ECLI:CZ:US:1999:1.US.154.98
sp. zn. I. ÚS 154/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T., spol. s r.o., zastoupeného advokátkou JUDr. J. T., proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel ze dne 27. 1. 1998, č.j. 5876/11-5310/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá :
Odůvodnění:
Celní úřad Ruzyně - letiště Praha předepsal platebním výměrem ze dne 17. 8. 1994, č.j. 076.94.2650.94V, účastníkovi celního řízení (stěžovateli), firmě , spol. s r.o. Praha (dále jen "stěžovatel"), celní dluh ve výši 24,475.210,- Kč.
Oblastní celní úřad Ruzyně - letiště Praha rozhodnutím ze dne 1. 11. 1994, č.j. 076.94.2650.94V2, vyhověl odvolání stěžovatele a citovaný platební výměr Celního úřadu Ruzyně změnil tak, že se celní dluh snižuje na částku 15,026.906,- Kč, z toho clo z částky 5,696.325,- Kč na 3,759.575,- Kč a DPH z 18,778.885,- Kč na 11,267.331,- Kč.
Oblastní celní úřad Ruzyně - letiště Praha ve výroku rozhodnutí dále uvedl, že od okamžiku podání celního prohlášení na propuštění letadla BEECH 1900 C do režimu dočasného použití s částečným osvobozením od cla, t.j. od 25. 8. 1994, se celní dluh vyměří podle §193 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"), a po ukončení režimu dočasného použití v souladu s ustanovením §196 celního zákona, "avšak ve výši rozdílu mezi celním dluhem stanoveným podle předchozího odstavce a celním dluhem, který by měl být vybrán, kdyby v okamžiku propuštění zboží do režimu dočasného použití bylo propuštěno do volného oběhu".
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací orgán nejprve uvedl, že celní dluh vznikl v okamžiku nezákonného dovozu letadla BEECH 1900 C stěžovatelem ve smyslu §239 celního zákona, tj. dne 1. 11. 1992. Stěžovatel podal celní prohlášení na propuštění zboží do režimu dočasného použití s částečným osvobozením od dovozního cla dne 25. 8. 1994 a téhož dne bylo zboží do navrženého režimu propuštěno. Odvolací orgán platební výměr změnil proto, že celní dluh vznikl z jiných důvodů, než podáním celního prohlášení na propuštění zboží do režimu dočasného použití a stanovil jeho výši v souladu s ustanovením §195 celního zákona jako rozdíl mezi částkou cla vyměřenou podle předpisů platných v době, kdy celní dluh vznikl a částkou cla zaplacenou podle §193 celního zákona. Vyměřená částka bude rovna částce rovnající se celnímu dluhu vypočtenému podle §193 celního zákona za období od okamžiku nezákonného dovozu do okamžiku podání celního prohlášení na propuštění zboží do režimu dočasného použití. Ve vztahu k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") odvolací orgán uvedl, že pokud v okamžiku nezákonného dovozu, tj. před rokem 1993, neplatila právní úprava DPH, je třeba vycházet, s ohledem na režim dočasného použití, z ustanovení §53 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění zákona č. 196/1993 Sb. (dále jen "zákon o DPH"), podle něhož se ustanovení tohoto zákona vztahují na první zdanitelné období po jeho účinnosti, jestliže se u smluv uzavřených před účinnosti tohoto zákona zdanitelné plnění uskuteční po dni, kdy nabude účinnosti. Daňová povinnost přitom podle §43 zákona o DPH vzniká dnem vzniku celního dluhu.
Stěžovatel podal dne 4. 1. 1996 návrh na přezkoumání rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 1. 11. 1994, č.j. 076.94.2650.94V2, mimo odvolací řízení a v jeho rámci toto rozhodnutí zrušil a vydal rozhodnutí na celou částku cla a DPH.
Ministerstvo financí ČR - Generální ředitelství cel napadeným rozhodnutím ze dne 27. 1. 1998, č.j. 5876/11-5310/96, přezkoumání rozhodnutí Oblastního celního úřadu Ruzyně ze dne 1. 11. 1994, č.j. 076.94.2650.94V2, podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nepovolilo. Ministerstvo financí ČR - Generální ředitelství cel v odůvodnění tohoto rozhodnutí především uvedlo, že podle ustanovení §55b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, může být na žádost daňového subjektu nebo z úřední povinnosti rozhodnutí správce daně zrušeno, nahrazeno jiným nebo měněno. Po opětovném přezkoumání případu však nebyly shledány důvody pro povolení přezkoumání uvedeného rozhodnutí Oblastního celního úřadu Ruzyně, neboť není v rozporu s předpisy o vyměřování cla, daní a poplatků.
Dále Ministerstvo financí ČR - Generální ředitelství cel poukázalo na to, že na základě stěžovatelova dopisu (podání) ze dne 6. 11. 1995 kanceláři ministra financí "byl kompletně přezkoumán celý případ a nebylo shledáno pochybení ve vyměření cla a daní mimo jiné i za předmětné letadlo" a vzhledem k tehdy (pro přezkoumávání tohoto případu) účinnému zákonu č. 71/1967 Sb., o správním řízení, - když nebyly shledány žádné důvody pro změnu rozhodnutí - "byla věc vyřízena neformálním dopisem". S ohledem na skutečnost, že v současné době se na řízení v těchto věcech vztahuje zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je nezbytné respektovat nové právní předpisy, které opakovanému podání nebrání, avšak "je zřejmé, že i v přezkumném řízení podle nových předpisů nelze dospět k jiným závěrům, než byly učiněny v předchozí době". V případě dovozu letadla stěžovatelem prý nebyla splněna podmínka stanovená ve vyhlášce č. 93/1993 Sb., o osvobození od dovozního cla, ve znění vyhlášky č. 146/1994 Sb. a dovezené zboží podléhalo clu a DPH. V závěru Ministerstvo financí ČR - Generální ředitelství cel uvádí, že jeho názor není v rozporu s názorem uvedeným v odůvodnění rozhodnutí Oblastního celního úřadu Ruzyně ze dne 1. 11. 1994, č.j. 076.94.2650.94V2.
Rozhodnutí Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel ze dne 27. 1. 1998, č.j. 5876/11-5310/96, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především uvedl, že dne 11. 10. 1992 dovezl na základě leasingové smlouvy ze SRN za účelem dočasného použití letadlo Beechraft 1900 C, výr. č. UB-72, reg. č. 04526. Podle tvrzení stěžovatele "neúmyslným administrativním pochybením" došlo k tomu, že letadlo, které bylo zapsáno do leteckého rejstříku pod imatrikulační značkou OK - SEB, nebylo ohlášeno celním úřadům a nebyla podána jednotná celní deklarace (dále jen "JCD"). Řízení o porušení celních předpisů bylo zahájeno dne 14. 2. 1994.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval správní řízení týkající se vyměření cla a DPH na předmětné letadlo. V průběhu řízení nejprve na základě dodatečné JCD 1194504400547 ze dne 26. 5. 1994 sdělil (téhož dne) Celní úřad letiště Ruzyně, že podle ustanovení §270 celního zákona je stěžovatel povinen zaplatit celou částku 24,475.210,- Kč (z toho na cle 5,696.325,- Kč a na DPH 18,778.885,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 8. 6. 1995 odvolání, které Celní úřad Praha - Ruzyně rozhodnutím ze dne 2. 7. 1994, zn. 2215/94/PR157, zamítl, neboť podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) celního zákona vznikl celní dluh okamžikem "nezákonného dovozu". Clo a DPH bylo vyměřeno podle §265 odst. 3 celního zákona a celní úřad propustil letadlo do režimu 1100 (přímý dovoz). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 18. 7. 1994 odvolání. V rámci odvolacího řízení Oblastní celní úřad zrušil obě předcházející rozhodnutí, uvedl, že celní dluh vznikl v souladu s ustanovením §239 celního zákona v okamžiku nezákonného dovozu, kterým je okamžik dopravy zboží přes státní hranici, tj. dne 11. 10. 1992 (celní dluh se pak stanoví ve výši, v jaké by byl vyměřen, kdyby bylo zboží propuštěno do volného oběhu v okamžiku nezákonného dovozu) a vyzval stěžovatele k podání JCD na propuštění letadla do režimu dočasného použití. Novou JCD stěžovatel podal dne 25. 8. 1994, na kterou bylo "celním úředníkem vyznačeno, že se jedná o dovoz na celní záznam (DCZ-C-35/94) a bylo uvedeno, že z této JCD vznikla povinnost platit clo 7,5 % z částky 75,951.000,- Kč a DPH ve výši 23 % z nulové hodnoty", neboť v době, kdy celní dluh vznikl (tj. v říjnu 1992), zákon o DPH neexistoval a DPH proto nemohla být vyměřena.
Na to byl stěžovateli doručen platební výměr Celního úřadu Ruzyně - letiště Praha ze dne 17. 8. 1994, č.j. 076.94.2650.94V, kterým mu byla stanovena povinnost zaplatit celkem částku ve výši 24,475.210,- Kč, z toho na cle 5,696.325,- Kč a na DPH 18,778.885,- Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel dne 8. 9. 1994 odvolání, kterému Oblastní celní úřad Ruzyně - letiště Praha rozhodnutím ze dne 1. 11. 1994, č.j. 076.94.2650.94V2, částečně vyhověl a stanovil, že stěžovatel je povinen zaplatit na celní dluh vzniklý nezákonným dovozem (za dobu od 11. 10. 1992 do 25. 8. 1994) celkem částku 15,026.906,- Kč, z toho na cle 3,759.575,- Kč a na DPH 11,267.331,- Kč.
Stěžovatel dále uvedl, že předmětné letadlo bylo vyvezeno zpět do SRN dne 21. 12. 1995. O ukončení režimu dočasného použití byla sepsána JCD 11945015028727 a současně bylo stěžovateli listem k této JCD sděleno, že je povinen uhradit clo, daně a poplatky v celkové výši 12,482.358,- Kč, z toho na cle 2,905.126,- Kč a na DPH 9,577.232,- Kč. Proti tomuto sdělení ze dne 21. 12. 1995 podal dne 4. 1. 1996 námitky k Oblastnímu celnímu úřadu Praha 6 - Ruzyně a současně podal návrh na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, který Oblastní celní úřad Praha 6 - Ruzyně postoupil Ministerstvu financí ČR - Generálnímu ředitelství cel. Ministerstvo financí ČR - Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 27. 1. 1998, č.j. 5876/11-5310/96, tento návrh na přezkoumání rozhodnutí Oblastního celního úřadu Praha - Ruzyně ze dne 1. 11. 1994 (stěžovatel nesprávně uvádí "1997"), zn. 076.94.2650.94V2, zamítlo, neboť toto rozhodnutí není v rozporu s předpisy o vyměřování cla, daní a poplatků v rozhodné době.
Podle názoru stěžovatele bylo tímto rozhodnutím porušeno jeho základní právo zaručené čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), které stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod a též daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Stěžovatel poukázal na to, že v době vzniku celního dluhu neexistoval zákon o DPH a proto mu ani DPH nemůže být předepsána k úhradě. Podle názoru stěžovatele byla prý navíc překročena zákonem stanovená doba, za níž je přípustné clo a DPH vyměřit.
Proto stěžovatel - s odvoláním na ustanovení čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 (stěžovatel uvádí "ě") Listiny - navrhl, aby bylo rozhodnutí Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel ze dne 27. 1. 1998, č.j. 5876/11-5310/96, zrušeno.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Ministerstvo financí ČR - Generální ředitelství cel, dále Celní ředitelství Praha a Celní úřad Ruzyně - letiště Praha.
Ministerstvo financí ČR - Generální ředitelství cel ve svém vyjádření především uvedlo, že stěžovatel dovezené letadlo k celnímu řízení nepřihlásil a celní úřad tuto skutečnost zjistil až dotazem u Státní letecké inspekce. Dále poukázalo na to, že dne 26. 5. 1994 podal stěžovatel celní prohlášení na propuštění zboží do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od cla; protože celní úřad s tímto režimem nesouhlasil, provedl stěžovatel opravu na režim volný oběh a celní úřad vyměřil celní dluh ve výši 24,475.210,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal s odůvodněním, že celní úřad neschválil jím navržený režim. Poté co celní úřad rozhodnutím ze dne 2. 7. 1994, č.j. 2215/94/PR157, své rozhodnutí potvrdil, podal stěžovatel dne 18. 7. 1994 odvolání k Oblastnímu celnímu úřadu Praha-Ruzyně. Protože odvolací orgán nemohl objektivně zjistit, kdo opravu celního prohlášení provedl, rozhodnutí celního úřadu zrušil a věc vrátil zpět k novému projednání. Celní úřad Ruzyně - letiště předepsal dne 17. 8. 1994 stěžovateli platebním výměrem celní dluh ve výši 24,475.210,- Kč a dne 25. 8. 1994 rozhodnutím, č. 1194503400630, propustil letadlo do režimu dočasného použití s částečným osvobozením od dovozního cla. Stěžovatel se dne 8. září 1994 odvolal proti platebnímu výměru.
V dalším Ministerstvo financí ČR - Generální ředitelství cel uvedlo, že stěžovatel dovezl do tuzemska letadlo prokazatelně dne 1. 11. 1992 a přitom nesplnil povinnost dodat zboží celnímu úřadu. Tím vznikl celní dluh nesplněním povinnosti podle §239 celního zákona (tj. dovozem v rozporu s ustanovením §80 až 84 celního zákona) okamžikem nezákonného dovozu zboží do tuzemska. Oblastní celní úřad Praha - Ruzyně v rámci odvolacího řízení stanovil, aby stěžovatel uhradil celní dluh ve výši, která se rovná částce vypočítané podle §193 celního zákona, tj. od 1. 11. 1992 do srpna 1994 (za 22 měsíců trvání režimu dočasného použití) a zbytek po ukončení režimu dočasného použití ve výši rozdílu 100 % celním dluhem a částkou za 22 měsíců trvání režimu dočasného použití.
Ministerstvo financi ČR - Generální ředitelství cel v závěru uvedlo, že podle jeho názoru nebyla v předmětném řízení porušena "žádná práva a svobody dané Ústavou a Listinou" a podanou ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Celní ředitelství Praha ve svém vyjádření v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že na základě ustanovení čl. VI. bodu 5. zákona č. 113/1997 Sb., přešly práva a povinnosti oblastních celních úřadů na příslušná celní ředitelství, tj. v daném případě z Oblastního celního úřadu Ruzyně - letiště Praha na Celní ředitelství Praha. Celní ředitelství Praha poté provedlo stručnou věcnou a procesní rekapitulaci souzené věci, ve které se v zásadě shoduje s vyjádřením Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel a v závěru uvedlo, že ačkoliv ve věci samé nerozhodovalo, je toho mínění, že v daném případě nebyl porušen zákon a že ústavní stížnost je nedůvodná.
Celní úřad Ruzyně - letiště Praha ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem k dovozu předmětného letadla dne 1. 11. 1992 mělo být clo vyměřeno podle předpisů platných v době, kdy bylo letadlo (zboží) dopraveno přes státní hranice (tj. podle §47 odst. 3 zákona č. 44/1974 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů), neboť uniklo celní kontrole (viz §46 odst. 2 zákona č. 44/1974 Sb.). Celní úřad se domnívá, že "vzhledem k absenci zákona č. 588/1992 Sb., v platném znění", DPH nemělo být vyměřeno. V dalším celní úřad - s odkazem na ustanovení §193 odst. 1 celního zákona a ustanovení §44 odst. 4 zákona o DPH - uvádí, že za stavu, kdy celní dluh vznikl z jiných důvodů, než je propuštění zboží do režimu dočasného použití, ustanovení §195 celního zákona "jednoznačně upřednostňuje vznik celního dluhu porušením celních předpisů tzn. 1. 11. 1992, kdy byl v účinnosti celní zákon č. 44/1974 Sb., v platném znění. Nakonec i §252 odst. 1 celního zákona č. 13/1993 Sb. stanoví, že dovozní clo se vyměřuje podle předpisů platných v okamžiku, kdy celní dluh vznikl".
Podle názoru celního úřadu není možné, aby poté, kdy stěžovatel zboží navrhl dne 26. 5. 1994 do režimu dočasného použití s částečným osvobozením od cla, "došlo k situaci, že mu bude vyměřen celní dluh vyšší po ukončení tohoto režimu, než by mu byl vyměřen při porušení celních předpisů". Podle celního úřadu má stěžovatel právo navrhnout zboží do režimu, který mu pro účel použití zboží nejvíce vyhovuje (v tomto případě do režimu dočasného použití), "respektive je jeho zákonnou povinností podat celní prohlášení s uvedením celního režimu a ani skutečností, že mu byl celní dluh vyměřen z moci úřední a tento zaplatil, není teto povinnosti zbaven". Celní úřad prý již neměl (v tomto případě) po ukončení režimu dočasného použití vyměřovat clo a DPH podle uvedených ustanovení celního zákona a zákona o DPH, a to s ohledem na vznik celního dluhu, který nevznikl propuštěním do režimu dočasného použití s částečným osvobozením od cla dle §238 odst. 1 písm. (písm. neuvedeno) celního zákona, ale podle §46 odst (odst. neuveden) zák. č. 44/1974 Sb., v platném znění, a za použití předpisů platných v době, kdy bylo zboží dopraveno přes státní hranice (§47 odst. 3 zák. č. 44/1974 Sb.). K otázce vyměření cla a DPH celní úřad v závěru uvádí, že částka 24,475.210,- Kč. je včetně DPH, které nemělo být vyměřeno. Podle názoru celního úřadu mělo být vyměřeno clo ve výši 5,696.325,- Kč.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel napadá rozhodnutí Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel ze dne 27. 1. 1998, č.j. 5876/11-5310/96, především proto, že - jak již bylo uvedeno - tímto rozhodnutím bylo porušeno "základní právo zaručené" čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, které "stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod; též daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona".
Tyto námitky akceptovat nelze. V souzené věci aplikovaly orgány celní správy zákonnou právní úpravu obsaženou především v zákoně č. 44/1974 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v zákoně č. 196/1993 Sb., novela zákona o dani z přidané hodnoty, a v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, v nichž je (resp. byla) provedena zákonná úprava cel, daní a poplatků a úprava procesních předpisů pro řízení při jejich ukládání a přezkoumávání rozhodnutí vydaných ve věci. Bylo proto věcí stěžovatele, aby - v případě, kdy podle jeho názoru nepostupovaly a nerozhodovaly orgány celní správy v souladu se zákonem - využíval právním řádem předpokládané procesní prostředky k ochraně svých práv. To však stěžovatel v potřebném rozsahu neučinil.
Rozhodnutí Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel ze dne 27. 1. 1998, č.j. 5876/11-5310/96, které je předmětem ústavní stížnosti, bylo vydáno na základě žádosti stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí Oblastního celního úřadu Ruzyně - letiště Praha ze dne 1. 11. 1994, č.j. 076.94.2650.94V2, mimo odvolací řízení. Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel při řízení o tomto mimořádném opravném prostředku postupovalo [neboť na základě ustanovení §320 písm. b) celního zákona platí s účinností od 1. 7. 1997 pro řízení před celními orgány při rozhodování o vyměřování a vybírání cla předpisy o správě daní a poplatků] podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který v části páté upravuje jednotlivé instituty mimořádných opravných prostředků. Podle ustanovení §55b odst. 1 citovaného zákona může být na žádost daňového subjektu nebo z úřední povinnosti přezkoumáno rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení. Jde tedy toliko o správní uvážení příslušného orgánu.
Návrh (podnět) stěžovatele k přezkoumání rozhodnutí Oblastního celního úřadu Ruzyně - letiště Praha mimo odvolací řízení nelze proto považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje. Toto stanovisko je v souladu s předcházejícím rozhodnutím Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 239/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1996, str. 587 - 589) i s názory teorie správního práva, která podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení nepovažuje dokonce ani za podání podle správního řádu a uvádí , že na toto přezkoumání - na rozdíl od odvolacího řízení a obnovy řízení - nemá účastník řízení právní nárok (srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 2. vydání. Praha, C.H.Beck 1996, str. 193-194).
Bylo proto věcí stěžovatele, aby proti rozhodnutí Oblastního celního úřadu Ruzyně - letiště Praha ze dne 1. 11. 1994, č.j. 076.94.2650.94V2, podal v zákonné lhůtě žalobu k soudu podle ustanovení §247 a násl. občanského soudního řádu. To však stěžovatel neučinil, takže nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podání ústavní stížnosti je tedy nepřípustné (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl [§43 odst. 1 písm. e) cit. zákona].
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že i kdyby byla v současné době podána ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí Oblastního celního úřadu Ruzyně - letiště Praha ze dne 1. 11. 1994, č.j. 076.94.2650.94V2, nelze přehlédnout, že od právní moci tohoto rozhodnutí (tj. od 4. 11. 1994) uplynula podstatně delší doba než ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění do 9. 5. 1998, připouštělo. Soudce zpravodaj by proto takovou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu [§43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 1999
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj