ECLI:CZ:US:1999:1.US.152.98
sp. zn. I. ÚS 152/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci stěžovatele Bytového družstva, zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 7 Cmo 644/97-22, ze dne 23. 1. 1998, spojené s návrhem na zrušení §29 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění zákona č. 273/1994 Sb., a nálezu Ústavního soudu č. 280/1996 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel [pc1101]svou včas podanou ústavní stížností napadl usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 7 Cmo 644/97-22, ze dne 23. 1. 1998. Tímto usnesením bylo odmítnuto odvolání Bytového družstva proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. Firm 30673/94/Rg.Dr 1820/1-7, kterým bylo do obchodního rejstříku zapsáno Bytové družstvo N. O. 250. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolání podala osoba, jež k tomu není oprávněna. K tomuto závěru dospěl proto, že podle §200a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") se řízení ve věcech obchodního rejstříku zahajuje na návrh osob oprávněných k tomu podle zákona. Podle zákonného vymezení okruhu navrhovatelů v ustanovení §200a o. s. ř. mohou být navrhovatelem osoby, jichž se zápis do obchodního rejstříku týká, tedy samotné právnické nebo fyzické osoby, jejichž právní stav je zápisem či výmazem skutečností v obchodním rejstříku dotčen a dále osoby, které jsou k tomu oprávněny podle zákona. Těmito jsou u založených, ale nevzniklých, tedy dosud právně neexistujících společností, popř. družstev, statutární orgány přímo určené v zákoně. V případě prvozápisu družstva se jedná o zápis konstitutivní v tom směru, že zápisem do obchodního rejstříku družstvo vzniká. Je tedy zcela a jedině na vůli osoby podle zákona oprávněné podat návrh na prvozápis. Použití ustanovení §94 o. s. ř. na takový případ by znamenalo ingerenci dalších osob do řízení o zápisu družstva do obchodního rejstříku a tím i do práva statutárního orgánu svobodně rozhodovat o svém návrhu. Podle názoru odvolacího soudu by výklad, že původní družstvo je účastníkem řízení o zápisu vyčleněného, nového družstva podle §29 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, do obchodního rejstříku ve smyslu §94 o. s. ř. odporoval smyslu zákona, jakož i přímo ustanovení §29 zákona č. 72/1994 Sb. Navíc vznik povinnosti původního družstva vypořádat se s novým družstvem nastává až po vzniku nového družstva. V době rejstříkového řízení by tedy nebyla splněna ani podmínka §94 o. s. ř., že o právech a povinnostech původního družstva má být v rejstříkovém řízení jednáno. Odvolací soud tedy odmítl podle §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolání dosavadního družstva Bytového družstva do usnesení soudu I. stupně jako podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, protože když původní družstvo nebylo účastníkem řízení u soudu I. stupně, pak nebylo ani účastníkem odvolacího řízení.
Se závěrem odvolacího soudu však stěžovatel nesouhlasí. V ústavní stížnosti uvedl, že s odvoláním na §29 zákona č. 72/1994 Sb. rozhodli někteří členové družstva a nájemci bytů o vyčlenění z družstva stěžovatele a o vzniku družstva nového. Teprve dodatečně, po zápisu vyčleněného družstva do obchodního rejstříku, stěžovatel zjistil, že k vyčlenění došlo v rozporu se zákonem, neboť v seznamu členů - nájemců bytů byly uvedeny i osoby, které nebyly členy družstva a jedna osoba, která nebyla nájemcem bytu. V seznamu nebyly naopak uvedeny všechny osoby, které byly členy družstva a nájemci. Nebylo tak dosaženo souhlasu 2/3 všech členů - nájemců. To však ze seznamu, který byl předložen rejstříkovému soudu, zjistit nelze, a proto rejstříkový soud tedy ani nemohl zkontrolovat správnost postupu podle §29 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Protože se vznik nového vyčleněného družstva nepochybně dotkne práv a povinností stěžovatele, měl mít možnost jako účastník řízení "o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno" do řízení vstoupit a v rámci řízení uvést tvrzení oprávněné osoby do souladu se skutečností. Podle názoru stěžovatele je právní názor Vrchního soudu v Praze vyjádřený v napadeném usnesení v rozporu s §1 a §6 o. s. ř. a zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu bylo zcela odepřeno právo na soudní ochranu.
Podle zjištění Ústavního soudu podal stěžovatel proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 2269/98, ze dne 20. 4. 1999, bylo dovolání zamítnuto. Toto rozhodnutí bylo podle sdělení Krajského obchodního soudu v Praze stěžovateli doručeno dne 7. 7. 1999 a téhož dne nabylo právní moci. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích (např. sp. zn. IV. ÚS 58/95, IV. ÚS 146/96, IV. ÚS 219/96), od nichž nemá důvodu se odchylovat, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by řízení o Ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti by za této situace vedlo k tomu, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
Vzhledem k výše uvedenému vyčkal Ústavní soud, zda ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel svou ústavní stížnost doplní o rozhodnutí Nejvyššího soudu, či zda podá novou ústavní stížnost. Jelikož však zákonem stanovená 60ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula, nezbylo Ústavnímu soudu s ohledem na uvedené okolnosti, které jsou podle jeho názoru natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, než ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, odmítnout.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. září 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce zpravodaj
[pc1101]