ECLI:CZ:US:1999:1.US.188.99
sp. zn. I. ÚS 188/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů B. N., MUDr. V. N., Csc., a ing. S. N., všech zastoupených JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 1998, čj. 22 Cdo 560/98 - 126, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 9. 4. 1999 napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobců - stěžovatelů - proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 1995, čj. 9 Co 211/95 - 85. Svým rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 23. 12. 1994, čj. 10 C 69/93 - 57, tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně - stěžovatelka - je vlastnicí domu čp. 6 a pozemku parc. č. 303/1, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 191 pro obec a katastrální území B., a že V. N., zemřelý dne 31. 8. 1986, byl ke dni úmrtí vlastníkem druhé poloviny těchto nemovitostí.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR popírá vlastnické právo stěžovatelky a dědické nároky dalších stěžovatelů jako dědiců po V. N., a je proto v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vesměs opakují argumenty, které uplatnili v dovolání do rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 1995, čj. 9 Co 211/95 - 85, a s nimiž se dovolací soud ve svém rozsudku náležitě vyrovnal.
Ústavní soud při projednávání včas podaného návrhu stěžovatelů respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že tento článek chrání především vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení.
Ústavní soud v tomto projednávaném případě nejprve konstatoval, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí shledal, že dovolání není důvodné, a proto je zamítl.
Ústavní soud vyšel při svém rozhodování z ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů a zjistil, že stěžovatelé, jejichž dovolání, týkající se žaloby na určení, bylo zamítnuto, prodali spotřebnímu družstvu Jednota ve Frýdku - Místku předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 1. 10. 1973 za částku Kčs 451 000,--. Nyní se stěžovatelé domáhají určení, že tato kupní smlouva je absolutně neplatná. Tvrdí, že cena domu určená podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí by byla podstatně nižší než cena uvedená v kupní smlouvě a k prodeji za vyšší cenu bylo třeba podle jejich mínění souhlasu okresního národního výboru uděleného správním rozhodnutím. Z této okolnosti po více než dvaceti letech odvozují neplatnost smlouvy a požadují pro sebe ochranu vlastnických práv, kterých se kupní smlouvou sami zbavili.
Krajský soud i Nejvyšší soud ČR dospěly k závěru, že souhlas k výši ceny byl ze strany Okresního národního výboru Frýdek - Místek udělen a že šlo o pouze o schvalování postupu socialistické organizace, tedy o akt hospodářského řízení, který formu správního řízení nevyžadoval a jehož porušení by ani nemohlo mít vliv na platnost předmětné smlouvy. Navíc případným nedodržením schvalovacího postupu nemohou stěžovatelé argumentovat, neboť jej sami vyvolali ve svůj prospěch a jejich postup je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), jakož i s obecnou právní úpravou "nemo venire potest contra factum proprium". Ústavní soud pokládá za odpovídající již zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ČR, že §22 vyhlášky č. 43/1969 Sb. upravoval pouze "postup socialistických organizací při sjednávání smluv s občany o převodu nemovitostí" a že rozhodnutí o udělení souhlasu se nijak nedotklo právního postavení prodávajících. Tito neměli právní nárok na uzavření kupní smlouvy s žalovaným družstvem, ani právní povinnost takovou smlouvu uzavřít.
Poněvadž nic nenasvědčuje tomu, že by obecnými soudy při jejich rozhodování nebyly respektovány zásady obsažené v čl. 11 citované Listiny, ani jiné zásady, i když je stěžovatelé nenamítali, jako je zásada týkající se práva na soudní ochranu obsažená v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu než předloženou stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu