ECLI:CZ:US:1999:1.US.179.99
sp. zn. I. ÚS 179/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. V. K., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 7 C 860/95, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 12 Co 21/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala návrh a zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 10. 3. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 8. 4. 1999.
Svým návrhem se domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 7 C 860/95, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 12 Co 21/97, kterými byl zamítnut návrh stěžovatelky proti žalované M. K. na uložení povinnosti zaplatit finanční částku ve výši Kč 134 273,-- s příslušenstvím jako náhradu škody z odpovědnosti za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování. Domnívá se, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo porušeno její ústavně chráněné vlastnické právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Namítá rovněž porušení ustanovení §1 a §2 o. s. ř., která stanoví, že smyslem soudního řízení je zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků a že soudy zaměřují svou činnost k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 7 C 860/95, Ústavní soud zjistil, že okresní soud své rozhodnutí v rozsudku ze dne 29. 10. 1996 zdůvodňuje neplatností dohody o hmotné odpovědnosti mezi navrhovatelkou a odpůrkyní, kdy navrhovatelka jednala jménem subjektu právně neexistujícího. Pokud neexistuje platná dohoda o hmotné odpovědnosti, nemůže odpůrkyně za schodek odpovídat podle §176 a násl. zákoníku práce. Uvedl, že sice nelze vyloučit obecnou odpovědnost ve smyslu ustanovení
§172 zákoníku práce, ale ta nebyla ani navrhovatelkou jako nositelkou břemene tvrzení i břemene důkazního uplatněna, ani ji nelze z provedeného dokazování vydedukovat.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 12 Co 21/97, napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotil jako věcně správný a potvrdil jej. Dodal, že ze zásady vázanosti soudu žalobou (§153 odst. 2
o. s. ř.) mimo jiné vyplývá, že soud nemůže žalující straně přiznat více nebo něco jiného, než je požadováno.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně se námitkami stěžovatelky, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, zabýval a v rozsáhlém odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Pokud stěžovatelka namítá porušení prvních dvou základních ustanovení občanského soudního řádu, nutno podotknout, že tato zdůrazňují povinnost soudce rozhodovat nestranně, spravedlivě a v souladu se zákonem a tím zaručovat ochranu práv účastníků řízení. Ustanovení §153 o. s. ř. - Zásady rozhodování - ukládají soudům povinnost rozhodovat na základě celkových výsledků dokazování, což znamená v případě neunesení důkazního břemene účastníkem rozhodnutí v jeho neprospěch. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jeho ustanovení postupem soudů nebyla dotčena.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, je třeba návrh ústavní stížnosti pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu