ECLI:CZ:US:1999:1.US.173.99
sp. zn. I. ÚS 173/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 1999, čj. 24 Co 14/99 - 22, a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. Ro 1330/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo přezkoumáno rovněž citované usnesení Okresního soudu v Trutnově ve věci osvobození od soudních poplatků. Domnívá se, že tímto rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na soudní ochranu). Tím, že soudy nevyhověly její žádosti o osvobození od placení soudních poplatků a výloh, zabránily podle jejího názoru uplatnění práva na soudní ochranu u nezávislého a nestranného soudu. Navrhuje zrušit obě napadená rozhodnutí a zároveň žádá o náhradu nákladů zastoupení podle §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Především je třeba konstatovat, jak již bylo uvedeno v řadě předchozích rozhodnutí, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka namítá porušení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ochrana vyplývající z citovaných ustanovení je v podstatě obsahově shodná; samotná dikce čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod byla ostatně inspirována právě citovanými ustanoveními mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Tzv. právo na soudní ochranu obsahuje především garanci možnosti domáhat se svého práva způsobem stanoveným zákonem a také znamená, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). Obdobně jako při dokazování v civilním soudním řízení, kdy v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu (zejména §120, §123 a §132) soud sám nezávisle rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, je taktéž na jeho samostatné úvaze, kterou mu umožňuje občanský soudní řád (§138), rozhodnout o žádosti o osvobození od poplatků. Ústavní soud do této autonomní nezávislé úvahy obecného soudu nezasahuje.
Postupovaly-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnily, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. sp. zn. IV. ÚS 16/93, resp. č. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. II. ÚS 81/95, resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ustanovení §212 odst. 1 o. s. ř. nelze chápat jako zákaz reformatio in peius (což je zásada uplatňovaná v řízení o sankcích); ve skutečnosti stanoví vázanost soudu rozsahem návrhu, včetně výjimek z tohoto pravidla. V tomto směru ostatně odvolací soud nepochybil.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Protože došlo k odmítnutí ústavní stížnosti, nemohl Ústavní soud ani vyhovět návrhu na náhradu nákladů zastoupení (ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu