ECLI:CZ:US:1999:1.US.170.98
sp. zn. I. ÚS 170/98
Usnesení
I. ÚS 170/98
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci navrhovatele L. P., zastoupeného JUDr. M. O., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, č. j. 86/98-3152, ze dne 10. 2. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, č. j. 86/98-3152, ze dne 10. 2. 1998. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov - okresního pozemkového úřadu, č. j. Ž 767/92/0-Z/2, ze dne 3. 11. 1997, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení ve věci vydání nemovitostí ukončené pravomocným rozhodnutím, č. j. Ž 767/92 R, ze dne 12. 10. 1993.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podle zákona č. 229/1991 Sb. požádala jeho matka M. F. o vydání zemědělského majetku po zemřelém manželovi B. F. Pozemkový úřad v Pelhřimově žádost zamítl s tím, že daný případ je nutno posuzovat podle zákona č. 243/1992 Sb., podle něhož však navrhovatelka není oprávněnou osobou. V přezkumném řízení Městský soud v Praze svým rozhodnutím, sp. zn. 28 Ca 69/94, toto rozhodnutí potvrdil v neveřejném zasedání, neboť považoval věc ve smyslu §250f občanského soudního řádu za jednoduchou právní otázku. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením, sp. zn. III. ÚS 79/95, ze dne 24. 5. 1995, odmítnuta. Dne 4. 5. 1995 vydal Ústavní soud v jiné věci nález, sp. zn. II. ÚS 22/94, kterým potvrdil, že i tento případ lze posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb., za předpokladu, že se ve spravedlivém procesu prokáže, že manžel navrhovatelky kolaborantem nebyl. Za této situace podal tedy stěžovatel jako procesní nástupce po zemřelé M. F. návrh na obnovu řízení, která však byla zamítnuta. Podle názoru stěžovatele ze spisu evidentně plyne, že stěžovatel je procesním nástupcem M. F., a že majetek byl státem odňat až v rozhodné době, neboť výměr ze dne 24. 5. 1947 nenabyl nikdy právní moci. V doplnění ústavní stížnosti, které si Ústavní soud vyžádal, potom stěžovatel uvedl, že od podání žádosti o vydání majetku až po odvolací řízení o návrhu na obnovu řízení nebyli M. F. ani její právní nástupce ani jednou slyšeni před správním orgánem, soudem či jiným tribunálem, který o věci rozhodoval, což je podle jeho názoru porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních lidských práv a svobod.
Ústavní soud dne 2. 10. 1998 vyzval právní zástupkyni stěžovatele k přesné formulaci petitu ústavní stížnosti tak, aby bylo zřejmé, které rozhodnutí navrhuje zrušit. Ačkoliv byla výzva advokátce doručena dne 30. 11. 1998, do dnešního dne nebyla tato vada ústavní stížnosti odstraněna. Již sama tato skutečnost by mohla znamenat odmítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud se však dále zabýval obsahem návrhu a zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obnova řízení ve správním řízení je upravena v §62 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Cílem institutu obnovy řízení je umožnit nové projednání a rozhodnutí ve věci, pokud při původním rozhodování nebyly z důvodů v zákoně uvedených dostatečně objasněny všechny skutkové okolnosti, popřípadě pokud proces trpěl některými v zákoně uvedenými vadami. Důvody obnovy řízení jsou taxativně stanoveny v §62 odst. 1 správního řádu. Důvodem uvedeným stěžovatelem v návrhu na obnovu řízení byl nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 22/94, o němž se stěžovatel údajně dozvěděl dne 17. 10. 1997. Správní orgány tuto skutečnost správně posoudily tak, že se nejedná ani o jednu z podmínek obnovy řízení uvedených v §62 správního řádu. Stěžovatelovy námitky, které se týkají předchozího řízení o vydání nemovitosti, byly již Ústavním soudem projednány v řízení vedeném pod sp. zn. III ÚS 79/95. Návrh byl jako zjevně neopodstatněný odmítnut dne 24. 5. 1995.
Na základě všech zjištěných skutečností Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. května 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu