ECLI:CZ:US:1999:1.US.234.98
sp. zn. I. ÚS 234/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. P. Š., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 12. 2. 1998, čj. 15 Co 557/97 - 88, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 18. 5. 1998.
Ústavní stížností napadl shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 4. 1997, čj. 3 C 2/97 - 71, v němž soud zamítl jeho návrh podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., aby odpůrce - Česká pošta, s. p. Praha 3, byl povinen uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 68 v T. se stavební parcelou č. 252/1, zahradou parcela č. 67, s jejich součástmi a příslušenstvím, vše uvedeno v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Táboře na LV č. 230 pro obec a katastrální území T.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci uplatněnou v průběhu řízení před obecnými soudy. Má za to, že odvolací soud pochybil při právním hodnocení věci, když se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně v jeho závěru, že v řízení nebyly prokázány nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy, na jejímž základě přešly nemovitosti právního předchůdce stěžovatele na stát. Domnívá se, že napadeným rozsudkem krajského soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v čl. 10 Ústavy ČR, v čl. 1, 2 odst. 2, čl. 3, 4 a 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nevykonává přezkumné pravomoci, a to za předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tedy na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 12. 2. 1998, čj. 15 Co 557/97 - 88, a otázku, zda byla porušena práva stěžovatele ve smyslu Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 3 C 2/97, Ústavní soud zjistil, že krajský soud projednal věc podle §212 odst. 1, věta prvá, věta druhá písm. b) o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 4. 1997 v celém rozsahu. Ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Poukázal na to, že okresní soud správně vycházel z toho, že při rozhodování o vydání věci podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. obě podmínky, jak stav tísně, tak nápadně nevýhodné podmínky, musí být splněny současně. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v průběhu řízení podmínka tísně na straně prodávajícího - právního předchůdce stěžovatele - při uzavírání předmětné kupní smlouvy z června 1959 byla splněna, nápadně nevýhodné podmínky však prokázány nebyly. Krajský soud ve svém rozhodnutí zaujal stanovisko, že způsob placení kupní ceny stanovené úředním odhadem ve výši Kč 49 800,-- byl řešen odkazem na vyhlášku Ministerstva financí č. 206/1958 Ú.L., o úplatném nabývání věcí od soukromníků organizacemi socialistického sektoru; jeho výslovným neuvedením nebyl tedy naplněn předpoklad nápadně nevýhodných podmínek. Připouští, že citovaná vyhláška, podle které měla být právnímu předchůdci stěžovatele vyplacena kupní cena, nebyla úpravou výhodnou pro občany, nicméně šlo o zákonné omezení platné pro všechny. Výplata z bezúročného účtu soukromníkovi pro každý běžný rok mohla činit nejvýše Kčs 3 000,--. Soud dále konstatoval, že pro posouzení existence nápadně nevýhodných podmínek není ani relevantní, že platby ve prospěch stěžovatele nebyly prováděny, neboť tato skutečnost se netýkala doby uzavření předmětné smlouvy, ale doby jejího pozdějšího plnění.
Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů a soudních spisů dospěl k závěru, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup soud řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Má za to, že skutková zjištění v předmětné věci jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud proto zaujal stanovisko, že zjištěná skutková podstata ani okolnosti tohoto sporu, uváděné jeho účastníky nebo obecnými soudy, nesvědčí o tom, že by byly naplněny podmínky či předpoklady pojmu "nápadně nevýhodné podmínky" ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Nelze přehlédnout tehdy platné ustanovení §306 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., podle kterého "není-li čas splnění určen jinak, může věřitel požadovat splnění ihned. Povinnost dlužníkova splnit nastane pak dnem následujícím po tom, kdy byl o splnění požádán."
Právní předchůdce stěžovatele měl tedy zákonnou možnost domáhat se svého práva, i když mohl nemít úspěch. Z obsahu soudního spisu však nevyplývá, že by k tomu přistoupil nebo že by se pokusil svou pohledávku jinak uplatnit a navrhovatel - stěžovatel - v tomto směru žádný důkaz nenabídl.
Ústavní soud proto shodně s názorem krajského soudu musel konstatovat, že navrhovateli - stěžovateli - se v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že by v tísni uzavřená kupní smlouva, na základě které přešla nemovitost právního předchůdce stěžovatele na stát, byla skutečně uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Poněvadž nebylo shledáno porušení stěžovatelem namítaných ústavních práv, Ústavní soud musel dospět k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu