ECLI:CZ:US:1999:1.US.201.99
sp. zn. I. ÚS 201/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti K. R., a P. S., obou zastoupených advokátem JUDr. P. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 335/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Táboře ze dne 18. 8. 1998, č.j. PÚPr/2517/98-Ri, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Citovaným rozhodnutím okresní úřad určil, že do vlastnictví stěžovatelů (oprávněných osob) se vydávají blíže specifikované pozemkové parcely v katastrálním území Pikov, Jistebnice, Chlum, Plechov a Orlov (dále jen "předmětné nemovitosti"), a to na základě restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").
Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl k závěru, že ke dni účinnosti zákona o půdě byl vlastníkem předmětných nemovitostí stát - Státní rybářství Tábor, s.p. Dne 16. 9. 1993 vydalo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci rozhodnutí o privatizaci s.p. rybářství Tábor formou vytvoření akciové společnosti podle ustanovení §10 a násl. zákona č. 92/1991 Sb., přičemž část majetku tohoto podniku byla rozhodnutím č. 755/1993 Ministerstva zemědělství ČR ze dne 27. 12. 1993 převedena na Fond národního majetku ČR. Převod předmětného majetku podle schváleného privatizačního projektu realizoval Pozemkový fond ČR. Z toho krajský soud dovodil, že současný vlastník Rybářství Tábor, a.s. získal předmětné nemovitosti v rámci privatizace od Fondu národního majetku a nikoliv převodem od povinné osoby. Na takový případ prý nelze vztáhnout ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě a převod uskutečněný FNM označit jako neplatný, neboť toto ustanovení se týká převodů povinné osoby a FNM v tomto postavení nebyl. Rozhodnutí o privatizaci je prý pro správní orgán rozhodnutím o předběžné otázce (§40 správního řádu), "z něhož musí správní orgán vycházet a z tohoto rozhodnutí vychází podle ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. v rámci své přezkumné povinnosti i soud". Povinnou osobou podle zákona o půdě je prý proto i nadále státní podnik, který byl navíc pověřen správou majetku určeného k restituci. Zbývající pozemkové parcely vlastní akciová společnost Rybářství Tábor, která však není osobou povinnou.
Proto krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí okresního úřadu "není správné", neboť oprávněným osobám přiznává vlastnictví ke konkrétním nemovitostem, jež však nejsou ve vlastnictví Rybářství s.p. Hluboká nad Vltavou jako osoby povinné, a tím ukládá povinnost vydat nemovitosti, jež jsou ve vlastnictví jiného subjektu než povinné osoby.
Proto Krajský soud v Českých Budějovicích napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu úřadu k dalšímu řízení, "ve kterém pozemkový úřad rozhodne pouze o vlastnictví oprávněných osob k těm nemovitostem, které v době rozhodování pozemkového úřadu povinná osoba drží."
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvádějí, že z procesně právního pohledu si jsou vědomi toho, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, proti němuž směřuje ústavní stížnost, není v této věci rozhodnutím konečným. Odvolávají se však na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 22/94, podle něhož je prý stížnost důvodná, neboť "s ohledem na místní příslušnost soudů ve věci rozhoduje Krajský soud v Českých Budějovicích a Městský soud v Praze. V souvislosti s jinými případy je zřejmé, že oba soudy mají na otázku privatizace majetku, u kterého byl vznesen restituční nárok, rozdílný názor." Navíc prý řešená problematika je závažná, a to s ohledem na konečné vyřešení otázky, "zda lze v restitučním řízení, ve kterém byl nárok řádně uplatněn a je plně opodstatněný, vydat nemovitosti, které byly v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, zprivatizovány." Proto se stěžovatelé dovolávají ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
K věcné stránce napadeného rozsudku stěžovatelé uvádějí, že krajský soud porušil čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť prý k privatizaci sporného majetku došlo v době, kdy řádně probíhalo restituční řízení a bylo tím porušeno ustanovení §3 zákona č. 92/1991 Sb.. Výklad §14a zákona o půdě musí poskytovat ochranu vztahům, jež jsou v souladu s právními předpisy a nikoliv naopak a proto je nutno restituční nároky považovat za primární nároky, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 195/97). Vydání předmětných nemovitostí prý nebrání ani to, že je v současnosti vlastní jiný subjekt než povinná osoba, neboť k restituci dochází rozhodnutím správního orgánu, takže není zapotřebí součinnosti povinné osoby. K námitce, že rozhodnutí o privatizaci nelze přezkoumávat, stěžovatelé uvádějí, že privatizaci nenapadli, ale pouze upozornili na to, že v jejím rámci došlo ke změně vlastnictví části majetku porušením právního předpisu, "přičemž stanovisko krajského soudu by pouze poskytlo ochranu této nezákonnosti". Napadeným rozsudkem krajského soudu prý byl porušen čl. 1, čl. 3, čl. 4 a čl. 36 Listiny.
Stěžovatelé se proto domnívají, že Krajský soud v Českých Budějovicích porušil jejich základní právo na soudní ochranu. "Jestliže by však výklad citovaného ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v napadeném rozsudku byl správný, navrhují stěžovatelé zrušit celé toto ustanovení, neboť jím je zcela zjevně porušeno právo občana domáhat se svého práva soudní cestou".
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a není-li jiného důvodu odmítnutí ústavní stížnosti, je oprávněn zabývat se jí také po stránce věcné.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V daném případě stěžovatelé podali ústavní stížnost vědomě za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo skončeno, neboť napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil citované rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře - pozemkového úřadu, který bude muset vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. Tento svůj postup stěžovatelé vysvětlují s odkazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož "Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce (poznámka: tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo".
Při interpretaci tohoto ustanovení je však nutno vycházet především z Ústavy ČR, podle níž (čl. 87 odst. 1 písm. d)) "Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod". Tomu koresponduje rovněž ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je možno ústavní stížnost podat proti pravomocnému rozhodnutí, opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci. Protože je zřejmé, že rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež dosud nenabylo právní moci, nelze považovat za "jiný zásah orgánů veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, neboť se stále jedná o "rozhodnutí" (byť nepravomocné), není možno výkladem ustanovení §75 odst. 2 písm. a) dospět k ústavně konformnímu závěru, že toto ustanovení představuje výjimku z principu, podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti rozhodnutím pravomocným.
Jinak řečeno: ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu sice znamená určitý "průlom" do zmíněné zásady subsidiarity ústavních stížností, a to v tom smyslu, že - v zákonem specifikovaných případech - stěžovatel nemusí vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně jeho práva, leč tato skutečnost nemění nic na tom, že Ústavní soud může rozhodovat toliko o rozhodnutích, která již nabyla právní moci. O tom svědčí také gramatická dikce zmiňovaného ustanovení, která výslovně hovoří pouze o neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti "i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce", tj. pouze v případě nevyčerpání všech opravných prostředků, nikoliv v případech dalších. Proto tedy aplikace citovaného ustanovení připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže v příslušném řízení sice nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, leč napadené předmětné rozhodnutí již právní moci nabylo.
K takové situaci však v souzené věci zjevně nedošlo a ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tedy nepoužitelné. Za tohoto stavu Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - takže se jí věcně zabývat nemůže (§75 odst. 1 cit. zákona).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl (ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 1999
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj