Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.03.1999, sp. zn. I. ÚS 190/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 37/13 SbNU 261 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.190.98

sp. zn. I. ÚS 190/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele MaDaS, spol. s r.o., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1997, sp. zn. 14 K 150/94, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 2 Ko 100/97, takto: Usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1997, sp. zn.14 K 150/94, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 2 Ko 100/97, se zrušují. Odůvodnění: Usnesením ze dne 10. 6. 1997, sp. zn. 14 K 150/94, rozhodl Krajský obchodní soud v Ostravě k návrhu navrhovatelů Ž.P. s.p. se sídlem v Prostějově a MaDaS spol. s r.o. se na prohlášení konkurzu na majetek odpůrce, obchodní společnosti MaD-M., spol. s r.o. se tak, že se řízení zastavuje. Návrh stěžovatele (navrhovatele č. 2) MaDaS, spol. s r.o. na prohlášení konkurzu, který podal dne 7. 9. 1995, byl za podmínek §4 odst. 4 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon"), považován za přistoupení k řízení, neboť již dříve - návrhem doručeným soudu dne 27. 9. 1994 - se prohlášení konkurzu domáhal navrhovatel č. 1 (Železárny Prostějov, s.p.). Toto rozhodnutí Krajský obchodní soud v Ostravě odůvodnil tak, že stěžovatel (i další navrhovatel) byli vyzváni, aby podle §4 odst. 2 doplnili návrh ve smyslu novely zákona provedené zákonem č. 94/1996 Sb., kterým se mění a doplňují zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 445/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o uvedení skutečností osvědčujících, že odpůrce má majetek postačující k úhradě nákladů konkurzu. Pro případ nesplnění této povinnosti byli poučeni podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že řízení bude zastaveno, jestliže vytčená vada nebude ve stanovené lhůtě odstraněna. Stěžovatel svým podáním ze dne 27. 2. 1997 reagoval na výzvu soudu dopisem, v němž uvedl, že v době podání návrhu v roce 1995 měl odpůrce v majetku "nemovitosti", avšak v průběhu doby byl jeho nemovitý majetek "převeden" a proto stěžovatel navrhl zamítnutí návrhu na konkurs "pro nedostatek majetku". Krajský obchodní soud v Ostravě však dovodil, že stěžovatel neodstranil tvrzenou vadu svého podání a soud proto nemohl pro tento nedostatek v řízení dále pokračovat. V odvolání proti tomuto usnesení stěžovatel mimo jiné zdůraznil, že v době podání návrhu na konkurs, tj. 7. 9. 1995, nebylo jeho náležitostí osvědčení, že odpůrce má majetek postačující k úhradě nákladů konkurzu, neboť zák. č. 94/1996 Sb. - který tuto náležitost zakotvuje - nabyl účinnosti až dnem 1. 6. 1996. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 2 Ko 100/97, rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě potvrdil. Vycházel přitom jednak z toho, že ustanovení čl. V. zákona č. 94/1996 Sb. stanoví, že tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho účinností, přičemž právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány, jednak ze subsidiárního a přiměřeného použití ustanovení občanského soudního řádu na řízení o konkursu a vyrovnání (§3 odst. 1 zákona ve znění platném po 1. 6. 1996). Dále uvedl, že podle ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona ve znění zákona č. 94/1996 Sb. musí navrhovatel - jde-li o návrh věřitele - doložit náležitosti návrhu na zahájení konkursního řízení, tj., že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují, že dlužník je v úpadku a že má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu. K návrhu je navrhovatel povinen připojit listiny, kterých se v návrhu dovolává. Následně poukázal na to, že návrh stěžovatele ze dne 7. 9. 1995 (doplněný podáním ze dne 27. 2. 1997) neobsahuje jednu z podstatných náležitostí návrhu na zahájení konkurzního řízení uvedenou v ust. §4 odst. 2 zákona ve znění pozdějších předpisů, tedy okolnosti, které by osvědčovaly, že dlužník má majetek postačující k úhradě nákladů konkurzu, byť byl navrhovatel náležitě poučen o tom, že soud řízení zastaví, pokud nebude moci pro tento nedostatek návrhu v řízení pokračovat. Citovaná usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které uvádí, že jimi bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 95 Ústavy České republiky. Stěžovatel zejména poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 1997, sp. zn. 4 Ko 318/96, jehož odůvodnění bylo uveřejněno v časopisu Soudní judikatura, 1. ročník, č. 11/97 pod č. 90 na s. 263 - 264; tam uvedená právní věta konstatuje, že "Podmínkou pro prohlášení konkursu (12a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) není, aby bylo osvědčeno, že dlužník má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu". Stěžovatel uvedl, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrno, že "jde o obdobnou problematiku, kdy navrhovatel se domáhal prohlášení konkurzu na majetek dlužníka před účinností novely zákona zákonem č. 94/1996". Kromě toho připomněl, že daná problematika je soudy různě vykládána a rozhodování není jednotné. Nesprávnost napadených usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci spatřuje stěžovatel v tom, že nebyla respektována zásada, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Proto řízení nemělo být zastaveno, ale mělo být rozhodnuto ve věci samé. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby byla usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 2 Ko 100/97, a usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1997, sp. zn. 14 K 150/94, zrušena a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní soud v Olomouci a Krajský obchodní soud v Ostravě. Vedlejší účastník řízení Železárny Prostějov, s.p. - nyní Hanácké železárny a pérovny, a.s. - se k ústavní stížnosti nevyjádřil a na ústním jednání netrvá. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění jím vydaného napadeného usnesení. Opětovně konstatoval, že novela zákona o konkursu a vyrovnání (zákon č. 94/1996 Sb.) v ust. §4 odst. 2 s účinností od 1. 6. 1996 upravila náležitosti návrhu věřitele tak, že navrhovatel musí doložit, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku a uvést okolnosti, které osvědčují, že dlužník je v úpadku a že má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu. Vzhledem k tomu, že zákon č. 94/1996 Sb. v přechodném ustanovení čl. V odst. 1 stanovil, že tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho účinností a že právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány, postupoval podle názoru Vrchního soudu soud prvního stupně správně, jestliže se pokusil neúplné návrhy navrhovatelů doplnit postupem podle §43 o.s.ř., neboť návrh věřitele musí obsahovat údaje, z nichž lze usuzovat, že dlužník jistý majetek má. Z textu citovaného zákona totiž nevyplývá, že postačí tvrzení v návrhu věřitele, že dlužník žádný majetek nemá, popř., že jeho majetek k úhradě nákladů konkursu nepostačuje. Vrchní soud dále uvedl, že při svém rozhodování vzal v úvahu i to, že zákon č. 94/1996 Sb. stanovil novou náležitost návrhu věřitele, kterou zákon v době zahájení řízení neobsahoval. Ustanovení zákona ve znění pozdějších předpisů o náležitostech návrhu jsou však ustanoveními procesními a nikoliv hmotněprávními. Vrchní soud se v této souvislosti zabýval otázkou retroaktivity v českém právním řádu a konstatoval, že "obecný zákaz retroaktivity zákonů výslovně stanoven není" a že za výslovné vyjádření této zásady pro trestní právo je pokládán čl. 40 odst. 6 Listiny (a současně odkazuje na Knapp, V.: Teorie práva, C.H.Beck, Praha 1996, str. 208), který zakotvuje zpětnou účinnost právní úpravy ve prospěch pachatele. Z uvedeného dovozuje, že "na již existující právní vztahy lze vztáhnout účinky podle zákonů, které nabyly platnosti a účinnosti po vzniku posuzovaných právních vztahů. Za tohoto právního stavu nelze dovodit, že by zpětná účinnost procesních norem a přechodného ustanovení článku V zákona č. 94/1996 Sb. byla protiústavní". Vrchní soud dále poukázal na čl. 36 odst. 1 Listiny, který stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ustanovení §4 odst. 2 zákona v platném znění upravuje náležitosti návrhu a tedy postup věřitele, který chce dosáhnout prohlášení konkursu na majetek dlužníka. K zastavení řízení o návrhu stěžovatele vedlo právě to, že nebyly splněny zákonem stanovené podmínky tohoto postupu. Vrchní soud v Olomouci dovodil, že rozhodnutím žádného z obou soudů nebylo "zasaženo" právo stěžovatele podle čl. 36 Listiny a ani nebyl porušen čl. 95 Ústavy České republiky, neboť oba soudy se řídily zákonem ve znění pozdějších předpisů. Z toho důvodu navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. Krajský obchodní soud ve svém vyjádření konstatoval, že vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku je závažným rozhodnutím a "je proto vázáno na zjištění majetkových poměrů dlužníka, což může následovat až na základě řádného procesního návrhu. Nemůže být proto vydáno jako důsledek nesplnění jedné z náležitostí návrhu". Krajský obchodní soud při rozhodování o předmětném návrhu proto vycházel z toho, že návrh nesplňuje procesní náležitosti, a to ani po výzvě k odstranění vad návrhu učiněné podle §42 odst. 4 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že se jednalo o takové vady, pro které nebylo možné v řízení pokračovat, bylo vydáno usnesení o zastavení řízení podle §43 odst. 2 o.s.ř. Krajský obchodní soud na ústním jednání netrvá. Vzhledem k nejednotné judikatuře Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, na niž poukázal stěžovatel a se zřetelem k závažnosti otázky, která má význam pro řešení ústavní stížnosti, byl podle §49 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požádán o vyjádření Nejvyšší soud ČR. Nejvyšší soud ČR v prvé řadě odkázal na bod VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR k výkladu některých ustanovení zákona ve znění pozdějších předpisů, které bylo později publikováno pod č. 52/1998 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud ČR zejména formuloval právní větu, že "osvědčení úpadku dlužníka a osvědčení majetku dlužníka, postačujícího k úhradě nákladů konkursu, není náležitostí návrhu na prohlášení konkursu, ani podmínkou konkursního řízení". Ukládá-li totiž ustanovení §4 odst. 2 věty první zákona ve znění pozdějších předpisů věřiteli, aby v návrhu na prohlášení konkursu uvedl okolnosti, které osvědčují, že dlužník je v úpadku, a že má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu, vymezuje tím obsahové náležitosti návrhu. Povinnost uvést okolnosti způsobilé osvědčit úpadek a majetkové poměry dlužníka v návrhu nelze proto zaměňovat s jejich vlastním osvědčením. Požadavku tohoto ustanovení - podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR - vyhovuje i tvrzení, že dlužník žádný majetek ve skutečnosti nemá. To však platí jen tehdy, je-li z návrhu patrno, že věřitel jeho podáním nesleduje poměrné uspokojení své pohledávky z dlužníkova majetku, nýbrž je srozuměn se zamítnutím návrhu podle ustanovení §12a odst. 3 uvedeného zákona. Podle citovaného stanoviska závěr soudu, že úpadek dlužníka nebyl osvědčen, se projeví zamítnutím návrhu, avšak v žádném případě nelze z tohoto závěru zpětně usuzovat na vady návrhu na prohlášení konkursu, eventuálně dovozovat, že za dané situace nejsou splněny podmínky pro další pokračování v konkursním řízení. Jestliže se v ustanovení §12a odst. 1 zákona ve znění pozdějších předpisů hovoří o splnění "zákonem stanovených podmínek" pro prohlášení konkursu, mají se tu zjevně na mysli podmínky (předpoklady), za nichž lze návrhu věcně vyhovět, nikoli tedy podmínky řízení, které vymezují situace, za nichž lze ve věci jednat (v řízení pokračovat). Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR je též nepochybné, že ze závěru, podle kterého existence majetku dlužníka nebyla osvědčena, jejž soud činí až v průběhu řízení, nelze ani zde zpětně usuzovat na vadu návrhu na prohlášení konkursu a rovněž se tím nezakládá překážka, jež by bránila dalšímu pokračování konkursního řízení (nejde o nedostatek podmínky řízení). Od 1. 6 . 1996 nelze podle tohoto stanoviska po navrhovateli (ať již jím je věřitel, dlužník nebo jiná osoba) požadovat, aby osvědčil, že dlužník má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu, neboť ust. §12a zákona ve znění pozdějších předpisů neváže zamítnutí návrhu k neexistenci (nedoložení) majetku, který k úhradě nákladů konkursního řízení postačuje, nýbrž pojí je až k závěru soudu, že nedostatek takového majetku je zřejmý. Bude-li tedy mít soud o (ne)existenci majetku dlužníka postačujícího k úhradě nákladů konkursního řízení pochybnosti, je vyloučeno, aby návrh na prohlášení konkursu podle ust. §12a odst. 3 zákona ve znění pozdějších předpisů zamítl. Uvedenou obsahovou změnu ostatně dokládá také důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 94/1996 Sb., podle které soud zamítne návrh na prohlášení konkursu jen při zřejmém nedostatku potřebného majetku. Nejvyšší soud ČR proto poukázal na nepřesnost úvahy Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 28 K 1034/95, podle níž "...navrhovatel nijak neosvědčil, že má dlužník majetek postačující k úhradě nákladů konkursu" a konstatoval, že správně naopak postupoval Vrchní soud v Praze ve věci sp. zn. 4 Ko 318/96, jestliže "existenci majetku dlužníka, postačujícího k úhradě nákladů konkursu, za podmínku pro prohlášení konkursu nepokládal". Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými usneseními Vrchního soudu v Olomouci a Krajského obchodního soudu v Ostravě bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny ve spojení s čl. 95 Ústavy České republiky. Tím má zřejmě na mysli především ustanovení odstavce prvního čl. 36 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovatel zejména uvedl, že na výzvu Krajského obchodního soudu v Ostravě k doplnění návrhu ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona ve znění novely (zákon č. 94/1996 Sb.), o uvedení skutečností osvědčujících, že odpůrce má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu, reagoval sdělením, že v době podání návrhu (tj. před účinnosti uvedené novely zákona), odpůrce majetek měl, ale tehdy se tato skutečnost v návrhu na prohlášení konkursu neuváděla. V průběhu doby však byl majetek odpůrce převeden a o jeho ostatním majetku stěžovatel "vědomost neměl". Ústavní soud proto musel nejprve posoudit, zda na návrh podaný za účinnosti zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v době před jeho novelizací provedenou zákonem č. 94/1996 Sb. (tj. před 1. 1. 1996), lze aplikovat i obsahové náležitosti podání vyžadované ustanovením §4 odst. 2 cit. zákona ve znění zákona č. 94/1996 Sb. Následně Ústavní soud uvažoval, zda v řízení před obecným soudem zahájeném ještě před platností a účinnosti zákona č. 94/1996 Sb., trpěl návrh vadami podání ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř., a tedy, zda byl dán důvod pro postup obecného soudu podle ustanovení odst. 2 věty první tohoto předpisu, který ukládá soudu zastavení řízení, pokud přes výzvu předsedy senátu není podání opraveno nebo doplněno. Ústavní soud v souladu s ustálenou judikaturou respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat právní posouzení souzených věcí, pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. V souzené věci však Ústavní soud shledal, že interpretací a aplikací citovaných zákonů obecnými soudy stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušeno bylo. Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném a účinném do 1. 6. 1996, bylo třeba - jde-li o návrh věřitele na prohlášení konkursu - doložit, že navrhovatel má proti dlužníkovi pohledávku, i když není ještě splatná, a uvést okolnosti, které nasvědčují tomu, že dlužník je v úpadku. Ze zákona č. 94/1996 Sb., který podle jeho čl. VII nabyl účinnosti dnem 1. 6. 1996, plyne, že navrhuje-li věřitel, aby byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, musí mimo jiné doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a uvést okolnosti, které osvědčují, že dlužník je v úpadku a že má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu. Podle ustanovení čl. V odst. 1 zákona č. 94/1996 Sb. platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány. V souzené věci takovým procesním úkonem, jehož právní účinek - tj. zahájení konkursního řízení - nastal ještě před účinností zákona č. 94/1996 Sb., byl i návrh stěžovatele (věřitele), který podal ve formě přistoupení k návrhu navrhovatele č. 1 již dne 7. 9. 1995, tedy před účinností právní úpravy podle zákona č. 94/1996 Sb. Proto Krajský obchodní soud v Ostravě, který obsah návrhu posuzoval podle novelizované právní úpravy - a v souladu s ní vyzval stěžovatele k doplnění návrhu - postupoval nesprávně, když v odůvodnění svého usnesení uvedl, že navrhovatel č. 2 (stěžovatel) podáním ze dne 27. 2. 1997 neodstranil vadu svého podání a soud proto nemohl dále pokračovat pro tento nedostatek v řízení. Stejně tak nepřesně postupoval Vrchní soud v Olomouci, jestliže shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že také návrh stěžovatele ze dne 7. 9. 1995, doplněný podáním ze dne 27. 2. 1997, neobsahuje jednu z podstatných náležitostí návrhu na zahájení konkursního řízení uvedenou v ustanovení §4 odst. 2 věty první zákona ve znění pozdějších předpisů, totiž okolnosti, které osvědčují, že dlužník má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu. Opačný názor týkající se výkladu čl. V zákona č. 94/1996 Sb. ostatně vyslovil i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 17. 1. 1997, sp. zn. 4 Ko 318/96 (In: Soudní judikatura 11/97, s. 263n.). Tohoto judikátu se dovolává i stěžovatel a shodný názor sdílí i Ústavní soud. Tomu odpovídá i obsah vyjádření Nejvyššího soudu ČR, které bylo v souzené věci podáno. Oba obecné soudy proto nesprávně dovodily, že za dané procesní situace nebylo možné v řízení pokračovat. Vzhledem k tomu, že osvědčení existence majetku dlužníka nebylo náležitostí návrhu na prohlášení konkursu, nebyl dán důvod, aby bylo řízení zastaveno a aby obecné soudy postupovaly podle ustanovení §43 odst. 2 věty první o.s.ř. Ústavní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že napadenými usneseními Krajského obchodního soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, vyplývající především z čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1997, sp. zn. 14 K 150/94, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 2 Ko 100/97, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. března 1999