ECLI:CZ:US:1999:1.US.187.98
sp. zn. I. ÚS 187/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C. W., spol. s r.o., zastoupeného advokátem Mgr. J. S. účastníka řízení - Vrchního soudu v Praze a vedlejšího účastníka - A.Ř., a.s., zastoupeného advokátem Mgr. P. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1998, č.j. 11 CmO 106/97-45, 11 CmO 114/97 ve výroku II., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1996, č.j. 51 Cm 1032/94-30, byla žalovanému C. W., spol. s r.o., (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci A. Ř., a.s., Praha 6, částku 247.671 Kč a nahradit náklady řízení ve výši 17.048 Kč, ty k rukám právního zástupce žalobce, to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že uvedená částka představovala podle žaloby žalobcovy nároky vyplývající z nájemní smlouvy č. 5/92 ze dne 23. 4. 1992 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným o pronájmu nebytových prostor v areálu žalobce a z poskytnutých služeb za měsíčně dohodnuté částky včetně dodávky tepla a elektrické energie, které mu byly fakturovány za období července až prosince roku 1993. Krajský obchodní soud v Praze dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva, žalobci vznikl nárok na zaplacení nájemného podle smlouvy a proto rozhodl podle ustanovení §§663 a 671 o.z. a ustanovení §3 zák. č. 116/1990 Sb. tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") podle úspěchu ve věci.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (stěžovatel) dne 6. 9. 1996 odvolání, které bylo později doplněno podáním, jež bylo Krajskému obchodnímu soudu v Praze doručeno dne 12. 2. 1997. Usnesením téhož soudu ze dne 20. 9. 1996, č.j. 51 Cm 1032/94-34, byl žalovaný (stěžovatel) vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 9.908 Kč. Žalovaný (stěžovatel) podáním ze dne 3. 2. 1997, které bylo Krajskému obchodnímu soudu v Praze doručeno dne 6. 2. 1997, požádal ve smyslu §138 o.s.ř. o osvobození od soudních poplatků za podané odvolání. Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 19. 2. 1997, č.j. 51 Cm 1032/94-39, žalovanému (stěžovateli) osvobození od soudních poplatků nepřiznal. V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že v předmětné věci nejsou dány podmínky osvobození od soudního poplatku podle ustanovení §138 o.s.ř., neboť "majetkové poměry žalobce toto osvobození neodůvodňují. Předmět řízení souvisí s podnikatelskou činností žalovaného, tato s sebou nese podnikatelské riziko." Dne 5. 5. 1997 podal žalovaný (stěžovatel) proti tomuto usnesení odvolání, v němž namítl, že soud byl "povinen zkoumat majetkové poměry žalovaného (který byl žadatelem) a nikoliv žalobce". Žalovaný (stěžovatel) rovněž nesouhlasil s argumentací soudu, která se týkala jeho podnikatelského rizika..
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením v jeho výrokové části II. potvrdil usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. 2. 1997, č.j. 51 Cm 1032/94-39.
V odůvodnění svého usnesení (v části věnované výrokové části II.) Vrchní soud v Praze uvedl, že odvolání není důvodné. V návaznosti na ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. konstatoval, že "v uvedené věci jde o případ, kdy žalovaný požaduje osvobození od soudních poplatků z důvodů svých nepříznivých majetkových poměrů". Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že osvobození od soudního poplatku by nebylo možné přiznat v každém případě, kdy předmět řízení souvisí s podnikatelskou činností, jež s sebou nese podnikatelské riziko. Podstatné je, zda nepříznivá situace účastníka má původ v jeho podnikání či nikoli. Podle názoru odvolacího soudu není důležité, zda účastník postupoval při své podnikatelské činnosti řádně a dostal se do potíží vlivem shody okolností, nebo zda postupoval neodpovědně a sám si situaci zavinil. To vše (na rozdíl od důvodů, které s podnikáním nesouvisí - nemoc, neodvratitelné události a jiné případy vyšší moci - a u nichž by poukaz na podnikatelské riziko nebyl na místě) lze podle názoru odvolacího soudu shrnout pod pojem podnikatelského rizika, jehož důsledky nelze formou úlev z poplatkové povinnosti přenášet na stát. V těchto případech nelze proto zásadně osvobození od soudních poplatků přiznat. Vrchní soud proto usoudil, že z dokladů předložených žalovaným nelze dospět k jinému závěru, než k tomu, že neutěšené poměry žalovaného mají původ v jeho podnikání. (Pozn.: Uvedená argumentace vrchního soudu je zde reprodukována s poznámkou, že - podle názoru Ústavního soudu - v sobě obsahuje vnitřní rozpor, pokud jde o hodnocení podnikatelského rizika.)
Citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní uvedl, že odmítnutí osvobození od soudního poplatku, který stěžovatel není schopen zaplatit, představuje za daných okolností odepření soudní ochrany a je v rozporu s ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatel se především - v návaznosti na odůvodnění citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze - domnívá, že se v jeho případě jedná o případ vyšší moci, který je ve svých konečných důsledcích příčinou jeho nepříznivých majetkových poměrů. Poukázal především na to, že své podnikatelské záměry a budoucí prosperitu spojoval s nemovitostí tvořící provoz truhlárny, která byla na něj - na základě výjimky udělené mu Ministerstvem zemědělství ČR dne 29. 3. 1991 podle §1 odst. 2 zák. opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 364/1990 Sb. - převedena Státním statkem Vysoká, Vysoká u Mělníka, hospodářskou smlouvou z 29. 3. 1991. Předmětné nemovitosti (pozemky a část budov) byly na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku, pozemkového úřadu, ze dne 14. 6. 1993, č.j. PÚ/6176/92-1105/2, ze dne 26. 4. 1994, č.j. PÚ/1733/94-1105/S, a ze dne 29. 9. 1994, č.j. PÚ 3687/94-1105/IV ("která jsou po marné obraně žalovaného v právní moci"), vydány oprávněné osobě podle zák. č. 229/1991 Sb. Dalším rozhodnutím pozemkového úřadu v Mělníku, č.j. PÚ 4752/95-1105, které je "předmětem řízení o opravném prostředku", došlo k vydání i ostatních staveb, a to na údajné pohledávky" oprávněné osoby vůči stěžovateli. V důsledku těchto (podle názoru stěžovatele) "protichůdných rozhodnutí České republiky" došlo v uvedených objektech k ukončení výroby, zrušení sjednaných zakázek a vzhledem k tomu i ke vzniku škod. Vzniklý výpadek, který stěžovatel nebyl schopen nahradit, je základní příčinou jeho přetrvávajících potíží a nepříznivých majetkových poměrů.
Z toho stěžovatel dovozuje, že uvedená rozhodnutí, kterými byl nejprve nemovitý majetek na něj převeden a následně mu byl odňat, představují vůči němu "obdobu znárodnění nebo vyvlastnění, což bývá obvykle podřazováno pod případy neodvratitelných událostí nebo vyšší moci. Odnětí majetku a s tím spojené nepříznivé poměry nevyvolal stěžovatel svojí podnikatelskou činností, ale jednalo se o postupy státu nezávislé na výsledcích jeho podnikání".
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku II.zrušeno.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Praze, dále Krajský obchodní soud v Praze, a vedlejší účastník A. Ř., a.s. K obsahu ústavní stížnosti se nevyjádřil Okresní úřad Mělník, pozemkový úřad, neboť se podle jeho názoru jeho rozhodovací pravomoci netýká.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost není důvodná. Ústava ČR a Listina umožňují každému domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nikoliv však bezplatně. Podle názoru Vrchního soudu v Praze se osvobození od povinnosti platit soudní poplatky v daném případě na stěžovatele nevztahuje. Dále poznamenal, že je diskutabilní, zda lze zásadně osvobození od soudních poplatků podle §138 o.s.ř. přiznávat právnickým osobám, u nichž nelze hovořit o "jejich poměrech", neboť u společnosti s ručením omezeným - odlišné od jejích jednotlivých společníků - nemůže přicházet "v úvahu osvobození od soudních poplatků ze sociálních důvodů".
Vrchní soud v Praze dále uvedl, že nepřiznáním osvobození od soudních poplatků nebyla stěžovateli odpírána soudní ochrana, neboť Vrchní soud v Praze [v souladu s ustanovením §9 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů], provedl odvolací řízení a rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně i bez zaplacení soudního poplatku za odvolání. Vrchní soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Krajský obchodní soud v Praze se ztotožnil s názorem odvolacího soudu a uvedl, že "zároveň je i tímto rozhodnutím vázán".
Vedlejší účastník A. Ř., a.s., využil práva daného mu §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a postavení vedlejšího účastníka se vzdal. Tento krok odůvodnil tím, že v předmětném sporu, který se stěžovatelem vede, je z jeho pohledu otázka soudního poplatku zcela irelevantní.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je ve výrokové části II. v rozporu s ustanovením čl. 36 Listiny, neboť odmítnutí osvobození od soudního poplatku za daných okolností představuje odepření soudní ochrany a tím i porušení jeho základního práva podle čl. 36 Listiny.
Tuto argumentaci akceptovat nelze, neboť stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným způsobem svého práva u Krajského obchodního soudu v Praze a posléze u Vrchního soudu v Praze domáhal.
Ze soudního spisu je totiž zřejmé, že Vrchní soud v Praze provedl v souladu s ustanovením §9 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, odvolací řízení ve věci i bez zaplacení soudního poplatku a usnesením ze dne 28. 1. 1998, č.j. 11 Cmo 106/97-45, 11 Cmo 114/97, ve výroku I. rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1996, č.j. 51 Cm 1032/94-30, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelovy námitky, že v důsledku "odnětí majetku" a s tím spojených nepříznivých poměrů, které nevyvolal svojí podnikatelskou činností, "ale jednalo se o postupy státu nezávislé na výsledcích jeho podnikání", představuje odmítnutí osvobození od soudního poplatku odpírání soudní ochrany, proto neodpovídají skutkovému a procesně právnímu stavu. Soudní ochrana podle čl. 36 Listiny mu odepřena nebyla a podaná ústavní stížnost proto ústavně právní povahu nemá.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí (pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR), se proto nezabýval ani otázkou možného osvobození stěžovatele od soudního poplatku podle ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř., které ostatně není nárokové (ve vztahu k právnickým osobám srov. také názor In: Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C.H.Beck 1997, str. 348, bod 4), ani otázkou podnikatelského rizika ve vztahu k osvobození od soudního poplatku. Řešení těchto otázek nebylo - vzhledem k prokazatelně poskytnuté soudní ochraně - ani nutné.
Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu