ECLI:CZ:US:1999:1.US.154.97
sp. zn. I. ÚS 154/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů M.S. a H.S., obou zastoupených JUDr. J.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1997, čj. 15 Co 419/95 - 79, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 1995, čj. 10 C 77/94 - 46, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podáním ze dne 30. 4. 1997 podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem.
Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli výše zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců - stěžovatelů, kterou se domáhali vůči žalovanému V.H. vyklizení a předání vyklizeného pozemku o výměře 79 m2, dříve část parcely č. 987/1 v katastrálním území Z., dnes podle geometrického plánu ze dne
19. 12. 1994 potvrzeného dne 4. 1. 1995, č. zakázky 1009-352/94, parcela č. 987/4, o výměře 79 m2, v katastrálním území Ž., dosud zapsaný na listu vlastnictví č. 506 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu.
Stěžovatelé mají za to, že těmito rozhodnutími došlo k porušení čl. 11 odst. 1 věta první a druhá a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V podstatě opakují argumentaci, kterou uplatnili v průběhu řízení před soudy obou stupňů, jakož i v dovolání do rozsudku odvolacího soudu, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 2. 1999, čj. 2 Cdon 1234/97 - 95, odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry učiněnými v napadených rozsudcích soudů obou stupňů.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pak je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 11 odst. 1 věty první a druhé a spatřují je v nedostatku ochrany jejich vlastnického práva, je nutno podotknout, že tato ochrana jim byla poskytnuta v řádném soudním řízení. Pokud spatřují nedostatek v hodnocení důkazů, pak je třeba připomenout, že soudní moc, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem nezávislosti soudce je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 občanského soudního řádu důkazy hodnotí podle své úvahy. Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o. s. ř.).
Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů a obsahu soudního spisu dospěl k závěru, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud proto shodně s názorem Městského soudu v Praze musel konstatovat, že v soudním řízení již neplatí zásada materiální pravdy, dle níž bylo povinností soudu vlastní iniciativou se dobrat důkazů, jež by osvětlily právní vztahy účastníků řízení k předmětné nemovitosti. Tato povinnost je pouze na straně žalující, na níž leží důkazní břemeno. V tomto řízení o vyklizení a vydání nemovitosti nestačilo jen zpochybňovat vlastnictví žalovaného a tvrdit, že se žalobci cítí být vlastníky tohoto pozemku, když svého vlastnického práva nikdy nepozbyli. Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, žalobci - stěžovatelé - v průběhu celého řízení před oběma soudy nenavrhli k podpoře svého tvrzení žádný důkaz, jímž by prokázali způsobem nepřipouštějícím žádnou pochybnost své vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Takovýmto důkazem nestačily být odkazy stěžovatelů na jednotlivé oddělovací geometrické plány, ba ani předložená darovací smlouva ze dne 11. 2. 1977, kterou stěžovatelé prokazují nabytí pozemku od H.S., mezi nimiž byla i parcela č. 156 zapsaná ve vložce č. 286 katastrální území Ž., jejíž část má být dle tvrzení stěžovatelů předmětem tohoto sporu. Nezbylo proto než souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, že stěžovatelé - žalobci - břemeno svých tvrzení o jejich vlastnictví k předmětné nemovitosti neunesli.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv. Má za to, že zde není důvod, pro který by mělo být vyhověno návrhu stěžovatelů na zrušení těchto rozhodnutí. Dospěl tak k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu