ECLI:CZ:US:1999:1.US.200.99
sp. zn. I. ÚS 200/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 1999, sp. zn. 5 To 822/98, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 10. 6. 1998, sp. zn. 11 T 10/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 20. 4. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 21. 4. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě shora uvedené, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, rovněž shora uvedeného, kterým byl odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2, poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 a zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pěti měsíců nepodmíněně.
Stěžovatel je toho názoru, že shora citovanými rozhodnutími krajského a okresního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo, které vyplývá ze zásady "in dubio pro reo", když věc byla vedena nikoli v souladu se zásadou presumpce neviny, ale presumpce viny. Tím, že byl soudem uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy, byla porušena jeho práva daná čl. 8 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i zásada objektivní pravdy.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že soudy opřely svá rozhodnutí o výpovědi spoluobžalovaných a pominuly okolnosti, o nichž vypovídali svědci, zejména manželé V.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 11 T 10/98, zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudů o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Ohledně námitek stěžovatele, že soudy pominuly okolnosti, o nichž vypovídali zejména svědci V., nutno uvést, že svědkyně V. vypovídala jinak v přípravném řízení a jinak u hlavního líčení, rozpory ve svých výpovědích hodnověrně nevysvětlila a z tohoto důvodu byla okresním soudem vyhodnocena její výpověď v hlavním líčení jako účelová. Rovněž nelze uznat stěžovatelovu námitku ohledně jeho odsouzení pro trestný čin zanedbání povinné výživy, kdy bylo zjištěno, že jeho pracovní poměr byl zrušen pro neomluvenou absenci, z evidence úřadu práce byl vyřazen pro nespolupráci a sám přiznal, že výživné na své děti neplatil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). Co se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení §2 odst. 6 a §125 tr. řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém usnesení náležitě vypořádal.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu