Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.01.1999, sp. zn. I. ÚS 208/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 14/13 SbNU 99 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.208.97

sp. zn. I. ÚS 208/97 Nález Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů O. J., L. J. a I. B., všech zastoupených JUDr. M. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 1997, č. j. 18 Co 471/96-228, takto: 1. Ústavní stížnosti stěžovatelů L. J. a I. B. se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 1997, č. j. 18 Co 471/96-228, se zrušuje. 2. Ústavní stížnost stěžovatelky O. J. se odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 3. 1992, č. j. 1 C 138/91-77, byl zamítnut návrh žalobce Z. J. proti žalovanému N., výrobnímu družstvu, na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, a to stavební parcely č. 332 s tkalcovnou, cesty č. 2997, zahrady č. 545/1 a stavební parcely č. 545/2, 132/2 a 379 se stavbami, které na nich stojí, to vše v obci a katastrálním území Čistá u Horek (dále jen "předmětné nemovitosti"). Důvodem zamítnutí návrhu byla skutečnost, že bývalá tírna lnu byla značně přestavěna a tím ztratila svůj původní stavebně technický charakter ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Další část návrhu byla zamítnuta, protože se prý žalobce domáhal vydání nemovitostí, které v evidenci nemovitostí neexistovaly. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3.1993, sp. zn. 12 Co 545/92, byl uvedený rozsudek zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, neboť bylo třeba rozhodnout o změně žalobního návrhu, a dále ustanovit znalce z oboru stavebnictví, který měl posoudit, zda došlo ke změně stavebně technického charakteru stavby. Odvolací soud potvrdil právní názor okresního soudu, že na případné vydání všech předmětných nemovitostí se vztahuje režim zákona č. 87/1991 Sb. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 4.1996, č. j. 1 C 138/91-213, byl opět zamítnut návrh žalobce Z. J. proti žalovanému N., výrobnímu družstvu, na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, a to předmětných nemovitostí. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že doplnil dokazování o znalecké posudky znalců Š. a ing. Š. Z posudku ing. Š. zejména vyplývá, že u tkalcovny činí podíl prvků původních konstrukcí 47 % a podíl prvků nových 53 %. Dále soud argumentoval tím, že výzva k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. byla podána jen ohledně původní tírny lnu s pozemky; v případě ostatních nemovitostí byla podána výzva jen podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a proto nárok na jejich vydání zanikl (§5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), neboť podle názoru soudu výzvu podle zákona č. 403/1990 Sb. - podanou před účinností zákona č. 87/1991 Sb. - není možno současně považovat za výzvu podle tohoto zákona. V případě komplexu nemovitostí v čele s tkalcovnou (tj. původní tírny lnu s pozemky) byl návrh zamítnut z toho důvodu, že soud posuzoval každou stavbu z hlediska stavebně technické změny jednotlivě a na základě znaleckého posudku ing. Š. dospěl k závěru, že více než 50 % prvků stavby dlouhodobé životnosti bylo postaveno až po odnětí nemovitostí státem, takže tkalcovnu není možno vydat s ohledem na ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter. Tento rozsudek okresního soudu potvrdil v záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové. V jeho odůvodnění se ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že výzva podaná podle §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. v sobě neobsahovala i výzvu k vydání nemovitostí podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a to již z toho důvodu, že výzvu podle zákona č. 403/1990 Sb. žalobce učinil dne 5. 12. 1990, tedy ještě před nabytím účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (1. 4.1991). Sám žalobce prý ještě v odvolacím řízení důsledně zastával názor, že provozní budovy je třeba vydat podle zákona č. 403/1990 Sb. a tím vysvětloval, proč nepodal výzvu podle zákona č. 87/1991 Sb., "ač mu tehdy již musel být jasný odlišný dopad obou restitučních předpisů". Vydání předmětných nemovitostí prý navíc brání zásadní přestavba, která změnila jejich stavebně technický charakter. Na rozdíl od okresního soudu odvolací soud nesouhlasí s tím, že nemovitosti lze dělit na dva samostatné komplexy, neboť všechny stavby tvořily výrobní jednotku tkalcovny. Právě u tkalcovny došlo podle posudku znalce ing. Š. k takové přestavbě, že nové prvky svým rozsahem přesáhly prvky staré. Proto je prý nutno hovořit o přestavbě zásadní, v jejímž důsledku budova tkalcovny svůj původní stavebně technický charakter ztratila. Citovaný rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé ústavní stížností. V ní zejména uvedli, že tímto rozsudkem bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé se domnívají, že již výzva ze dne 5. 12. 1990, podaná podle zákona č. 403/1990 Sb., splňovala všechny potřebné náležitosti a že proto měla být chápána jako výzva podle zákona č. 87/1991 Sb., a to počínaje dnem, kdy tento zákon nabyl na účinnosti. Další výzva, podaná již za účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., prý však byla podána včas a řádně a je zřejmé, že těmito výzvami žalobce jednoznačně zamýšlel požádat o vydání nemovitostí, které byly ve vlastnictví žalovaného. Posouzení projevu vůle žalobce, provedené obecnými soudy, prý tedy bylo "nesprávné a izolované". Krajský soud údajně pochybil i v názoru, že došlo k zásadní přestavbě předmětných nemovitostí a v důsledku toho ke změně jejich stavebně technického charakteru. K naplnění ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. prý totiž nestačí fakt zásadní přestavby nemovitosti, ale tato zásadní přestavba musí být i příčinou změny jejího stavebně technického charakteru. Stěžovatelé se domnívají, že v daném případě k zásadní přestavbě nemovitostí jako celku nedošlo, neboť zásadním způsobem nebyly změněny základní prvky stavby, a proto nedošlo ani ke ztrátě jejího původního stavebně technického charakteru. Stěžovatelé dále uvádějí, že příslušný znárodňovací výměr a zejména oprava tohoto výměru ze dne 28. 2.1963, č. j. 011-86/62, nebyly podepsány přímo příslušným ministrem, přestože rozhodovací pravomoc v těchto věcech byla svěřena výlučně do rukou rezortního ministra. Z usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 13.10.1998, sp. zn. D 449/97, Ústavní soud zjistil, že dědici a tedy právními nástupci po zesnulém Z. J. se stali pouze jeho synovec L. J. a neteř I. B., neboť zůstavitel zemřel se zanecháním platné závěti, jíž ustanovil za dědice veškerého majetku rovným dílem L. J a I. B. Zákonná dědička O. J. uznala závěť za pravou a platnou. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že tedy - po skončení dědického řízení po zesnulém Z. J. - nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Hradci Králové, dále Okresní soud v Semilech a vedlejší účastník řízení - N., v. d. Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Okresní soud v Semilech svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil, rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. N., v. d., ve svém vyjádření uvedlo, že žalobce Z. J. výzvou ze dne 5. 12. 1990 uplatnil svůj nárok na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. Výzva podle zákona č. 87/1991 Sb. ze dne 28. 5. 1991 se týkala pouze objektu tkalcovny se stavební parcelou č. 332 a pozemkových parcel č. 545 a 2997. Ohledně ostatních nemovitostí tedy žalobce svůj nárok na vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. řádně neuplatnil a jeho nárok proto zanikl. Podáním ze dne 6. 4. 1991 byl prý nárok na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. uplatněn právním zástupcem Z. J. i za L. J. a I. B. a rovněž výzva podaná podle zákona č. 87/1991 Sb. ohledně objektu tkalcovny s parcelami č. 332, 545 a 2997 byla podána i za potomky zemřelého S. J. - bratra žalobce Z. J. (Poznámka: ze sdělení notáře JUDr. J. K. ze dne 14. 10. 1997 vyplývá, že závětními dědici Z. J. jsou jeho synovec L. J. a neteř I. B. a dědičkou ze zákona je jeho manželka O. J.) Proto se vedlejší účastník domnívá, že "tyto osoby nárok na soudní ochranu podle zákona č. 87/1991 Sb. neuplatnily a jelikož nárok na vydání nemovitostí uplatnily, nemůže na ně připadající spoluvlastnický podíl přirůstat k podílu, který by připadal na Z. J". Vedlejší účastník je přesvědčen o tom, že podmínky zásadní přestavby tkalcovny a souvisejících nemovitostí splněny jsou, neboť došlo k zásadní změně jejich stavebně technického charakteru. Nelze prý souhlasit s některými částmi znaleckého posudku, v nichž jsou údaje o přestavbě podhodnoceny. Ze všech uvedených důvodů navrhuje N., v. d., odmítnutí, popř. zamítnutí ústavní stížnosti a sděluje, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost je v zásadě důvodná. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozsudky bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 Listiny. Ústavní soud však neshledal důvod odchylovat se od své ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 295). V tomto směru tedy názoru stěžovatelů přisvědčit nelze. Ústavní soud se však dále zabýval otázkou, zda napadenými rozsudky obecných soudů nebylo porušeno jiné základní právo nebo svoboda stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny. Přitom respektoval skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné. V tomto směru Ústavní soud usoudil, že ústavní stížnost důvodná je. Jak vyplývá z příslušného soudního spisu a z vyjádření vedlejšího účastníka N., v. d., k ústavní stížnosti, žalobce Z. J. podal dvě výzvy, jimiž se domáhal navrácení předmětných nemovitostí: první výzvu podal dne 5.12.1990 podle zákona č. 403/1990 Sb.; druhou výzvu, týkající se nemovitostí č. 545, 2997 a 332, podal dne 28. 5.1991 podle zákona č. 87/1991 Sb.. Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odst. 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku. Z toho vyplývá, že podmínkou uplatnění nároku na vydání věci u soudu je předchozí písemná výzva povinné osobě podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Přitom je zřejmé, že výzva ze dne 5.12.1990 byla podána ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb. (1. 4.1991). Obecné soudy z této skutečnosti dovodily, že k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo v souzené věci nutné, aby žalobce podal písemnou výzvu podle tohoto zákona, tzn. až po jeho účinnosti, a nikoliv podle zákona č. 403/1990 Sb. S tímto stanoviskem se Ústavní soud neztotožňuje. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR požadavek písemné výzvy podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. není součástí práva na vydání věci ("povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci"), nýbrž je podmínkou vzniku nároku na vydání věci, neboť nárok teprve zakládá. To znamená, že pouze v případě, kdy oprávněná osoba povinnou osobu předepsaným způsobem vyzve k vydání věci, se z jejího práva stane nárok na vydání věci, tj. právo soudně vymahatelné. Ústavní soud neshledal důvod, aby se z ústavně právního hlediska od této judikatury odchyloval (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96, in: Soudní judikatura č. 10/1997, str. 217 a násl.). Z ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. dále vyplývá, že "k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak nárok zanikne." Zákon tedy výslovně upravuje pouze nejzazší možnou lhůtu, v níž je nutno nárok uplatnit, a nezabývá se situací, kdy podmínka zákonné výzvy byla obsahově splněna ještě před účinností zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z hlediska smyslu a účelu tzv. restitučních zákonů lze dovodit, že tato úprava nikterak nevylučuje, aby písemná výzva, doručená povinné osobě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., založila - při splnění ostatních zákonných podmínek - právo na vydání věci (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR). V souzeném případu je nutno vzít v úvahu i skutečnost, že výzva ze dne 5. 12. 1990, byť se výslovně odvolává na zákon č. 403/1990 Sb., obsahuje v zásadě všechny nutné náležitosti výzvy podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.: ve výzvě je uveden způsob převzetí předmětných nemovitostí státem (výměry ministerstva spotřebního průmyslu ze dne 28. 2. 1963 a ze dne 1. 12. 1952) a v těchto výměrech jsou předmětné nemovitosti jasně označeny. Postup obecných soudů, které výzvu podle zákona č. 403/1990 Sb. v daném případě pro uplatnění nároku na vydání předmětných nemovitostí neuznaly, proto Ústavní soud shledal nepřiměřeně formalistickým a ve svých důsledcích porušujícím základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1). Nelze akceptovat ani věcnou argumentaci krajského soudu, jenž zamítl návrh týkající se vydání tkalcovny a k ní příslušejících staveb z důvodu jejich zásadní přestavby, "která změnila její stavebně-technický charakter". Krajský soud na jedné straně souhlasí se žalobcem v tom, že předmětné nemovitosti nelze dělit na dva samostatné komplexy. Na straně druhé však ze znaleckého posudku znalce ing. Š. cituje pouze tu část, která se týká právě tkalcovny a z níž vyplývá, že nové prvky procentuálně převažují nad stavebními prvky původními, přestože z tohoto posudku (č. l. 194) je zřejmé, že v rámci celého komplexu staveb podíl původních prvků konstrukcí představuje 58,97 % a podíl prvků nových pouze 41,03 %; to znamená že prvky původní převyšují prvky nové a v rámci celého komplexu tedy k jeho zásadní přestavbě nedošlo. Navíc výzva ze dne 28. 5. 1991 se týkala toliko pozemků č. 545, 2997 a 332 s tkalcovnou a nevztahovala se tedy na všechny předmětné nemovitosti, takže vydání těchto "ostatních" nemovitostí změna jejich stavebně-technického charakteru nebránila. Za těchto okolností se již Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatelů, neboť ke zrušení napadeného rozsudku podle ustálené judikatury Ústavního soudu postačuje porušení byť i jediného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatelů. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotvené zejména v čl. 36 Listiny. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti L. J. a I. B. vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 1997, č.j. 18 Co 471/96-228, zrušil. Pokud jde o ústavní stížnost O. J., Ústavní soud ji odmítl, protože tato stěžovatelka není právní nástupkyní po zesnulém Z. J. a ústavní stížnost tedy podala jako osoba zjevně neoprávněná [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. ledna 1999