ECLI:CZ:US:1999:1.US.217.99
sp. zn. I. ÚS 217/99
Usnesení
I. ÚS 217/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. G., zastoupené advokátem JUDr. Z. L. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 10 Ca 458/98, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích ze dne 19. 11. 1998, č. j. PÚ 563/91/P/Kk/3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení shora citovaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, kterými bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce a paní J. H. (dále jen "vedlejší účastnici") nevydávají dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") nemovitosti v těchto rozhodnutích blíže uvedené.
Orgány veřejné moci ve svých rozhodnutích dovodily, že stěžovatelka je sice osobou oprávněnou k vydání nemovitého majetku podle ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, ale předchází ji nárok další oprávněné osoby - S. M. - která má být osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a to jako dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví.
Stěžovatelka ve své stížnosti uvedla, že podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě k oprávněnosti nároku musí oprávněná osoba splňovat současně podmínky být dědicem ze zákona, závěť musí být předložena v dědickém řízení a dědic musí nabýt celé dědictví. Stěžovatelka má za to, že k oprávněnosti nároku nepostačuje pouze existence závěti, ale současně musí obmyšlený dědic ze závěti relevantním způsobem závěť v dědickém řízení předložit a dědictví nabýt.
Stěžovatelka dále uvedla, že dědické řízení bylo v době úmrtí původního vlastníka upraveno notářským řádem a bylo zahájeno i bez návrhu ve smyslu ustanovení §27 odst. 1 zákona č. 95/1963 Sb., v tehdy platném znění. Původní vlastník zemřel dne 20. 1. 1975. Dědické řízení bylo pravomocně zastaveno rozhodnutím ze dne 25. 2. 1975, přičemž v tomto dědickém řízení nebyla předložena závěť svědčící pro paní S. M. Dle názoru stěžovatelky nenabyla paní S. M. celé dědictví ani jeho část. Stěžovatelka uvedla, že paní S. M. možná předložila závěť dne 20. 3. 1975.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka dovozuje, že Krajský soud v Českých Budějovicích přiznal titul paní S. M. neoprávněně v rozporu s ustanovením §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a tím vyloučil stěžovatelku v rozporu se zákonem z okruhu oprávněných osob. Tím, že krajský soud svým rozsudkem potvrdil rozhodnutí správního orgánu - Okresního úřadu, pozemkového úřadu ve Strakonicích, popřel dle mínění stěžovatelky její právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka má proto za to, že tím došlo k porušení jejího práva vyplývajícího z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud po přezkoumání skutkového stavu a příslušných listinných materiálů dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky není možno považovat za důvodnou.
Stěžovatelka ve své stížnosti napadá rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 10 Ca 458/98, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu ve Strakonicích ze dne 19. 11. 1998, č. j. PÚ/563/91/P/Kk/3. Rozhodnutí citovaných orgánů veřejné moci však vychází ze závěrů vyslovených v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 1993, sp. zn. 10 Ca 242/92, ve kterém bylo v dané záležitosti uzavřeno, že paní S. M. je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, když byla shledána univerzální závětní dědičkou původního vlastníka nemovitostí. Pozemkový úřad byl touto skutečností vázán a neměl důvod o tom pochybovat. Ze spisového materiálu k dané restituční záležitosti jednoznačně vyplývá, že je pro věc rozhodný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 242/92. Oba opravné prostředky směřující proti tomuto rozsudku zpochybnily pouze postavení S. M. jako oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Dle rozsudku krajského soudu, sp. zn. 10 Ca 242/92, se však jedná o věc pravomocně rozhodnutou. Dle uvedeného rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že navrhovatelka (S. M.) je univerzální závětní dědičkou vlastníka K. H., neboť závěť má univerzální povahu, byla pořízena předepsanou formou a obsahuje všechny předepsané náležitosti. Dědictví nebylo pro S. M. projednáno pouze z důvodu, že nepatrný majetek zůstavitele byl vydán vypraviteli pohřbu M. P. Tento však nebyl dědicem zůstavitele. Soud dle citovaného rozsudku věc uzavřel s tím, že předložení závěti státnímu notářství až po vydání rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek majetku nemá vliv na splnění zákonných podmínek ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. S. M. byla proto uznána ve smyslu tohoto ustanovení oprávněnou osobou.
Shora citovaný pravomocný rozsudek krajského soudu představoval pro pozemkový úřad vyřešení předběžné otázky podle §40 správního řádu, kterým byl tento správní orgán vázán, a proto také správně vycházel z tohoto rozhodnutí při určení oprávněných osob podle zákona o půdě. Stejně tak byl tímto rozsudkem vázán i přezkumný soud při řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s odkazem na ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř.
Uvedenou komplikovanou restituční záležitostí se již jednou na návrh stěžovatelky zabýval Ústavní soud, který svým usnesením, sp. zn. III. ÚS 29/28, ze dne 21. 7. 1998, ústavní stížnost odmítl s tím, že je tato věc již pravomocně skončena, ale že stěžovatelce nic nebrání v tom, aby ve smyslu ustanovení §250 odst. 2 o. s. ř. podala žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve věci samé. Podle tohoto ustanovení se mohla stěžovatelka domáhat svých práv, pokud by tvrdila, že jako účastník správního řízení byla rozhodnutím správního orgánu zkrácena ve svých právech, resp. že s ní nebylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem, ač s ní jako s účastníkem jednáno být mělo. Orgány veřejné moci však na základě řízení iniciovaného stěžovatelkou dospěly k závěru, že v daném případě nebyly naplněny zákonné podmínky citovaného ustanovení a že opravné prostředky nejsou důvodné. Ústavní soud neshledal nijakých pochybení orgánů veřejné moci v rámci jejich přezkumného řízení, a to zejména pokud se jedná o údajné porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Pak ovšem je třeba vycházet při posuzování uvedené věci z původního pravomocného rozhodnutí ve věci samé.
S ohledem na skutečnost, že o meritu věci již bylo jednou pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Českých Budějovicích rozsudkem, sp. zn. 10 Ca 242/92, přičemž toto rozhodnutí bylo v rámci přezkumného řízení konaného na návrh stěžovatelky jako věcně správné potvrzeno, jedná se o případ rei iudicatae. Zároveň je třeba zohlednit v právním řádu rozhodující zásadu "non bis in idem", v rámci které není možno o téže věci rozhodovat dvakrát.
Pro pořádek je nutno k ústavní stížnosti podotknout, že stěžovatelka zřejmě omylem k interpretaci ust. §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě nesprávně uvedla, že se musí jednat o dědice ze zákona. Citované ustanovení přitom předpokládá k naplnění znaků oprávněné osoby, aby šlo výhradně o dědice ze závěti.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. listopadu 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu