný pod č. 62, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5). Nicméně po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není způsobilý k meritornímu projednání a rozhodnutí, resp. je nutno jej považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
V dané věci stěžovatel sice namítá porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nicméně obsahem odůvodnění ústavní stížnosti je pouze opakovaná polemika s právními názory obecných soudů, pokud jde o výklad některých ustanovení zákona č. 427/1990 Sb. Jak již bylo naznačeno výše, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikaci při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - má charakter samostatné, nezávislé činnosti obecných soudů, do které Ústavní soud zpravidla nezasahuje. K tomu Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, ze které mimo jiné vyplývá, že skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3 a usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, publikované pod č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pak je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu