ECLI:CZ:US:1999:1.US.164.97
sp. zn. I. ÚS 164/97
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti M. P., proti rozhodnutí Policejního prezidia Policie ČR ze dne 2. 6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že proti
rozhodnutí (správnímu aktu) OS VB Praha 4, kterým byl vydán dne
3. 4. 1991 stěžovatelce M. P. občanský průkaz č. 017046 série AD,
podal náměstek Městského prokurátora v Praze - v souladu s ust.
§15 zákona o prokuratuře - dne 9. 7. 1992, pod č.j. Kd
359/92-13, protest. V protestu namítl, že je pochybné, zda má
stěžovatelka trvalý pobyt na území ČSFR a že tedy vydáním
občanského průkazu bylo porušeno ust. §1 odst. 3 vyhl. č.
119/1984 Sb. ve znění vyhl. č. 178/1988 Sb. a vyhl. č. 125/1991
Sb.
Sekce správní služby Správy hl. m. Prahy Policie ČR
rozhodnutím ze dne 10. 2. 1993, č.j. PSP-299/Spr.-92, s odkazem na
ust. §69 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), protestu prokurátora nevyhověla a napadené rozhodnutí
potvrdila. Proti rozhodnutí sekce správní služby Správy hl. m.
Prahy Policie ČR o protestu prokurátora podala odvolání J. R.
Rozhodnutím odvolacího orgánu - Policejního prezidia Policie
ČR ze dne 2. 6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, bylo výše uvedené
rozhodnutí sekce správní služby Správy hl. m. Prahy Policie ČR
změněno tak, že k protestu náměstka Městského prokurátora v Praze
ze dne 9. 7. 1992 byl správní akt OS VB Praha 4, kterým byl dne
3. 4. 1991 M. P. vydán občanský průkaz, zrušen. Policejní
prezidium Policie ČR při rozhodování o opravném prostředku
vycházelo z právní úpravy charakteru občanského průkazu jako
veřejné listiny (ust. §1 odst. 1 zák. č. 75/1957 Sb.,
o občanských průkazech), z toho, že trvalý pobyt občana na území
ČSFR je podmínkou vydání občanského průkazu (ust. §1 odst. 3
vyhl. č. 119/1984 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z legální
definice trvalého pobytu (ust. §3 odst. 2 zák. č. 135/1982 Sb.,
o hlášení a evidenci pobytu občanů). Ze spisového materiálu bylo
zjištěno, že se v případě stěžovatelky nejednalo o faktický trvalý
pobyt, ale jen o formální přihlášení k trvalému pobytu. Pražáková
prý území republiky navštěvuje vždy krátkodobě, zpravidla na
několik dnů v roce, a to vesměs za účelem úředních jednání.
Odvolací orgán proto došel k závěru, že nebyla splněna jedna ze
základních podmínek pro vydání občanského průkazu, neboť místo,
k němuž byla stěžovatelka přihlášena k trvalému pobytu, nemělo
charakter trvalého pobytu.
Rozhodnutím ministra vnitra ČR, ze dne 14. 2. 1994, č.j.
OSS-2421/93, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí
Policejního prezidia ČR ze dne 10. 9. 1993, č.j. PPR-75/Spr.-93,
jímž nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na obnovu řízení
ukončeného výše uvedeným pravomocným rozhodnutím Policejního
prezidia ČR. Dopisem ministra vnitra ČR, ze dne 14. 2. 1994, č.j.
OSS-2421/93, byl též odložen jako nedůvodný podnět stěžovatelky
k přezkoumání rozhodnutí Policejního prezidia ČR ze dne 2. 6.
1993, č.j. PPR-75/Spr.-93, mimo odvolací řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 19. 4. 1994, sp.
zn. 28 Ca 77/94, bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba na zrušení
rozhodnutí žalovaného (Policejního prezidia ČR) ze dne 2. 6.
1993, č.j. PPR-75/Spr.-93, jímž bylo změněno rozhodnutí Policie
ČR, Správy hl. m. Prahy ze dne 10. 2. 1993, č.j. PSP-299/Spr.-92,
tak, že se zrušuje správní akt OS VB Praha 4 (jímž byl žalobkyni
vydán občanský průkaz), a že se žádosti o odklad vykonatelnosti
tohoto rozhodnutí nevyhovuje. V odůvodnění rozsudku soud v prvé
řadě uvedl, že rozhodl o žalobě rozsudkem bez jednání (§250f
o.s.ř.), neboť šlo především o posouzení právní otázky. Dále soud
konstatoval, že žalobkyně (stěžovatelka) spatřovala nezákonnost
napadeného rozhodnutí v tom, že ji v řízení o protestu prokurátora
záměrně nikdo nepovažoval za účastnici řízení a že se neměla
možnost seznámit se závěry šetření správního orgánu. Tuto námitku
nepovažoval Městský soud v Praze za důvodnou. Protest prokurátora
(podle ust. §15 odst. 1 tehdy platného zák. č. 60/1965 Sb.,
o prokuratuře, ve znění pozdějších předpisů) byl kvalifikovanou
formou návrhu, kterým byl správní orgán povinen se zabývat
a vyřídit jej ve stanoveném termínu a způsobem, jak předpokládá
ust. §69 správního řádu. Podáním protestu vzniká vztah pouze mezi
prokurátorem a správním orgánem, který napadené rozhodnutí vydal,
popř. mezi správním orgánem vyššího stupně, pokud prokurátor podal
protest u správního orgánu nadřízeného orgánu, který rozhodnutí
vydal. Při rozhodování o protestu prokurátora vychází správní
orgán ze skutkového stavu, na jehož základě bylo napadené
rozhodnutí vydáno a skutkové zjištění nemůže být doplňováno.
Správní orgán posuzuje toliko, zda bylo protestem napadené
rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem nebo jiným právním
předpisem. Správní orgán proto nepostupuje v řízení o protestu
prokurátora podle ustanovení správního řádu o průběhu řízení,
nedává účastníkům původního řízení podklady k vyjádření
a nevyžaduje od nich stanovisko k obsahu protestu. Protože
žalobkyně (stěžovatelka) neuvedla jiné důvody nezákonnosti
napadeného rozhodnutí a soud není povinen ani oprávněn sám
vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu, nezbylo než žalobu
podle ust. §250j odst. 1 o.s.ř. zamítnout.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 19. 4. 1994,
sp. zn. 28 Ca 77/94, podala stěžovatelka ústavní stížnost, o níž
Ústavní soud ČR rozhodl nálezem, ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS
98/94, kterým návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí
Policejního prezidia ČR, ze dne 2. 6. 1993, č. j. PPR-75/Spr.-93,
zamítl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Pokud
jde o tvrzené porušení základních práv stěžovatelky postupem
Policejního prezidia ČR, byl Ústavní soud toho názoru, že žádné
z těchto práv porušeno nebylo. Z provedených důkazů ostatně
vyplynulo, že "jediný důvod nezákonnosti napadeného správního
rozhodnutí byl spatřován v tom, že navrhovatelka nebyla v řízení
o protestu prokurátora považována za účastníka řízení, i když tomu
tak býti mělo. S touto jedinou námitkou se soud neztotožnil, neboť
- dle jeho stanoviska - na řízení o protestu prokurátora nebylo
možno podle tehdy platné právní úpravy aplikovat ustanovení §14
správního řádu ani další ustanovení o průběhu řízení podle
správního řádu a v tomto směru tedy neshledal postup správních
orgánů nezákonným. Ústavní soud vychází dále z toho, že přezkum
zákonnosti správního rozhodnutí náleží obecným soudům, které při
přezkoumávání postupují podle části páté o.s.ř. o správním
soudnictví." Ústavní soud rovněž nepřisvědčil stěžovatelce
v otázce tvrzeného porušení jejího práva a svobody pohybu a pobytu
a práva volebního.
Pokud se však jednalo o porušení práva na spravedlivý proces
postupem Městského soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že
v té době k jeho porušení došlo. Z rozsudku Městského soudu
v Praze vyplývá, že rozhodl o žalobě proti rozhodnutí Policejního
prezidia ČR bez ústního jednání za použití ustanovení §250f
o.s.ř. Toto ustanovení však připouští, aby soud rozhodl o žalobě
bez jednání v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že
správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu
a jde-li jen o posouzení právní otázky. Z dikce zákona jednoznačně
vyplývá, že musí být splněny obě podmínky zároveň. Městský soud
v Praze však ve výše uvedeném rozsudku odůvodnil svůj postup podle
§250f o.s.ř. pouze tím, že se jedná o posouzení otázky právní.
Podle názoru Ústavního soudu však "v předmětné věci v žádném
případě nešlo vzhledem k okolnostem a možným právním následkům
o jednoduchý případ a nebylo též nepochybné, že správní orgán
vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, neboť i zjištění
policejních orgánů nebyla zcela určitá a jednoznačná." Tím nebyly
splněny všechny podmínky pro postup Městského soudu v Praze podle
ustanovení §250f o.s.ř., který tak porušil právo stěžovatelky na
spravedlivý proces. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než rozsudek
Městského soudu v Praze, ze dne 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca 77/94,
zrušit.
Městský soud v Praze dalším rozsudkem, ze dne 10. 3. 1997,
sp. zn. 28 Ca 34/96, jednak zamítl žalobu žalobkyně (stěžovatelky)
na zrušení rozhodnutí Policejního prezidia Policie ČR ze dne 2.
6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, jednak nevyhověl její žádosti
o odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. V odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že vzhledem k ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř. je
řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů založeno na
zásadě dispoziční. Soud proto rozhodnutí správního orgánu
přezkoumává pouze v rozsahu jeho napadení, tj. přezkoumává pouze
ty samostatné výroky, které mají být předmětem přezkoumání a jen
v rozsahu důvodů - označovaných jako žalobní body (tj. konkrétní
porušení práva) - v nichž žalobce spatřuje nezákonnost. "Rozšíření
žaloby (§250h o.s.ř.), které je omezeno lhůtou dvou měsíců od
doručení rozhodnutí, se týká nejen rozšíření žaloby na další obsah
napadeného aktu dosud nenapadený (tedy na další výroky), ale týká
se i vlastních žalobních důvodů." Žalobce proto musí své právní
výtky proti rozhodnutí soustředit ve lhůtě dvou měsíců od doručení
rozhodnutí, neboť po uplynutí této lhůty je definitivně určeno to,
co je předmětem soudního přezkoumání.
V uvedené lhůtě žalobkyně uvedla jako konkrétní porušení
práva, které vytýkala napadenému rozhodnutí, pouze to, že v řízení
o protestu prokurátora s ní nebylo jednáno jako s účastnicí
řízení, ač tomu tak býti mělo. Městský soud v Praze se s tímto
jediným žalobním důvodem neztotožnil a - s odkazem na §69
správního řádu - v zásadě zopakoval argumentaci uvedenou
v odůvodnění svého rozsudku ze dne 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca
77/94. Vedle toho zdůraznil, že "rozhodování o protestu
prokurátora nelze zaměňovat s rozhodováním ve věci samé" a že
"účastníci správního řízení se proto nemohli vyjadřovat
k důvodnosti protestu, neboť by tím disponovali určitým oprávněním
svěřeným zákonem o prokuratuře výhradně státním orgánům".
Rozhodnutí o protestu prokurátora se doručovalo prokurátorovi
a účastníkům řízení, kteří se proti tomuto rozhodnutí mohli
odvolat. Městský soud v Praze poukázal na to, že pokud žalobkyně
(a druhá žalobkyně Kroftové) při ústním jednání namítaly, že
"dosud nikoho nezajímalo, že napadené rozhodnutí o zrušení vydání
občanských průkazů bylo v řízení o protestu prokurátora vydáno
k odvolání někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, nezbývá než uvést,
že tuto žalobní námitku žalobkyně ve lhůtě dvou měsíců od doručení
správního rozhodnutí neuplatnily". Proto soud nemohl napadené
rozhodnutí z tohoto hlediska přezkoumat, neboť by je zkoumal nad
rámec stanovený žalobou.
Rozhodnutí Policejního prezidia Policie ČR ze dne 2. 6.
1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, a rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96, napadla stěžovatelka ústavní
stížností. V ní především uvedla, že Městský soud v Praze, vázán
nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 98/94, sice ve věci ústní
jednání nařídil, avšak správní žalobu zamítl ze stejných důvodů,
ze kterých ji zamítl ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 1994, sp. zn.
28 Ca 77/94.
Stěžovatelka uvedla, že s rozsudkem Městského soudu v Praze,
ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96, nesouhlasí, neboť z ust.
§69 a §1 odst. 1 správního řádu nelze učinit závěr, že se na
řízení o protestu prokurátora - jako nedílné součásti správního
řádu - nevztahují ostatní ustanovení správního řádu. Podle jejího
názoru není v celém správním řádu ustanovení, ze kterého by
vyplývalo, že se na řízení o protestu prokurátora nevztahují
zejména ust. §§14, 33 až 35 o účastnících řízení a o jejich
právech. Neučinil tak výslovně ani zákonodárce a proto
stěžovatelce nezbývá "než trvat na tom, že ustanovení §69 spr.
řádu je třeba vykládat v souvislosti s ostatními ustanoveními,
zejména s §14 spr. řádu. Stěžovatelka v řízení o protestu
prokurátora nebyla záměrně považována za účastnici řízení, nemohla
se vyjadřovat k podkladu rozhodnutí a navrhovat důkazy podle §33
odst. 1, 2 správního řádu, ani se vyjadřovat k podkladům
k rozhodnutí, které si opatřovalo Policejní prezidium v rozporu
s §69 správního řádu. Policejní prezidium mělo v řízení
o odvolání rozhodovat podle skutkového stavu v době vydání
napadeného rozhodnutí." Vzhledem k tomu, že se tak nestalo
a stěžovatelka, jež nebyla považována za účastnici řízení, se
k šetření policejních orgánů, na kterých bylo založeno uvedené
rozhodnutí Policejního prezidia ČR, nemohla vyjádřit a nemohla
podávat návrhy na dokazování, bylo toto rozhodnutí - podle názoru
stěžovatelky - vydáno v rozporu se zákonem, a to s §69 správního
řádu. Správní řízení proto trpí procesní vadou, která měla
negativní vliv na zákonnost rozhodnutí a Městský soud v Praze měl
rozhodnutí Policejního prezidia ČR k námitce stěžovatelky zrušit.
Jestliže tak neučinil, porušil její právo na spravedlivý proces
chráněné čl. 36 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. (dále je "Úmluva").
Podle názoru stěžovatelky Městský soud v Praze toto právo
porušil i tím, že se zabýval pouze námitkou uvedenou stěžovatelkou
v žalobě ze dne 22. 11. 1993 (to jest skutečností, že nebyla
považována za účastnici řízení) a zcela opomněl, "že měl napadené
správní rozhodnutí také v některých ohledech přezkoumat z úřední
povinnosti". Obecný soud se prý měl zabývat otázkami
1) zda napadené rozhodnutí není jen nicotným právním aktem
(paaktem) v této souvislosti zkoumat, zda bylo v kompetenci
žalovaného vydat napadené rozhodnutí,
2) zda nebyla dána instanční nepříslušnost žalovaného správního
orgánu, která může znamenat nulitu správního aktu,
3) zda nedošlo k takovým procesním vadám, které mohly mít vliv na
nezákonnost rozhodnutí, ale žalobkyně o nich nemusela, nebo
nemohla vědět (např. i to, že rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně bylo k odvolání třetí osoby R., která nebyla účastníkem
řízení, změněno "na újmu žalobcových práv").
Vzhledem k tomu, že podle názoru stěžovatelky Policejní
prezidium ČR vydalo napadené rozhodnutí k odvolání osoby, která
nebyla účastníkem řízení (tj. J. R.) a odvolání, jež podala,
nebylo skutečným odvoláním, rozhodoval tento správní orgán
"v absolutním nedostatku kompetence". Proto měl Městský soud
v Praze toto rozhodnutí zrušit z úřední povinnosti, což neučinil,
byť stěžovatelka při ústním jednání tuto skutečnost namítla.
Stěžovatelka za další důvod nulity uvedeného rozhodnutí
Policejního prezidia ČR považuje procesní vady pod bodem 3)
ústavní stížnosti, které namítala již v žalobě ze dne 22. 11.
1993. Stěžovatelka uznala, že námitka porušení procesních předpisů
v řízení o správních žalobách podle §247 o.s.ř. je v dispozici
žalobce a že soud se jí zabývá jedině tehdy, učinil-li ji žalobce
obsahem některého ze žalobních bodů. To však prý nemůže platit
v žalovaném případě, neboť ze správního spisu nevyplývá, že by
správní orgán (Policejní prezidium ČR) informoval žalobkyni
(stěžovatelku), že bylo podáno odvolání třetí osobou (Janou
Ramešovou) a že by žalobkyni byla dána možnost se k takovému
odvolání vyjádřit (§56 správního řádu). K takové procesní vadě
proto soud - podle názoru stěžovatelky - musí přihlédnout z úřední
povinnosti.
Městský soud v Praze prý z úřední povinnosti nepřihlédl
k nezákonnostem uvedeným výše pod body 1) - 3) a nezrušil napadené
rozhodnutí podle §250j odst. 2 o.s.ř. (ač tyto nezákonnosti
stěžovatelka namítala) a zasáhl tak svým rozsudkem do práva
stěžovatelky na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1,2
a 4 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy č. 209/1992 Sb. Stěžovatelka
proto navrhla, aby Ustavní soud rozhodnutí Policejního prezidia
Policie ČR ze dne 2. 6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96,
zrušil a aby oběma žalovaným uložil povinnost nahradit
stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem ve výši, v jaké
bude soudem určena.
Stěžovatelka netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí
věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský
soud v Praze a Policejní prezidium ČR.
Žádost o vyjádření k ústavní stížnosti vedlejší účastnice
A. K. nebyla na původní - ve spise uvedenou - adresu doručitelná
a její adresu se nepodařilo zjistit.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření především poukázal na
to, že "odlišný právní názor soudu na aplikaci ustanovení
správního řádu o průběhu řízení není ... porušením práva na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny". Pokud jde
o rozhodnutí Policejního prezidia ČR - napadené žalobou
stěžovatelky - nejde prý o rozhodnutí nicotné, neboť o protestu
prokurátora, resp. o odvolání proti tomuto protestu rozhodl
správní orgán věcně příslušný a nejde tedy o absolutní věcnou
nepříslušnost. Podle §58 odst. 1 správního řádu je odvolacím
orgánem ve správním řízení správní orgán nejblíže vyššího stupně
nadřízený správnímu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Proto
jsou závěry stěžovatelky o věcné a instanční nepříslušnosti
Policejního prezidia ČR vydat žalobou napadené rozhodnutí zcela
nesprávné. Podle §60 správního řádu odvolací orgán přezkoumává
i opožděné nebo nepřípustné odvolání. Nesprávné posouzení
přípustnosti odvolání proto může způsobit pouze nezákonnost
rozhodnutí o odvolání a nikoliv jeho nicotnost. Stěžovatelka však
tuto nezákonnost správního rozhodnutí ve lhůtě podání žaloby
neuplatnila.
Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost jako
nedůvodná zamítnuta a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od
ústního jednání.
Policejní prezidium ČR ve svém vyjádření uvedlo, že podle
jeho názoru "obecný soud přezkoumal zákonnost správního
rozhodnutí, tak jak mu ve smyslu části páté o.s.ř. náleží". Právní
názor vyslovený obecným soudem, s nímž se stěžovatelka
neztotožňuje, není podle mínění Policejního prezidia ČR
relevantním důvodem k podání ústavní stížnosti. Ve vztahu ke
skutečnosti, že se Městský soud v Praze zabýval pouze námitkou
uvedenou stěžovatelkou v žalobě a opomněl napadené správní
rozhodnutí přezkoumat z úřední povinnosti - a to za účelem
zjištění, zda nejsou důvody zakládající jeho nicotnost - Policejní
prezidium poukázalo na to, že mu nepřísluší hodnotit, zda a jak se
soud zabýval přezkoumáním zákonnosti rozhodnutí z úřední
povinnosti. Pokládá však uvedení tohoto důvodu stížnosti za
účelové a tvrzení stěžovatelky, které je doprovází, za
neodpovídající skutečnostem obsaženým ve správním spisu.
Policejní prezidium ČR se nedomnívá, že postupem Městského
soudu v Praze byla porušena ústavní práva stěžovatelky. Proto
navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásilo, že souhlasí
s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítá, že rozhodnutím Policejního prezidia
Policie ČR ze dne 2. 6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, a rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96,
oba orgány zasáhly svým do jejího práva na spravedlivý proces
chráněného čl. 36 odst. 1, 2 a 4 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
č. 209/1992 Sb. a rozhodly nespravedlivě.
Pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces postupem
Policejního prezidia ČR, odkazuje Ústavní soud na svůj nález ze
dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 98/94, ve kterém - ve vztahu
k tvrzenému postavení stěžovatelky jako účastnice řízení
o protestu prokurátora - vycházel z toho, že přezkum zákonnosti
správního rozhodnutí náleží obecným soudům, které při
přezkoumávání postupují podle části páté o.s.ř. o správním
soudnictví. Ústavní soud vedle toho uvedl, že postupem Policejního
prezidia ČR nebylo porušeno žádné ze základních práv a svobod
stěžovatelky; jediný důvod nezákonnosti napadeného správního
rozhodnutí byl spatřován v tom, že stěžovatelka nebyla v řízení
o protestu prokurátora považována za účastníka řízení, i když
- podle jejího názoru - tomu tak býti mělo. S touto námitkou se
však ani obecný soud (ani Ústavní soud) neztotožnily, neboť
v řízení o protestu prokurátora nebylo možno podle tehdy platné
právní úpravy aplikovat ustanovení §14 správního řádu a v tomto
směru tedy postup správních orgánů nebyl shledán ani protizákonným
ani protiústavním.
Co se týče (stěžovatelkou napadeného) řízení o žalobě proti
rozhodnutí Policejního prezidia Policie ČR ze dne 2. 6. 1993,
č.j. PPR - 75/Spr.-93 před Městským soudem v Praze, - jehož
výsledkem byl rozsudek ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96
- které je podle §249 odst. 2 o.s.ř. založeno na zásadě
dispoziční, ztotožňuje se Ústavní soud rovněž s názorem obecného
soudu. Žalobce sice může měnit rozsah, v jakém rozhodnutí
správního orgánu napadá a uvádět příslušné důvody (tzv. žalobní
body), avšak rozšiřovat je může pouze do konce lhůty stanovené
zákonem pro podání žaloby, tj. - podle ustanovení §250b odst. 1
o.s.ř. - do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu
v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Zmeškání
lhůty nelze prominout. Není proto možné po uplynutí této lhůty
vznášet v průběhu řízení další výhrady proti správnímu rozhodnutí.
To lze dovodit i z ustanovení §250h odst. 1 o.s.ř., část věty za
středníkem, z něhož plyne, že žalobce může rozsah napadení
správního rozhodnutí rozšířit jen ve lhůtě podle §250b odst. 1
o.s.ř. To znamená, že k žalobním bodům, které byly uplatněny
později, soud nemůže přihlížet (srov. Bureš, J. - Drápal, L.
- Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha,
C.H. Beck 1997, str. 795, bod 11). Vzhledem ke zmíněné zásadě
dispoziční obecný soud ani nemůže přezkoumávat správní rozhodnutí
nad rámec vymezený žalobcem v žalobě a tedy z vlastní iniciativy
jeho projev nahrazovat a sám na jeho místě vyhledávat právní vady
napadeného aktu. (srov. tamtéž, str. 794, bod 8).
Vzhledem k tomu, že žalobkyně (stěžovatelka) žalobní námitku
- týkající se toho, že rozhodnutí Policejního prezidia Policie ČR
ze dne 2. 6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr.-93, bylo vydáno k odvolání
někoho, kdo podle jejího názoru nebyl účastníkem řízení
- neuplatnila ve lhůtě dvou měsíců od doručení uvedeného správního
rozhodnutí, nemohl Městský soud v Praze napadené rozhodnutí
z tohoto hlediska přezkoumat.
Je tedy zřejmé, že ani napadeným rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 34/96, ani napadeným
rozhodnutím Policejního prezidia Policie ČR ze dne 2. 6. 1993,
č.j. PPR - 75/Spr.-93, nedošlo k zásahu do základních práv
a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vzhledem
k výsledku řízení nepřiznává (§62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. března 1999