ECLI:CZ:US:1999:1.US.228.98
sp. zn. I. ÚS 228/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelů ing. Y. Š., a ing. arch. P. M., obou zastoupených JUDr. K. Š., advokátkou, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 14 Co 413/95, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1995, čj. 37 C 345/92 - 44, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podáním ze dne 11. 5. 1998 podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem.
Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli výše zmíněný rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců - stěžovatelů, domáhající se vůči všem žalovaným umožnění vstupu do půdních prostor domu v Brně, D. nám. 6/7, čp. 188, vůči prvnímu žalovanému vstupu do půdního prostoru domu v Brně, D. nám. 8, čp. 190, a vůči všem žalovaným nebránění v pokračování půdní vestavby bytů podle stavebního povolení ze dne 22. 9. 1989, čj. OVÚP 3510/89/SK/F, ze dne 22. 9. 1989, čj. OVÚP 3645/89/SK/F a ze dne 22. 9. 1989 a ze dne 9. 11. 1989, čj. OVÚP 3337-I/89/Ka/F.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakují argumentaci, kterou uplatnili v průběhu řízení před obecnými soudy. Nesouhlasí s právními závěry učiněnými v rozsudcích soudů obou stupňů. Jsou toho názoru, že mezi nimi a žalovanými existuje vztah vzniklý transformací původního dočasného užívání a chráněný ustanovením §12 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Mají za to, že nemohlo zůstat na vůli žalovaných - restituentů, kterým byly vydány domy, v nichž se sporné půdní prostory nacházejí, zda se rozhodnou, převezmou-li práva a závazky, které vyplývají ze smluv uzavřených mezi stěžovateli a právním předchůdcem žalovaných - PBH Brno I. Domnívají se, že napadenými rozhodnutími v ústavní stížnosti soudy upřednostnily vlastnické vztahy žalovaných k předmětným nemovitostem oproti jejich vzájemnému, eventuálně jinému právnímu vztahu k půdním prostorám nemovitostí žalovaných. Dovozují, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavní právo podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých), čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ( právo na spravedlivý proces), ve spojení s čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud vyšel z návrhu ústavní stížnosti na zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná (zjevně neopodstatněná).
Stěžovatelé při podání žaloby u Městského soudu v Brně požadovali, aby žalovaným bylo uloženo umožnit stěžovatelům vstup do půdních prostor domů v Brně, D. nám. 6/7 a 8 a nebránit stěžovatelům v pokračování půdní vestavby. Museli si být však vědomi ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě a že povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční a jiné nároky související s vydávanými věcmi (§10 odst. 1).
Stejně tak muselo být již v té době jasné, že oprávněná osoba vstupuje dnem převzetí nemovitostí jen do práv a závazků pronajímatele bytů, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytů v daném objektu, ale takovou dohodu stěžovatelé s povinnou osobou uzavřenu neměli (§12 odst. 1). Městský soud v Brně nemohl proto podle Ústavního soudu dospět k jinému výroku než že žalobu zamítl, i když uvedl některé další důvody. Krajský soud v Brně jeho rozsudek potvrdil.
Pokud jde o byty rozestavěné v podkroví, měla být povinnou osobou, tj. bytovým podnikem, sjednána s oprávněnou osobou ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. dohoda o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z prováděné modernizace, což bylo částečně splněno, dále však mělo být stranami vyjasněno, jak budou řešeny nároky stěžovatelů, kteří v souladu se stavebními předpisy provedli vlastním nákladem úpravy, na náhradu zhodnocení půdních prostor, skončí-li jim právo jejich užívání, které měli zajištěno předtím sjednanou dohodou s bytovým podnikem, a to ve smyslu §12 odst. 4 citovaného zákona.
Ústavní soud proto neshledal, že by výroky soudů znamenaly samy o sobě porušení namítaných ústavních práv stěžovatelů, i když se sám např. neztotožňuje s názorem Krajského soudu v Brně, že by smlouvy mezi stěžovateli a bytovým podnikem bylo třeba pro neurčitost či charakter závazků považovat za neaplikovatelné. Tento názor soudu však v podstatě výše uvedené stanovisko Ústavního soudu ani městského soudu neovlivňuje. Ústavní soud proto musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu