ECLI:CZ:US:1999:1.US.189.99
sp. zn. I. ÚS 189/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného advokátem JUDr. A. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 1999, č.j. 27 K 187/98-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem prohlásil konkurz na majetek dlužníka U. B., a.s., a správcem konkurzní podstaty ustanovil K. M. Zároveň vyzval věřitele dlužníka, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne prohlášení konkurzu přihlásili všechny své nároky. Zkrácené znění tohoto usnesení bylo vyvěšeno na úřední desce soudu od 12. 2. 1999 do 14. 3. 1999.
Toto usnesení stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž zejména uvádí, že byl usnesením Krajského soudu ze dne 31. 12. 1998, č.j. 27 K 187/98-23, podepsaným soudcem JUDr. M. Z., ustanoven správcem konkurzní podstaty on sám, tedy J. P. JUDr. Z. prý však byl podle rozvrhu práce zákonným soudcem v této věci do 31. 12. 1998 a poté jeho agendu převzala soudkyně JUDr. J. S., která dne 12. 2. 1999 vydala napadené rozhodnutí. Tímto rozhodnutím byl "opětovně prohlášen konkurz" na uvedeného úpadce a správcem konkurzní podstaty byla určena jiná osoba. Odpůrce (Krajský soud v Ústí nad Labem) však vycházel z toho, že rozhodnutí soudce Dr. Z. bylo vyhotoveno pouze v konceptu, nikoliv v čistopise s potřebným počtem stejnopisů, nebylo vyvěšeno na úřední desce a nebylo doručeno účastníkům řízení, takže nesplňovalo podmínky ust. §170 občanského soudního řádu.
Stěžovatel se domnívá, že vydání rozhodnutí (o prohlášení konkurzu) je "proces započatý vůlí příslušného soudce určitým způsobem rozhodnout, pokračující zpracováním konceptu tohoto rozhodnutí, vyhotovení čistopisu onoho rozhodnutí v potřebném počtu vyhotovení s tím, aby rozhodnutí mohlo být řádně vyvěšeno na úřední desce". V daném případě prý byla vůle soudce projevena přípravou konceptu rozhodnutí a zpracování čistopisů a vyvěšení na úřední desce bylo již pouze "věcí soudní správy". Protože rozhodnutí soudce JUDr. Z. ze dne 31. 12. 1998, které "bylo dostatečným způsobem projeveno", bylo nahrazeno napadeným usnesením, došlo tím prý k porušení základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K otázce svojí aktivní legitimace v řízení před Ústavním soudem stěžovatel uvádí, že ustanovení §7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nevymezuje jednoznačně a vyčerpávajícím způsobem účastníky konkurzního řízení. Přestože správce konkurzní podstaty mezi účastníky konkurzního řízení není uveden, má v tomto řízení "významné postavení, je jedním z klíčových subjektů tohoto řízení", a to v hmotněprávním i procesněprávním smyslu. Proto prý "je třeba na správce konkurzní podstaty v řízení konkurzním pohlížet jako na procesní subjekt sui generis, tedy jako na účastníka konkurzního řízení".
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušeno a aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem "vyhotovit tiskopis usnesení č.j. 27 K 187/98-23 ze dne 31. 12. 1998 a dále postupovat dle ust. §13 zák. č. 328/1991 Sb. v platném znění."
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Ústí nad Labem. Ve svém vyjádření uvádí, že koncept usnesení ze dne 31. 12. 1998 byl soudní kanceláři předán dne 4. 1. 1999, leč toto usnesení nebylo vyhotoveno v čistopise v potřebném počtu stejnopisů, nebylo vyvěšeno na úřední desce ani doručeno účastníkovi. Zkrácené znění usnesení nebylo připraveno ani v konceptu, přičemž je nemohl vyhotovit soudní tajemník. Podle ustanovení §170 odst. 1 občanského soudního řádu je soud vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, nebylo-li vyhlášeno, jakmile bylo doručeno a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno. Usnesení o prohlášení konkurzu se nevyhlašuje, nicméně je třeba je vyhotovit a doručit způsobem uvedeným v zákoně o konkurzu a vyrovnání, k čemuž však v tomto případě nedošlo a soud proto konceptem usnesení nebyl vázán. Navíc ke dni 31. 12. 1999 nebyly splněny podmínky pro prohlášení konkurzu, neboť k návrhu nebyly připojeny potřebné doklady a rovněž nebyla složena záloha na náklady konkurzu. Stěžovatel se o výkon funkce správce konkurzní podstaty začal zajímat až v březnu 1999, což krajský soud označil za "podivné" vzhledem k jeho tvrzení, že do této funkce byl údajně ustanoven již 31. 12. 1999. Soudce JUDr. Z. měl vyřizovat konkurzní agendu do 31. 12. 1998 a k tomuto dni měl agendu předat JUDr. S.
Ústavní soud se v první řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se totiž podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, "jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci" bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, česká právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actio popularis a proto striktně vychází z toho, že navrhovatel musí být účastníkem předchozího řízení. Výjimku představuje toliko situace, kdy bylo rozhodnuto o právech fyzické nebo právnické osoby, přestože účastníkem daného řízení nebyla. V takovém případě by pravomocné rozhodnutí ve vztahu k této osobě představovalo "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5. C.H. Beck, 1997, str. 22).
V souzené věci však stěžovatel účastníkem řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem nebyl a nelze ani tvrdit, že napadeným usnesením bylo rozhodováno o jeho právech v uvedeném smyslu. Podle §7 zákona o konkurzu a vyrovnání jsou totiž účastníky konkurzu toliko věřitelé, kteří uplatňují nároky, a dlužník. Správce konkurzní podstaty účastníkem konkurzu není a v literatuře bývá toliko označován za "osobu zúčastněnou na řízení" (blíže srov. "Zákon o konkurzu a vyrovnání", Komentář, Zoubek, C.H. Beck, 1998, str. 56 a násl.). Mimoto stěžovatel svoje postavení správce konkurzní podstaty dovozuje pouze z toho, že jím byl ustanoven v konceptu usnesení ze dne 31. 12. 1998. Podle ustanovení §13 odst. 4 cit. zákona totiž "účinky prohlášení konkurzu nastanou dnem vyvěšení usnesení na úřední desce soudu". Jak však vyplývá z obsahu spisu, koncept usnesení ze dne 31. 12. 1998, o nějž se opírá stěžovatelova argumentace, nebyl vyhotoven v čistopise a na úřední desce soudu vyvěšen nebyl. K prohlášení konkurzu na základě tohoto konceptu tedy podle zákona dojít nemohlo a byť je z něj patrná vůle tehdejšího soudce k vydání rozhodnutí, na základě něhož by se správcem konkurzní podstaty stal stěžovatel, je tento koncept podle názoru Ústavního soudu právně irelevantní. Stěžovatel se proto dopouští omylu, pokud tvrdí, že napadeným usnesením byl "opětovně prohlášen konkurz", neboť předmětným konceptem (z uvedených důvodů) konkurz prohlášen být nemohl a k jeho prohlášení proto došlo až napadeným usnesením, tj. ke dni 12. 2. 1999.
Protože stěžovatel nebyl účastníkem řízení o prohlášení konkurzu a napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem nebylo ani rozhodováno o jeho základních právech a svobodách, nesplňuje ústavní stížnost základní procesní náležitost, která je zakotvena v citovaném ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl podanou ústavní stížností zabývat meritorně.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 1999
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj