ECLI:CZ:US:1999:1.US.162.99
sp. zn. I. ÚS 162/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného advokátem JUDr. L. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 1997, sp. zn. 7 To 155/97, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. 6 T 25/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Frýdku-Místku stěžovatele shledal vinným z trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §222 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků nepodmíněně. Odvolání proti tomuto rozsudku v záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl.
Obě uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména namítl, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel především v tom, že byl zamítnut jeho návrh na provedení důkazu výslechem poškozeného Č. a že byl při hlavním líčení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pouze čten protokol o jeho výpovědi z přípravného řízení. Tím prý bylo stěžovateli a jeho obhájci znemožněno klást poškozenému otázky, neboť "pak by vyšlo najevo, že svědectví obsahuje řadu rozporů a poškozený není schopen událost věrohodně popsat."
Stěžovatel zároveň požádal Ústavní soud o prominutí lhůty k podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, s odkazem na subsidiární použití ustanovení §58 občanského soudního řádu. Tuto žádost stěžovatel odůvodňuje tím, že ve výkonu trestu odnětí svobody neměl možnost obstarat si právní zastoupení a k ustanovení jeho právního zástupce došlo teprve na základě "přidělení" Českou advokátní komorou. K další časové prodlevě prý došlo z toho důvodu, že stěžovatelův advokát působí mimo obvod Krajského soudu v Ostravě a získání potřebných podkladů si proto vyžádalo určitý čas.
Podle platného znění ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (poznámka: v době, kdy byla napadená rozhodnutí vydána, se tato lhůta - podle tehdejší právní úpravy - počítala ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje). V souzené věci je však zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem, neboť byla podána na poštu dne 25. 3. 1999, zatímco napadená rozhodnutí nabyla právní moci dnem vyhlášení usnesení odvolacího soudu, tedy již v roce 1997.
Proto se také ostatně stěžovatel - s odkazem na ustanovení §58 o.s.ř. - domáhá prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti. Jak však již Ústavní soud judikoval dříve, citované ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je kogentní a prominutí ani prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti neumožňuje (usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C. H. Beck, Praha, 1997, str. 601-602). Odkaz na přiměřené použití §58 o.s.ř. je proto nepřípadný.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 4. 1999
JUDr.Vojen Güttler
soudce zpravodaj