ECLI:CZ:US:1999:1.US.160.98
sp. zn. I. ÚS 160/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, zastoupeného advokátem JUDr. R. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 15. 12. 1997, č.j. 7 A 145/94-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Útvar hlavního architekta hl. m. Prahy (nyní Útvar rozvoje hl. m. Prahy, dále jen "správní orgán prvního stupně") rozhodnutím ze dne 21. 1. 1994, č.j. 9330/93 - ÚSS/DI/Chal., o umístění stavby městského okruhu: 3. stavby strahovského tunelu včetně příslušných nerealizovaných objektů 1. stavby strahovského tunelu (etapa 1A, etapa 1B, C) rozhodl, že na pozemcích (kromě jiných také parc. č. 3074 a parc. č. 3075) v katastrálním území Smíchov při ulicích Kartouzská, Plzeňská, Mozartova v Praze 5 se umisťuje stavba mimoúrovňové křižovatky tak, jak je zakresleno v potvrzeném situačním výkresu v měřítku 1:500 a čtyřdílném majetkoprávním výkresu v měřítku 1:1000, které jsou nedílnou součástí tohoto rozhodnutí. Pro umístění a projektovou přípravu stavby byla stanovena řada konkrétních podmínek. O námitkách účastníků bylo rozhodnuto tak, že námitkám Obvodního úřadu v Praze 5 bylo částečně vyhověno a námitce účastníků řízení Ing. J. D., V. D. a M. D. - spoluvlastníkům pozemku č. 3075 a budovy parc. č. 3074 - vyhověno nebylo.
Rozhodnutím Ministerstva hospodářství ČR ze dne 8. 7. 1994, č.j. OSŘ/0-160/94, bylo zamítnuto odvolání žalobců Ing. J. D., V. D., M. D. a Ing. J. Z. a odvolání Městské části v Praze 5 a bylo potvrzeno výše uvedené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Proti rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR - jehož právním nástupcem se na základě zákona č. 272/1996 Sb. stalo s účinností od 1. 11. 1996 Ministerstvo pro místní rozvoj ČR - (dále jen "odvolací orgán") ze dne 8. 7. 1994, č.j. OSŘ/0-160/94, podali Ing. J. D., V. D., M. D. a Ing. J. Z. žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, ve které žádali přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, č.j. 7 A 145/94-50, bylo uvedené rozhodnutí žalovaného (odvolacího orgánu) s odkazem na ustanovení odst. 2 §250j občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru Vrchního soudu je stavba Strahovského tunelu "již z důvodu svého dopravního významu a předpokládaného dopravního zatížení, místní komunikací nejméně na úrovni silnic I. třídy" a jde proto o stavbu, která dle bodu 7.1 přílohy č. 1 zákona č. 244/1992 Sb. podléhá posouzení příslušným orgánem státní správy, jímž je podle ustanovení §20 odst. 1 písm. a) tohoto zákona ministerstvo a nikoli Magistrátní úřad hl. m. Prahy. Žalovaný se proto dopustil pochybení především tím, že považoval stavbu Strahovského tunelu, jako součásti budoucího městského okruhu, za stavbu místní komunikace, která není uvedena v příloze č. 1 citovaného zákona. V návaznosti na to si žalovaný vyžádal stanovisko od nepříslušného orgánu, tj. od Magistrátního úřadu hl. m. Prahy, podle jehož názoru ze dne 10. 2. 1993 stavba nepodléhá posuzování podle zákona č. 244/1992 Sb., a proto posouzení vlivu této stavby na životní prostředí dle citovaného zákona není třeba. Podle mínění Vrchního soudu v Praze se navíc žalovaný dostatečně nevypořádal s námitkou žalobců týkající se nedoloženého tvrzení správních orgánů o tom, že na souhlas s vynětím pozemku parc. č. 3075 ze zemědělského půdního fondu lze aplikovat ustanovení §9 odst. 2 písm. a) bod 1 zákona č. 334/1992 Sb., když v kusém odůvodnění rozhodnutí ze dne 8. 7. 1994, č.j. OSŘ/0-160/94 - ze kterého není patrno, o jaké důkazy toto zjištění opírá a jakou úvahou se při hodnocení příslušných důkazů řídil - konstatoval, že nebylo třeba souhlasu k odnětí části pozemku parc. č. 3075, neboť jde o stavební pozemek. I když žalovaný ke svému vyjádření k žalobě ze dne 3. 4. 1995 jako přílohu připojil kopii stavebního povolení odboru dopravy NV hl. m. Prahy ze dne 12. 2. 1988, č.j. DOP/IV-10090/97 Sch.Fb, na 1. stavbu - etapa 1B, Praha 5 a 6 Strahovského tunelu a poukázal na připojený výřez situačního plánu, z něhož vyplývá, že stavbou č. 4263 - přípojka pro retenční jímku je zastavěn pozemek č. 3075, soud k této vysvětlující okolnosti nemohl přihlédnout, neboť "jde o vyjádření k žalobě, o které se rozhodnutí neopírá, ze správních spisů tato okolnost nevyplývá a účastníkům, kteří rozhodnutí napadají, nebyla ve správním řízení sdělena". Vrchní soud tedy napadené rozhodnutí zrušil také proto, že je v této části pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, č.j. 7 A 145/94-50, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní v prvé řadě uvádí, že v jeho prospěch bylo nejprve dne 8. 7. 1994 vydáno rozhodnutí odvolacího orgánu (Ministerstva hospodářství ČR), č.j. OSŘ/0-160/94, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o umístění stavby mimoúrovňové křižovatky v jižním předpolí Strahovského tunelu. V únoru 1998 obdržel stěžovatel prostřednictvím odvolacího orgánu neověřenou kopii rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, č.j. 7 A 145/94-50, proti kterému podává ústavní stížnost. V ní především namítá, že mu bylo upřeno jeho základní právo podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "když byl odňat svému soudci, nemohl se vyjádřit k probíhajícímu řízení".
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazuje na to, že byl účastníkem správního řízení, ve kterém odvolací orgán vydal citované pravomocné správní rozhodnutí ze dne 8. 7. 1994, č.j. OSŘ/0-160/94, které mu bylo řádně doručeno. Podle napadeného rozsudku Vrchního soudu však "snad" nesmí "právo umístění stavby vykonávat", aniž se měl právo k žalobě vyjádřit, účastnit se řízení, vyjadřovat se k důkazům a "uvést naprosto zásadní skutečnosti, která mění aktivní legitimitu žalobců". Stěžovatel uvedl, že mu Vrchní soud citované rozhodnutí nedoručil - stěžovatel je prý obdržel pouze prostřednictvím jedné ze stran řízení - a dostal se tak do stavu zásadní právní nejistoty; dokonce by se podle jeho názoru mohlo konstatovat, že "stěžovatel tímto rozsudkem není vázán", neboť nedoručené rozhodnutí soudu v této věci není vůči němu vykonatelné.
Stěžovatel s odkazem na ustanovení §246c o.s.ř. poukazuje na přiměřené použití ustanovení prvé a třetí části o.s.ř. a zvláště na ustanovení §94 odst. 2 o.s.ř. a §250 o.s.ř. Z těchto ustanovení - s přihlédnutím k čl. 38 Listiny - stěžovatel vyvozuje, že měl být účastníkem řízení před Vrchním soudem a pokud tak nebyl v žalobě označen a nebylo event. právo uplatněno vůči němu ve lhůtě dvou měsíců od právní moci správního rozhodnutí, měla být žaloba zamítnuta.
Stěžovatel dále uvádí, že navíc bylo povinností soudu jej usnesením do soudního řízení přibrat (připomíná judikát Vrchního soudu v Praze z 28. 2. 1994, 4 Cdo 7/94, z blíže neurčené sbírky judikatury, který se týká hmotně právní legitimace procesních stran). Vyjde-li se z této podle jeho názoru "obecně platné zásady, pak v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu musí být účastníky také všichni, v jejíchž prospěch bylo rozhodnutí vydáno, neboť účinek rozsudku se musí vztahovat na všechny účastníky správního rozhodnutí". Ustanovení §250 o.s.ř. o účastenství v řízeních o přezkoumávání správních rozhodnutí "dává" podle názoru stěžovatele "jakési účastenství navíc proti původním účastníkům řízení, aby dávalo možnost soudní ochrany tomu, kdo nebyl v původním řízení jako účastník připuštěn"; v daných souvislostech upozorňuje na "pochybnou právní úpravu" a připomíná (komentářový) výklad k tomuto ustanovení. Vzhledem k době, která uplynula od vydání rozhodnutí odvolacího orgánu (8. 7. 1994) do vynesení rozsudku Vrchního soudu v Praze (15. 12. 1997), došlo dále podle mínění stěžovatele ze strany vrchního soudu k "porušení ústavního práva stěžovatele na řízení bez zbytečného odkladu" -; to má zásadní důsledky, neboť na uvedené územní rozhodnutí navazují další pravomocná stavební povolení, resp. vydávání dalších nezbytných územních rozhodnutí a stavebních povolení je zrušeným územním rozhodnutím "podvázáno", a to v podmínkách, kdy stavba je dokončena a částečně provozována. Stěžovatel v uvedené souvislosti upozornil na to, že se Vrchní soud v Praze vůbec nezabýval probíhajícím vyvlastňovacím řízením a dosažením smíru mezi stěžovatelem a žalobci.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se rozsudek Vrchního soudu ze dne 15. 12. 1997, č.j. 7 A 145/94-50, zrušuje.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Praze, dále Ministerstvo pro místní rozvoj ČR a vedlejší účastníci - Ing. Ji. D., V. D. a Ing. J. Z. K meritu ústavní stížnosti se nevyjádřil Útvar hlavního architekta hl. m. Prahy (nyní Útvar rozvoje hl. m. Prahy - uváděný jako "správní orgán prvního stupně"). Vedlejší účastnice M. D. se ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření především uvedl, že stěžovatel nepodal ústavní stížnost, která by odpovídala požadavkům ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Tvrzení stěžovatele, že v daném případě došlo k porušení čl. 38 Listiny, není na místě. Vrchní soud v této souvislosti odkazuje na institut účastenství v řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř. upravený v §250 odst. 1 o.s.ř., podle kterého jsou účastníky řízení žalobce a žalovaný; tato úprava proto nezabezpečuje účastenství v řízení dalším účastníkům správního řízení a pro případ, že soud žalobou napadené rozhodnutí zruší, neukládá mu zákon povinnost vyrozumět všechny účastníky správního řízení o tom, že rozhodnutí, které se dotýká jejich práv, již neexistuje. Proto postup soudu, který stěžovatele nepovažoval za účastníka řízení, je postupem zákonným. Vrchní soud dále konkretizuje objektivní důvody, pro které nebylo možno věc projednat dříve a navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti. Jinak Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 15. 12. 1997, č.j. 7 A 145/94-50, a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ministerstvo pro místní rozvoj - jako právní nástupce odvolacího orgánu - se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že hlavní město Praha mělo být účastníkem řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze, neboť rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 8. 7. 1994, č.j. OSŘ/0-160/94, byly upraveny také práva a povinnosti hl. m. Prahy. Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém vyjádření dále poukazuje na to, že vrchní soud své rozhodnutí opřel o vlastní názor na charakter předmětné komunikace v rámci 3. stavby Strahovského tunelu a tím zasáhl do kompetence orgánu veřejné správy. Ministerstvo pro místní rozvoj proto navrhlo, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen a prohlásilo, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Vedlejší účastník Ing. J. D. ve svém vyjádření poukázal na nejasnost a neurčitost ústavní stížnosti a dovodil, že je podána podle §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nikoli podle §72 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Důvody podání ústavní stížnosti (odnětí zákonnému soudci, nemožnost vyjádřit se k probíhajícímu řízení a nevědomost o konání řízení před vrchním soudem) považuje vedlejší účastník za pochybné a vyvratilné, neboť hlavní město Praha (dále jen "město") jako investor, který zároveň jako orgán veřejné správy v přenesené působnosti stavbu umisťoval a povoloval, vědělo ze stavebního řízení, jež běželo paralelně se soudním přezkoumáváním, že soudní přezkum probíhá a město se jako investor stavby stavebního řízení účastnilo přímo nebo prostřednictvím svých zástupců. Vedlejší účastník odkazuje na písemná vyjádření ve stavebním řízení ze dnů 27. 4. 1995 a 6. 12. 1995, a na odvolání v rámci stavebního řízení podané dne 15. 3. 1996, které bylo na vědomí doručeno Výstavbě inženýrských staveb, a.s., jež na základě zmocnění zastupovala město jako investora stavby. Dále připomíná, že informace správního odvolacího orgánu o soudním sporu "byla přinejmenším třikrát součástí spisového materiálu, k němuž mělo město jako orgán veřejné správy i jako investor volný přístup". Ing. D. dodává, že se stěžovatel mohl řízení před vrchním soudem účastnit jako vedlejší účastník ve smyslu ustanovení §93 o.s.ř. Pokud tuto možnost nevyužil, ať již z vlastního rozhodnutí, opomenutí nebo z neznalosti, nemůže namítat, že by jeho základní právo bylo porušeno.
Vedlejší účastník Ing. J. D. závěrem poukazuje na to, že ústavní stížnost byla, vzhledem k předcházející nečinnosti stěžovatele, v důsledku které mu ani nemohl být rozsudek Vrchního soudu v Praze doručen, podána "zjevně zcela opožděně", neboť 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti uplynula dříve než dne 6. 4. 1998, kdy byla ústavní stížnost podána. Lhůta pro podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 77/1998 Sb.), která počala běžet dnem, kdy rozhodnutí o posledním prostředku nabylo právní moci (tj. 8. 1. 1998), skončila dne 9. 3. 1998, neboť dne 8. 3. 1998 byla neděle.
Vedlejší účastník Ing. J. D. proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, případně, aby byla z důvodu §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítnuta.
Vedlejší účastník V. D. ve svém vyjádření, které - s výjimkou dále uvedenými - odpovídá vyjádření vedlejšího účastníka Ing.J. D., poukázal navíc především na to, že ustanovení §250 o.s.ř. nelze vykládat jako ustanovení vylučující aplikaci §93 o.s.ř. o vedlejším účastenství. Vedle toho zdůraznil, že předmětem řízení před správním soudem je zákonnost či nezákonnost žalovaného správního rozhodnutí a předmětem řízení před Ústavním soudem existence či neexistence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Vedlejší účastník V. D. dále odkázal na judikát Ústavního soudu ze dne 15. 6. 1998, sp. zn. IV. ÚS 178/98, který se podle jeho názoru zabýval obdobou předmětné věci. Vedlejší účastník - ve srovnání s výše uvedeným návrhem vedlejšího účastníka Ing. J. D. - navrhl rovněž odmítnutí ústavní stížnosti, leč také z důvodů §43 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vedlejší účastnice Ing. J. Z. se ve svém vyjádření připojila k vyjádření vedlejšího účastníka V. D.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze především v tom, že i když byl účastníkem správního řízení - ve kterém odvolací orgán vydal pravomocné správní rozhodnutí ze dne 8. 7. 1994, č.j. OSŘ/0-160/94 - neměl následně možnost vyjádřit se k soudnímu přezkumu tohoto rozhodnutí uvedeným soudem, neměl právo účastnit se soudního řízení, vyjadřovat se k důkazům a "uvést naprosto zásadní skutečnosti, která mění aktivní legitimitu žalobců". Stěžovatel dále namítal, že mu Vrchní soud v Praze citované rozhodnutí nedoručil - obdržel jej pouze prostřednictvím jedné ze stran řízení - a dostal se tak do stavu zásadní právní nejistoty. V důsledku toho mu prý bylo upřeno jeho základní právo zakotvené v ustanovení čl. 38 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a každý má právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Tyto námitky nelze akceptovat. Z příslušného soudního a správního spisu totiž plyne, že stěžovateli, který byl účastníkem řízení před správním odvolacím orgánem, nebylo bráněno, aby se v řízení před Vrchním soudem v Praze svého práva domáhal.
Právní úprava institutu účastníka řízení o správních žalobách, která je provedena v ustanovení §250 o.s.ř., sama o sobě nezabezpečuje účastenství v řízení všem účastníkům (původního) řízení před správním orgánem (k tomu srovnej judikát Ústavního soudu, sp. zn. IV.ÚS 178/98, ze dne 15. 6. 1998). V případě zrušení správního rozhodnutí soudem neukládá občanský soudní řád soudu povinnost vyrozumět účastníky řízení před správním orgánem o tom, že správní rozhodnutí, které se dotýká jejich práv, již bylo zrušeno. Na druhé straně však ustanovení §246c o.s.ř. (předpokládající přiměřené použití ustanovení prvé a třetí části o.s.ř. na řízení ve věcech správního soudnictví) ve spojení s ustanovením §93 o.s.ř. (o vedlejším účastenství) umožňuje účastníkům původního, tj. správního řízení, aby se řízení před soudem zúčastnili jako vedlejší účastníci [podrobněji srov. uznávaná odborná literatura, Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1997 (dále jen "Komentář"), str. 800 - 801 a 753]. Podle ustanovení §93 odstavce 1 se jako vedlejší účastník může vedle navrhovatele (žalobce) nebo odpůrce (žalovaného) zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (tedy i účastník původního správního řízení) s výjimkami v něm konkrétně uvedenými, které se však na souzenou věc nevztahují. Odstavec druhý téhož ustanovení umožňuje, aby takto kvalifikovaná třetí osoba do řízení vstoupila z vlastního podnětu (vlastní iniciativy); vedlejším účastníkem se stává okamžikem, kdy soudu dojde její sdělení (příp. kdy je učiněno ústně do protokolu), že vstupuje do řízení na straně některého z účastníků a následně není vznesena některým z účastníků námitka nepřípustnosti tohoto vstupu. V řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník (věta první odstavce 3 §93 o.s.ř.), tedy soud s nim jedná jako s účastníkem řízení, a to mimo jiné včetně doručování písemností a předvolávání k jednání (srov. také cit. Komentář, str. 212 - 214). Stěžovatel proto jako účastník původního správního řízení mohl být (pokud by byl do řízení vstoupil) v souladu s ustanovením §93 o.s.ř. vedlejším účastníkem řízení před Vrchním soudem v Praze, před kterým měl možnost hájit svůj právní zájem na jeho výsledku. Neobstojí proto stěžovatelovy námitky, týkající se údajného porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 38 Listiny, pokud v nich poukazuje na to, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že každý má právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že o tom, že rozhodnutí správního odvolacího orgánu je předmětem soudního přezkoumání na základě žaloby, stěžovatel věděl. V tomto směru lze poukázat např. na žádost odboru stavebního řádu Ministerstva hospodářství ČR ze dne 30. 9. 1994, č.j. 174 656/94-34/K-436/94, odboru územního rozhodování Magistrátu hl. m. Prahy o zaslání spisových materiálů, v níž se uvádí, že vedlejší účastníci podali žalobu proti rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR a na následnou odpověď odboru územního rozhodování ze dne 19. 10. 1994, č.j. 125078/94/OÚR/PO/Čm. Dále je třeba odkázat i na písemná vyjádření vedlejších účastníků z 27. 4. 1995 a 6. 12. 1995, která byla převzata odborem dopravy Magistrátu hl. m. Prahy a na odvolání vedlejších účastníků podané v rámci stavebního řízení dne 15. 3. 1996 u odboru dopravy Magistrátu hl. m. Prahy, které bylo na vědomí doručeno Výstavbě inženýrských staveb, a.s., jež na základě zmocnění zastupovala hl. město Prahu jako investora stavby.
Podle názoru Ústavního soudu Vrchní soud v Praze nemohl použít stěžovatelem namítané ustanovení §94 o.s.ř. o tzv. třetí definici účastníka řízení, neboť takto vymezené účastenství se uplatňuje ve většině tzv. nesporných řízení (srov. cit. Komentář str. 215). To plyne i ze systematického výkladu zákona, který vyplývá z porovnání odst. 1 a odst. 2 §94 o.s.ř. Řízení zahájené na základě správní žaloby (ne tedy bez návrhu) je však nepochybně řízením sub species, které se týká zjištění toho, zda v předcházejícím (správním) řízení nedošlo k porušení zákonnosti [ostatně v cit. Komentáři na str. 800 (k §250) a na str. 752 (k §246c) není ust. §94 uváděno ani mezi souvisejícími ustanoveními]. Navíc stěžovatel - jak bylo již uvedeno výše - ani nemůže být účastníkem řízení před Vrchním soudem, neboť podle §250 o.s.ř. (k tomu srov. str. 800-801 Komentáře) účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný a stěžovatel by mohl být - na základě svého účastenství v předcházejícím správním řízení (viz §246c, str. 753 Komentáře a §93 o.s.ř., str. 212-213 Komentáře) - pouze vedlejším účastníkem.
Ústavní soud judikoval již dříve (srov. např. III. ÚS 137/96), že ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, taxativně vymezuje okruh osob oprávněných k podání ústavní stížnosti. Takovou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí dotýká. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v případě, že se sama za účastníka považuje a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Obdobně judikoval Ústavní soud již v jiném rozhodnutí (srov. III. ÚS 338/96), když uvedl, že pokud stěžovatel nebyl účastníkem řízení před obecným soudem, nemá ani aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecného soudu, před nímž jako účastník (vedlejší účastník) nevystupoval. K tomu Ústavní soud ve stejném judikátu dodal, že není (zákonnou) povinností obecného soudu, aby sám ex officio případné vedlejší účastníky zjišťoval či vyhledával, neboť jeho případná poučovací povinnost podle §5 o.s.ř. se vztahuje pouze na samotné účastníky řízení. I z tohoto důvodu nelze přisvědčit stěžovatelovu názoru o aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti, pokud poukazuje na to, že mu bylo upřeno základní právo podle čl. 38 Listiny, neboť prý obdržel (pouze) neověřenou kopii rozsudku Vrchního soudu v Praze v únoru 1998 (pouze) prostřednictvím odvolacího orgánu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 38 Listiny. Podle přesvědčení Ústavního soudu je zřejmé, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze nedošlo k zásahu ani do jiných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval věcnými námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, neboť by to bylo nadbytečné.
Stejně rozhodoval Ústavní soud v obdobné věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 178/98 (nález ze dne 15. 7. 1998).
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost byla rovněž podána po lhůtě stanovené pro její podání. Pro posouzení ústavní stížnosti podané na poštu dne 6. 4. 1998 je rozhodné znění §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, před účinností novely provedené zákonem č. 77/1998 Sb., tj. přede dnem 10. 5. 1998. Podle tehdejšího znění zákona o Ústavním soudu lhůta k podání ústavní stížnosti počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ode dne nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze, tj. ode dne 8. 1. 1998, do podání ústavní stížnosti dne 6. 4. 1998 však uplynula podstatně delší doba, než kterou zákon o Ústavním soudu v uvedeném znění připouští. Ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze byla tedy podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud i z tohoto důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh podaný po lhůtě odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 1999
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj