ECLI:CZ:US:1999:1.US.239.99
sp. zn. I. ÚS 239/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele ing.A. B. K., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 49 T 8/98, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. 6 To 145/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 10. 5. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 13. 5. 1999.
Ústavní stížností je napadán rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 49 T 8/98, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, ve znění zákona účinného před novelou č. 253/1997 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. 6 To 145/98, jímž byl z podnětu státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušen a stěžovatel odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání devíti let a k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva, člena představenstva a prokuristy investiční společnosti a investičního fondu na dobu deseti let. Stěžovatel poukazuje na to, že postupem Městského i Vrchního soudu v Praze došlo k nezákonnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod - k porušení práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, k porušení čl. 9 odst. 1 a čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle nichž má každý právo na svobodu, nesmí být svévolně zatčen a zbaven svobody pouze na základě zákona a nesmí být vězněn pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Domnívá se, že obecné soudy nesprávně hodnotily při svém rozhodování důkazy, že k zajištění úvěru nebyly použity peněžní prostředky podílníků, ale již peněžní prostředky akciové společnosti, jež na ni přešly na základě termínovaných kupních smluv. Dále poukazuje na skutečnost, že splatnost závazku z termínovaných kupních smluv byla převážně v roce 1997, přičemž stěžovatel byl od května 1996 ve vazbě, a proto nemohl dostát svým smluvním závazkům. Navrhuje zrušení obou výše uvedených rozsudků.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel ve svém podání vesměs uplatňuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, s nimiž se soudy, zejména Městský soud v Praze, řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodněních svých rozsudků.
Z obsahu spisu sp. zn. 49 T 8/98 Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovateli je rozsudkem ze dne 2. 10. 1998 kladeno za vinu, že se svým jednáním, kdy nebyl oprávněn z majetku v podílovém fondu poskytovat úvěry, ani jím ručit za závazky třetích osob, dopustil trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, ve znění zákona účinného před novelou č. 253/1997 Sb.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. 6 To 145/98, napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil a na podkladě správně a úplně zjištěného skutkového stavu věci městským soudem uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, neboť dovodil, že si stěžovatel přisvojil cizí věc - peníze podílníků a. s. F. - a osoboval si k ní a nad ní vykonávat právo jako vlastník a způsobil tak na cizím majetku podílníků škodu velkého rozsahu.
Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace v ní uvedená nemůže obstát, neboť finanční prostředky použité Prvním finančním a stavebním koncernem, a. s. (dále jen První FSK), ke krytí úvěru této akciové společnosti, nebyly prostředky Prvního FSK, ale byly to prostředky podílníků podílového fondu. V okamžiku uzavření termínované kupní smlouvy nedošlo k převodu jejich prostředků na První FSK, když k převodu může dojít teprve až převzetím podílových listů Prvního FSK.
Rovněž předseda senátu Vrchního soudu v Praze považuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti námitku stěžovatele za nedůvodnou. Své stanovisko vysvětlil tím, že z dokazování vyplynulo, že stěžovatel v červenci r. 1995 zcela ovládal jak Investiční společnost F., a. s.,v níž vykonával funkci prokuristy, tak i První FSK jako předseda představenstva. Nechal vytvořit účet Investiční společnosti F., a. s., z finančních prostředků podílníků ve výši Kč 40 000 000,--, přestože uvedenou částku měl použít na nákup cenných papírů nebo ji uložit v bance, jak mu to ukládalo ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech. Poté uzavřel úvěrovou smlouvu mezi První FSK, a. s., a Bankovním domem Skala, a. s., na částku Kč 38 000 000,--, kterou vinkuloval částkou Kč 40 000 000,-- uloženou na účtu Investiční společnosti F., a. s., jež byla ve vlastnictví podílníků investičního fondu. Tímto porušil ustanovení §14 odst. 3 shora citovaného zákona o investičních společnostech a investičních fondech, které zakazuje z podílového fondu poskytovat úvěr a rovněž ručit za závazky třetích osob. Poskytnutý úvěr První FSK ve výši Kč 38 000 000,-- použil na zahraniční obchodní aktivity, aby ve svůj prospěch koupil závod F. v Kazachstánu, jak doznal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský i Vrchní soud v Praze se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi oba soudy také náležitě vypořádaly. Z rozsudků ani z řízení jim předcházejícího nevyplývá porušení ustanovení čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod ani čl. 9 odst. 1 a čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, které stanoví zákaz stíhání nebo zbavení svobody jinak než ze zákona, jakož i zákaz věznění pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Ústavní soud je nucen opakovat, tak jak to konečně učinil již v mnoha svých předchozích rozhodnutích, že jako orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto ani neprovádí neomezené hodnocení důkazního řízení.
V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, ale jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Při rozhodování soudu o vině musí shromážděné důkazy k tomuto rozhodnutí postačovat, tedy zjištěný skutkový stav věci musí umožňovat bez pochybností rozhodnout, což se v tomto případě stalo. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu