ECLI:CZ:US:1999:1.US.230.99
sp. zn. I. ÚS 230/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů J. Č. a A.J., obou zastoupených JUDr. O. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1999, čj. 44 Ca 175/98 - 26, a rozhodnutí Okresního úřadu Kladno, okresního pozemkového úřadu, ze dne 29. 7. 1998, čj. PÚ-1083/108/1996/Cap-72/9, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 20. 4. 1999 napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1999, čj. 44 Ca 175/98 - 26, a rozhodnutí Okresního úřadu v Kladně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 29. 7. 1998, čj. PÚ-1083/108/1996/Cap-72/9, a požaduje jejich zrušení. Stěžovatelé jsou toho názoru, že těmito rozhodnutími došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 95 odst. 1 Ústavy ČR. Mají za to, že otázka lhůty pro uplatnění nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. nebyla posuzována v těsném sepětí se zákonem o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb., ve znění jej doplňujícího zákona č. 47/1991 Sb. Poukazují na to, že ustanovení §23 odst. 3 tohoto doplňujícího zákona je třeba aplikovat i na otázky konfiskovaného majetku, jehož vydání se domáhají. Nadále ve své ústavní stížnosti vesměs opakují argumenty, které uplatnili již ve svém opravném prostředku, který podali do rozhodnutí správního orgánu u Krajského soudu v Praze.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pak je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislým a nestranným (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že soud je při rozhodování vázán toliko zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem (čl. 95 odst. 1).
Ústavní soud v rámci projednávání této ústavní stížnosti zjistil, že Krajský soud v Praze se v napadeném rozsudku vypořádal se všemi okolnostmi závažnými pro jeho rozhodnutí tohoto případu. V jeho postupu, jakož i v postupu správního orgánu, neshledal Ústavní soud namítané porušení ani Ústavy ČR ani Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se ztotožnil s názorem Krajského soudu v Praze, že stěžovatelé neuplatnili nárok na vydání nemovitosti podle §6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě včas a jejich právo podle ustanovení §13 odst. 1 zákona o půdě, ve znění před novelou č. 30/1996 Sb., zaniklo. Ani zmíněná novela v tomto směru nepřinesla žádnou změnu a totožné ustanovení obsahuje nyní její §13 odst. 4, který znovu uvádí, že v případech spadajících pod ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, tedy restituce v případě soudních rehabilitací, počíná osmnáctiměsíční lhůta pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti běžet až ode dne právní moci rozhodnutí, jímž byl výrok, který byl předmětem soudní rehabilitace, zrušen, došlo-li k takovému rozhodnutí po 1. červenci 1993. Z toho vyplývá, že jde o výrok o propadnutí majetku původního vlastníka a nejde o žádné jiné rozhodnutí, neboť předpokladem restituce podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě je existence právě tohoto výroku.
Jak vyplývá ze spisů, tato osmnáctiměsíční lhůta pro uplatnění nároku v projednávaném případě začala běžet ode dne 17. 8. 1994 a skončila dnem 17. 2. 1996. Stěžovatelé však právo na vydání předmětných nemovitostí u Okresního úřadu v Kladně, Okresního pozemkového úřadu, uplatnili až dne 31. 7. 1996. Neuplatnili tedy své právo v zákonem stanovené lhůtě a jejich právo tak podle výslovného ustanovení zákona zaniklo.
Na základě výše uvedených zjištění Ústavnímu soudu nezbylo než považovat stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu