ECLI:CZ:US:1999:1.US.166.98
sp. zn. I. ÚS 166/98
Usnesení
I. ÚS 166/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. R. A., zastoupeného JUDr. Z. T., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 1995, sp. zn. 26 C 125/94, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 1995, sp. zn. 13 Co 131/95, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1937/97, a o návrhu na vydání usnesení o předběžné otázce, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 1995, sp. zn. 26 C 125/94, byla zamítnuta žaloba stěžovatele MUDr. R. A. proti žalované B. N. na "zrušení platnosti" dohody o vydání věci uzavřené dne 6. 9. 1991 mezi Bytovým podnikem Prahy 1, s.p., jako stranou vydávající a B. N. jako stranou přejímající, která se týká předání a převzetí domu č.p. 238 v Praze 1, M. 20 a pozemku č.k. 960, zapsaných ve v1. 2114 k. území Praha - Nové Město, nyní v evidenci nemovitostí na listu vlastnictví č. 10 pro k. ú. Nové Město u střediska geodézie pro h1. m. Prahu a na prohlášení této dohody "za nulitní, neplatnou a nikdy neučiněnou". Týmž rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelova žaloba s návrhem, aby byly žalované zakázány jakékoli právní i
I. ÚS 166/98
faktické dispozice s těmito nemovitostmi a aby bylo zastaveno řízení o návrhu na zrušení zápisu vlastnického práva k nim. Obvodní soud pro Prahu 1 konečně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 460,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce žalované.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze jednak nebylo připuštěno rozšíření žalobního návrhu o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí, uzavřené mezi žalovanou a Bytovým podnikem Prahy 1 dne 18. 6. 1992, jednak byl potvrzen citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1. Městský soud v Praze dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku Městský soud v Praze konečně uvedl, že "za podmínek stanovených v §236 až 241 o.s.ř. lze proti rozsudku odvolacího soudu podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozsudku prostřednictvím soudu prvního stupně".
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce s odkazem na důvody uvedené v §241 odst. 2 písm. b) a d) občanského soudního řádu - ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 1996 zákonem č. 238/1995 Sb. (dále jen o.s.ř.) - dovolání. Naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. shledal v tom, že soudy obou stupňů nebyl ve smyslu §5 o.s.ř. poučen o svém procesním právu upravit petit podle §95 o.s.ř., a dále upravit původní - podle soudu prvního stupně značně nepřesnou a nesprávnou - žalobu; navíc prý měl odvolací soud "zkoumat veškeré podmínky a vady řízení", přičemž není vázán rozsahem odvolání. Pokud jde o naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. stěžovatel rozsáhle polemizoval s právními závěry obecného soudu týkajícími se jednotlivých bodů žaloby.
Dovolací soud v napadeném usnesení především konstatoval, že podle §236 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve vztahu k ust. §237 o.s.ř., které zakotvuje vady odůvodňující přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud uvedl, že se žádná těchto vad nepodává z obsahu spisu a ani sám žalobce nedovozuje přípustnost svého dovolání poukazem na některý z důvodů obsažených v předmětném ustanovení.
I. ÚS 166/98
V případě dovoláním napadeného výroku ("Rozšíření žalobního návrhu o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti uzavřené mezi žalovanou a Bytovým podnikem Prahy 1 dne 18. června 1992 se nepřipouští"), který má - vzhledem k ust. §152 odst. 1 o.s.ř., ve spojení s §167 odst. 1 a §211 o.s.ř. - povahu usnesení odvolacího soudu, dovolací soud uvedl, že ust. §239 o.s.ř. dovolání proti usnesení, jímž nebyla připuštěna změna (v daném případě rozšíření) žaloby, nepřipouští.
Pokud jde o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud konstatoval, že ust. §238 odst. 2 připouští dovolání jen ve dvou případech. První z nich se týká přípustnosti dovolání vysloveného podle §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve výroku potvrzujícího rozsudku odvolacího orgánu. Druhý případ se týká situace, kdy za podmínek uvedených v ust. §238 odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, "aniž současně ve výroku svého rozsudku za podmínek stanovených v §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. vyslovil, že je dovolání přípustné, není dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné".
Se zřetelem k těmto závěrům dovolací soud napadeným usnesením dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., "aniž se mohl zabývat v dovolání uplatněnými dovolacími důvody podle §241 odst. 2 písm. b) a d) o.s.ř.".
Citovaná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel (žalobce) ústavní stížností a navrhl jejich zrušení. Namítl zejména, že "všemi označenými justičními akty byla ... porušena základní ústavní práva stěžovatele". Konkrétně poukázal na porušení článků 1, 4, 90 a 95 Ústavy ČR, článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech a dále článků 11 odst. 1, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve stížnosti dále zdůvodňoval svůj právní zájem na věci a zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy. Stěžovatel konečně navrhl, aby Ústavní soud "jakožto o předběžné otázce vydal podle §54 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. usnesení, že dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze spis. zn. 13 Co 131/95-70 ze dne 3. 5. 1995 bylo s ohledem na dotčená ústavní práva stěžovatele
přípustné".
I. ÚS 166/98
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR. Obvodní soud pro Prahu 1 se nevyjádřil.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že jím vydaný rozsudek byl správný z důvodů, které jsou v něm obsaženy. To se týká jak dohody o vydání předmětné nemovitosti ze dne 6. 9. 1991, která nebyla registrována tehdejším státním notářstvím, nenabyla účinnosti a nebyla podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, tak i další dohody ze dne 18. 6. 1992, jež nebyla předmětem řízení před soudem prvního stupně a proto odvolací soud návrh na její zrušení nepřipustil. Městský soud v Praze zdůraznil, že stěžovatel byl poučen o možnosti podat nový návrh na zahájení řízení, a dodal, "že poučování o tom, jak má účastník uplatnit svá práva návrhem na zahájení řízení a jak má formulovat žalobní návrh, přesahuje meze poučovací povinnosti podle §5 o.s.ř. a mohlo by být důvodem pro návrh na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci. Soud nemůže nahrazovat nedostatky na straně právních zástupců účastníků". Proto Městský soud v Praze dovodil, že k porušení "chráněných" práv stěžovatele nedošlo a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření v prvé řadě odkázal na část V. ústavní stížnosti vypovídající o tom, "že stěžovatel neliší mezi přípustností dovolání a jeho důvodností". Vzhledem k charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku, se musí dovolací soud nejprve zabývat jeho přípustností, což není "mimořádný restriktivní procesní formalismus" - jak tvrdí stěžovatel - nýbrž základní procesní zásada. Není-li dovolání přípustné, nelze se totiž vyjadřovat ani k jeho důvodnosti. Argumenty, pro které dovolací soud neshledal dovolání přípustným, jsou uvedeny v odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud ČR konečně uvedl, že "z poučovací části rozsudku odvolacího soudu obsahující poučení o mimořádném opravném prostředku" lze spolehlivě dovodit, že tento soud svým poučením toliko upozornil na to, že dovolání je přípustné jen za splnění zákonných předpokladů; to je prý konformní i s názorem Ústavního soudu ČR publikovaném v nálezu sp. zn. III. ÚS 65/93. Proto Nejvyšší soud ČR prohlásil, že ústavní stížnost, směřující proti jeho usnesení, považuje za nedůvodnou.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
I. ÚS 166/98
1. V prvé řadě se ústavní soud zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, které stěžovatel považuje za protiústavní především z toho důvodu, že Nejvyšší soud jako soud dovolací - poté co uvedl, že se žalobce právně relevantním způsobem nevyjádřil k přípustnosti. dovolání - dovolání odmítl pro nepřípustnost. Tuto argumentaci dovolacího soudu má stěžovatel za nepřípadnou proto, že především sám dovolací soud nezaujal žádné stanovisko k obsahu poučení odvolacího soudu o dovolání.
V tomto směru se však stěžovatel dopouští omylu.
Ústavní soud konstatuje, že poučení o dovolání, které je uvedeno v závěru rozsudku odvolacího soudu, je pouze obecnou informací o tom, že dovolání jako procesní institut existuje a že je lze podat jen při splnění podmínek uvedených v §236 až 241 o.s.ř. Tato ustanovení představují celou právní úpravu přípustnosti dovolání a podání dovolání, na kterou v §242 a násl. o.s.ř. navazuje úprava vlastního řízení u dovolacího soudu. V souzené věci tedy odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve znění před novelou (dnes §239 odst. 1 o.s.ř.), s poukazem na to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; ostatně po formální stránce by to musel odvolací soud učinit ve výroku svého potvrzujícího rozhodnutí, což se nestalo. Tyto závěry odpovídají i celkové koncepci dovolání jako mimořádného opravného prostředku. V této souvislosti nelze akceptovat ani stěžovatelovu výtku, že dovolací soud nezaujal žádné stanovisko k obsahu poučení odvolacího soudu o dovolání, nebot' dovolací soud tak učinil na str. 2 svého usnesení ze dne 26. 1. 1998 v odstavci osmém.
Pokud jde o ostatní zákonem uvedené dovolací důvody, odkazuje Ústavní soud na argumentaci Nejvyššího soudu ČR, obsaženou v napadeném usnesení, které je reprodukováno na str. 3, 4 tohoto usnesení Ústavního soudu. Tato argumentace je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v občanském soudním řádu a z mezí ústavnosti nevybočuje.
2. Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i stěžovatelovou námitkou proti "mimořádnému restriktivnímu procesnímu formalismu", jímž prý obecné soudy, zejména soud dovolací, zcela eliminovaly vlastní právo hmotné. V tomto směru Ústavní soud již dříve judikoval (viz sp. zn. I. ÚS 263/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 7, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997,
I. ÚS 166/98
str. 365), že každé uplatňování práv upravených právním řádem se realizuje cestou určitého formálního procesu. Proto dodržování základních pravidel soudního řízení je hlavním předpokladem, na němž je princip spravedlivého procesu vybudován (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ani z tohoto hlediska proto nelze Nejvyššímu soudu ČR - jako soudu dovolacímu - nic vytknout.
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR je návrhem, který je zjevně neopodstatněný.
3. Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností proti napadeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. V tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny. Dospěl k závěru zápornému.
Podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si navrhovatel přípustností dovolání jist, může - vedle dovolání - podat i ústavní stížnost, nebot' pokud dovolání přípustné není, "je posledním prostředkem, který
zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně" (srov. sp. zn. I. ÚS 213/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, Vydání l., Praha, C. H. Beck 1997, str. 597; srov. také sp. zn. III. ÚS 40/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 47). V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci (po účinnosti zákona č. 77/1998 Sb. "dnem doručení") rozhodnutí odvolacího soudu (viz druhý cit. nález; srov. též I. ÚS 129/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 8, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 431).
Za této situace bylo věcí stěžovatele, aby ústavní stížnost podal v zákonné lhůtě již proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 1995, sp. zn. 13 Co 131/95. Právě toto rozhodnutí bylo totiž v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon v souzené věci k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). To však stěžovatel včas neučinil.
I. ÚS 166/98
Podle téhož ustanovení zákona o Ústavním soudu lze totiž ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pro posouzení ústavní stížnosti ze dne 8. 4. 1998 je však rozhodné znění §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, před účinností citované novely zákona o Ústavním soudu (zákon č.
77/1998 Sb.), tj. přede dnem 10. 5. 1998. Podle tehdejšího znění zákona o Ústavním soudu lhůta k podání ústavní stížnosti počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ode dne nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze, tj. od 1. 6. 1995, do podání ústavní stížnosti ze dne 8. 4. 1998 však uplynula podstatně delší doba, než kterou zákon o Ústavním soudu v uvedeném znění připouští.
Ústavní stížnost proti napadeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze byla tedy podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Vzhledem k tomuto rozhodnutí Ústavní soud usuzuje, že není třeba se ve formě samostatného výroku zabývat návrhem stěžovatele na vydání usnesení o předběžné otázce, v němž by rozhodl o přípustnosti dovolání v souzené věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 1999
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu.
Ústavního soudu