ECLI:CZ:US:1999:1.US.238.98
sp. zn. I. ÚS 238/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. T. S., zastoupeného JUDr. K. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 1997, č.j. 22 Co 488/97-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v K. rozsudkem ze dne 17. 12. 1996, č.j. 10C 1058/92-64, zamítl žalobu žalobce (stěžovatele) JUDr. T. S. s návrhem: 1) na uznání povinnosti 2. žalované J. K., právní nástupkyni po zemřelém J. K., uzavřít s žalobcem dohodu o vydání věci, a to domu čp. 257 v K. IV - K. a pozemků č. parc. 1648 a 1883/56 k.ú. K. a 2) na určení neplatnosti dohody o vydání domu čp. 257 v K. IV, K. předměstí, a pozemku č. parc. 1648 a 1883/56 k.ú. K. ze dne 30. 3. 1992 uzavřené mezi 1. žalovaným Okresním bytovým podnikem v K., s.p. v likvidaci, se sídlem K. 17, K. IV, a J. K., Š. 422, K. 2. Okresní soud dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému na náhradě nákladů řízení částku Kč 2.530,- a 2. žalované na náhradě nákladů řízení částku Kč. 1.610,- do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
V souzené věci vzal okresní soud především za prokázáno, že žalobce není podle ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. osobou oprávněnou. S poukazem na to dospěl Okresní soud v K. se zřetelem k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že dohoda uzavřená mezi žalovanými je neplatná.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 1997, č.j. 22 Co 488/97-90, byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně "ve vztahu žalobce a (druhé) žalované" J. K. zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno; v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. "Ve vztahu žalobce a žalované" nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně. Žalobce byl uznán povinným zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.175,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Návrh žalobce na připuštění dovolání byl zamítnut.
V odůvodnění svého rozsudku nejprve Krajský soud v Praze uvedl, že soud prvního stupně jednal jak s prvním žalovaným, tak [bez návrhu na připuštění přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného (§92 odst. 1 o.s.ř.)], i s druhým žalovaným J. K., který v průběhu řízení zemřel. Podle názoru soudu prvního stupně došlo k přechodu práv a povinností, o něž v řízení jde, z účastníka řízení J. K. na pozůstalou manželku J. K. následkem tzv. univerzální sukcese a žádné rozhodnutí o tom nebylo vydáno. V této souvislosti odvolací soud zjistil, že žalobce v průběhu řízení jako žalovaného označil pouze prvního žalovaného. Žalobce nepodal návrh na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, ani návrh na tzv. "záměnu účastníků" na straně žalované (§92 o.s.ř.). Odvolací soud nesdílel právní názor vyslovený Krajský soudem v Praze ve věci sp. zn. 20 C 406/95 (v níž došlo pro překážku litispendence k zastavení řízení krajským soudem podle §104 odst. 1 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen), tedy že v přezkoumávané věci došlo k singulární sukcesi po vydání předmětných nemovitostí J. K., a že do práv prvního žalovaného automaticky vstoupil jako žalovaný J. K.. V ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon") je přesně označen okruh účastníků, a je v něm uvedeno, že byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v zákoně nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým věc byla vydána, ve lhůtě zákonem stanovené. Odvolací soud navíc zastává právní názor, že v případě singulární sukce nedochází bez dalšího k procesnímu nástupnictví. Z tohoto názoru odvolací soud dovodil, že ani J. K., ani jeho právní nástupkyně J. K. nebyli účastníkem řízení před soudem prvního stupně, ač s nimi tento soud jako s účastníkem jednal. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně "ve vztahu žalobce a žalované J. K." zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
V další části napadeného rozsudku se odvolací soud zabýval změnami vlastnictví nemovitostí, tj. (dle vložky pozemkové knihy č. 3325 k.ú. K.) stavební parcely p. č. 1648, domu čp. 257 - K. a zahrady p. č. 1883/56, jejichž původně zapsaným vlastníkem byl G. K. Po provedeném dokazování souhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobce není oprávněnou osobou podle §3 zákona, ve znění před novelou zák. č. 116/1994 Sb., neboť není původním vlastníkem předmětných nemovitostí a není ani dědicem ze závěti. Po provedeném právním rozboru situace, která nastala uplatněním námitky žalobce, že soud prvního stupně věc neposuzoval podle novely zák. č. 116/1994 Sb., odvolací soud konstatoval, že předmětné nemovitosti nebylo již možno vydat, pokud byly po 1. 10. 1991 nabyty do vlastnictví jiné osoby než státu, nebo pokud byl schválen ohledně takové věci privatizační projekt, nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Vzhledem k tomu, že předmětné nemovitosti již byly vydány a do vlastnictví je nabyl po 1. 10. 1991 J. K., nebylo je již z těchto důvodu podle čl. II bod 2) zákona č. 116/1994 Sb.možno vydat. Svého nároku vůči J. K. se mohl žalobce domáhat ve lhůtě jednoho roku ode dne 1. 7. 1994. Odvolacímu soudu proto nezbylo než výrok, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal proti žalovanému vydání předmětných nemovitostí, jako věcně správný dle §219 o.s.ř. potvrdit.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 1997, č.j. 22 Co 488/97-90, napadl stěžovatel (žalobce) ústavní stížností, která byla posléze k výzvě Ústavního soudu doplněna. V ní především uvedl, že tímto rozsudkem odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces zejména tím, že rozsudek "byl vynesen bez úplného a spolehlivého zjištění všech okolností rozhodujících pro posouzení věci a na základě vadného právního posouzení v rozporu se zákonem". K tomu prý došlo především "v otázkách přechodu vlastnického práva majetku z G. K. na další subjekty", kdy soud vyšel z nedokonale zjištěného skutkového stavu, neboť "nepostavil najisto, jaký byl výsledek restitučního řízení ohledně domu čp. 257 v K. ... a spokojil se s pravděpodobnostní úvahou - viz str. 6 důvodů 12. řádek shora". Stěžovatel rovněž poukázal na to, že se soud měl zabývat také tím, zda "vklad vlastnictví pro čsl. stát nebyl nezákonností a křivdou vůči dědicům po G. K.".
Stěžovatel dále uvedl, že "rozsudku též uniklo, že povinná osoba, Okresní bytový podnik v K., nedobře řešila procesně i materiálně právně konkurenci mezi stěžovatelem a J. K.". Nad tento rámec stěžovatel vyslovil názor, že státní notářství nemělo dohodu o vydání předmětných nemovitostí registrovat. Výklad napadeného rozsudku v otázce procesního nástupnictví stěžovatel považuje za výklad nikoli ve smyslu zákona a dále má pochybnosti o "korektnosti úvahy, podle které Krajský soud v Praze (v řízení 22 Co 488/97) nesdílí svůj právní názor (v řízení 20 Co 406/95) - viz str. 7 důvodů odstavec druhý shora".
Stěžovatel proto navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 1997, č.j. 22 Co 488/97-90, zrušen.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Praze, dále Okresní soud v K., vedlejší účastníci řízení - J. K. a Okresní bytový podnik v K., s.p. v likvidaci.
Krajský soud v Praze se ve svém vyjádření plně odvolal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku a nepovažoval za nutné jej doplňovat.
Okresní soud v K. ve svém vyjádření zcela odkázal na řízení v I. a ve II. stupni a uvedl, že nemá, co by dále k věci dodal.
Vedlejší účastnice J. K. ve svém vyjádření především poukázala na nepřezkoumatelnost a zmatečnost ústavní stížnosti a dále prohlásila, že je zjevně neopodstatněná. V této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu, podle nichž "nepřísluší zkoumat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí obecných soudů". Vedlejší účastnice dále uvedla, že stěžovatelovo tvrzení, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neodpovídá skutečnosti, neboť soudnímu rozhodnutí předcházelo značně dlouhé a důkazně složité řízení před Okresním soudem v K.. Krajský soud jako soud odvolací správně dovodil, že ve vztahu k vedlejší účastnici bylo nutno řízení zastavit, neboť její právní předchůdce nebyl jako žalovaný označen a nemohlo dojít k singulární sukcesi.
Vedlejší účastnice se dále zabývala - s ohledem na ustanovení §75 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel mohl, podle jejího názoru, podat proti napadenému rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvého stupně zrušeno a řízení zastaveno. Pokud tedy stěžovatel dovolání nepodal, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost je nepřípustná.
Vedlejší účastnice J. K. navrhla, aby z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta.
Vedlejší účastník Okresní bytový podnik v K., s.p. v likvidaci, se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě tvrdí a nesprávnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 22 Co 488/97, spatřuje především v tom - jak již bylo uvedeno - že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť rozsudek "byl vynesen bez úplného a spolehlivého zjištění všech okolností rozhodujících pro posouzení věci a na základě vadného právního posouzení v rozporu se zákonem". Stěžovatel dále v podstatě namítá, že výklad otázky procesního nástupnictví není v napadeném rozsudku proveden v souladu se zákonem.
Tyto námitky akceptovat nelze. Z příslušného soudního spisu plyne, že stěžovateli nebylo bráněno, aby se v řízení před Okresním soudem v K. a před Krajským soudem v Praze svého práva domáhal; mimoto oba soudy se meritem věci a jeho právním posouzením - zpravidla v přítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce - zevrubně zabývaly.
Stěžovatel tedy v podstatě brojí proti hodnocení důkazů jež provedly obecné soudy, a domáhá se jeho přehodnocení Ústavním soudem. Úkolem Ústavního soudu je však pouze přezkoumat, zda napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. V této souvislosti nezbývá než uvést - jak Ústavní soud již dříve opakovaně konstatoval - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší zkoumat a přehodnocovat věcnou správnost jejich rozhodnutí. Ústavní soud rovněž konstatuje, že v daném případě nebyla zjištěna existence protiústavní mezery v dokazování a nebylo tedy nutno, aby ingeroval do řízení, které před oběma soudy proběhlo.
Pokud jde o procesní nástupnictví mezi J. K. a jeho právní nástupkyní J. K., odvolací soud - jak již bylo uvedeno výše - zastává (s odkazem na ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.) názor, že v případě tzv. singulární sukcese nedochází bez dalšího k procesnímu nástupnictví a že je třeba postupovat v souladu s ustanovením §92 o.s.ř. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že stěžovatel (žalobce) v průběhu řízení jako žalovaného označil pouze 1. žalovaného, tj. Okresní bytový podnik v K., s.p. v likvidaci, a nepodal v souladu s ustanovením §92 o.s.ř. návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo návrh na záměnu účastníků na straně žalované. Ústavní soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně jednal s J. K. a posléze s jeho právní nástupkyní J. K. jako s účastníkem řízení, aniž by kdo z nich účastníkem řízení byl. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu stěžovatele (žalobce) a žalované (vedlejší účastnice) J. K. (v souladu s ustanovením §104 odst. 1 o.s.ř.) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Z ústavněprávního hlediska není důvodu, aby Ústavní soud tento závěr neakceptoval.
Ústavní soud se zabýval i otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, neboť - jak správně namítla vedlejší účastnice J. K. - stěžovatel mohl v souladu s ustanovením §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Formou rozhodnutí odvolacího soudu o části výroku rozsudku soudu prvního stupně - jež se týká vztahu stěžovatele (žalobce) a vedlejší účastnice (žalované) - které odvolací soud zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, je (obecně vzato) v souladu s ustanovením §223 o.s.ř., část věty za středníkem, usnesení. Tato forma rozhodnutí je však v souzeném případě zahrnuta (aniž by však ztrácela svoji procesní věcnou charakteristiku a opodstatněnost) do formy rozsudku, již správně použil odvolací soud (když svým rozhodnutím potvrdil zbývající výrokovou část rozsudku okresního soudu), tj. do formy, kterou vyžaduje ustanovení §223 o.s.ř. pro rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozsudek potvrzuje nebo mění [srov. též Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C.H.Beck 1997, str. 648 - 649]. Stěžovatel však podle obsahu spisu dovolání proti okresním soudem zrušené části jeho výroku nepodal. Je proto třeba aplikovat ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Proto Ústavní soud v prvé řadě ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze v části, ve které byl "ve vztahu stěžovatele a vedlejší účastnice J. K." rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, odmítl jako návrh nepřípustný [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z odůvodnění tohoto usnesení je dále zřejmé, že - ve zbývající části - napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku v jeho další části, jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu