ECLI:CZ:US:1999:1.US.24.98
sp. zn. I. ÚS 24/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Antonína Procházky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky V. A. P., roz. F., zastoupené JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1169/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. stěžovatelka napadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR, vydaný dne 9. 9. 1997 pod sp. zn. 2 Cdon 1169/97, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 1997, sp. zn. 18 Co 436/96; tomu předcházel v téže věci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 10. 1995, sp. zn. 16 C 72/95, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že ideální 1/4 domu čp. 404 s parcelou č. 2198 - zastavěná plocha o výměře 537 m2, vše zapsáno na LV č. 992 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu Praha - město, byla v době smrti J. F., nar. dne 24. 2. 1908, zemřelé dne 1. 4. 1994, v jejím vlastnictví a druhá ideální 1/4 těch že nemovitostí je ve vlastnictví E. F. Poněvadž tento v mezidobí dne 31. 1. 1996 zemřel, nastoupila do řízení jeho pozůstalá dcera a dědička. V ústavní stížnosti tvrdí, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, zasáhl do jejího základního práva a svobody, zaručené jí Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, konkrétně porušením čl. 4 Ústavy ČR a čl. 1, 3 a 11 Listiny základních práv a svobod.
Výše uvedené nemovitosti přešly na čs. stát na základě usnesení Lidového soudu trestního v Praze ze dne 13. 4. 1955, sp. zn. 8/a Nt 38/55, kterým byl přikázán veškerý majetek E. F., jeho manželky J. F., jejich dvou dcer A. F. a V. F., pokud je na území Československé republiky, čs. státu. Celá rodina F. v roce 1948 v důsledku obav ze zatčení opustila Československo, přestěhovala se do USA a získala americkou státní příslušnost s tím, že pozbyla státní příslušnost ČSR.
Po změně politických poměrů v ČR v roce 1989 se žalobce obrátil s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona na Generální prokuraturu ČR a na základě stížnosti pro porušení zákona pak rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. 5. 1994, sp. zn. Tz 34/92, že usnesením Lidového soudu trestního byl porušen zákon a toto rozhodnutí zrušil. E. F. dovozoval, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl od samého počátku obnoven původní stav, a že tedy spoluvlastníky předmětných nemovitostí, v podílu každý z 1/4, zůstal on a jeho zemřelá manželka. Svůj naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s . ř. spatřoval v získání dokladu, na jehož základě by mohl být zapsán jako vlastník v příslušném katastru nemovitostí místo osob, proti kterým svou žalobu uplatnil a které byly jako vlastníci zapsány.
Ze závěru rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že žalovaní jsou v současné době právoplatnými spoluvlastníky předmětných nemovitostí a že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva a spoluvlastnického práva své manželky. Soud současně konstatoval, že žalobce neměl uplatnit u soudu určovací žalobu ve smyslu §80 o. s. ř., ale domáhat se vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., resp. zákona č. 119/1991 Sb., neboť žaloba na vydání věci má přednost před žalobou určovací.
Městský soud v Praze jako soud odvolací ve svém rozhodnutí shledal, že soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav a vyvodil závěr, že žaloba není důvodná. Proto napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Vyslovil však přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. v otázce, zda zrušením rozhodnutí, kterým bylo v trestním řízení rozhodnuto podle §287a tr. řádu o připadnutí majetku státu, dochází k obnově vlastnického práva k tomuto majetku a zda je v takovém případě dán naléhavý právní zájem na určení tohoto vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl. Zaujal stanovisko k uvedené otázce, položené odvolacím soudem a konstatoval, že jde v podstatě o řešení předpisu obecného (občanského zákoníku) a předpisu zvláštního (zákona č. 87/1991 Sb.) v konkrétní situaci, kdy došlo podle §287a trestního řádu, v rámci soudní rehabilitace, ke zrušení rozhodnutí o připadnutí majetku státu. Dospěl k závěru, že uvedený zákon o mimosoudní rehabilitaci je zákonem zvláštním, který se vztahuje na zmírnění následků majetkových a jiných křivd vzniklých některými právními úkony učiněnými v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a nároky jím upravené nelze řešit jinak, než jak vyplývá z povahy tohoto zákona ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex generalis - lex specialis). V souvislosti s tím dospěl i k závěru, že výše citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým bylo v tomto případě zrušeno usnesení o připadnutí majetku státu, nemá právní účinky ex tunc, neboť tyto účinky lze přiznat pouze tam, kde došlo ke zrušení rozhodnutí ze zákona ve smyslu §2 zákona č. 119/1990 Sb.
Ústavní soud se ztotožnil se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR v tom, že nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že rozsudek, jímž bylo v daném případě zrušeno usnesení o připadnutí majetku státu, má právní účinky ex tunc. Tyto právní účinky, jak bylo výše uvedeno, lze přiznat jen v případech taxativně vypočtených v §2 zákona č. 119/1990 Sb. O takový případ se však v dané věci nejedná. Zde došlo ke zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, je tedy původní rozhodnutí soudu zrušeno s právními účinky ex nunc. Avšak bez ohledu na to, zda nastaly u zrušeného rozhodnutí o připadnutí majetku státu účinky ex tunc, či ex nunc, nedochází v rámci restitucí k "obnově" vlastnického práva k věci fyzickým osobám, kterým byla věc odňata (případně jejich právních nástupcům), která by těmto osobám umožňovala bez dalšího "ujmout se svého vlastnického práva" a požadovat vydání jim odňatých věcí podle obecného právního předpisu. Dochází pouze ke stavu, kdy rehabilitovaná osoba získává restituční nároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků, tedy i nárok na vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věcí. Restituční nárok musí být uplatněn způsobem upraveným zvláštním zákonem, kterým je v tomto případě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících. Pokud nejsou splněny jeho podmínky, nelze žádný nárok s úspěchem uplatňovat.
Ústavní soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit, že účelem citovaného restitučního zákona bylo zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, což znamená, že legislativní úprava nemohla přistoupit k odstranění důsledků všech škod, které v tomto období byly způsobeny. Byl vydán speciální právní předpis, který má zcela specifickou povahu, která je dána účelem, který předpis sleduje. Toho účelu by nemohlo být dosaženo, pokud by nepřinesl úpravu některých typických občanskoprávních institutů, např. ztrátu nároku při nedodržení určitých podmínek takového zákona. Této tendenci, tj. usnadnit cestu ke zmírnění následků křivd, odpovídá i zjevná tendence vymezit pro uplatnění restitučních nároků určitý časový, osobní i věcný rámec, bez něhož by restituce nebyly vůbec realizovatelné.
Ústavní soud posoudil projednávanou věc na základě průběhu řízení u všech instancí obecných soudů a v rozsudku Nejvyššího soudu ČR neshledal, že by jím byla porušena ústavně chráněná vlastnická práva stěžovatelky podle čl. 4 Ústavy ČR, resp. podle čl. 1, 3 a 11 Listiny základních práv a svobod. Vycházel z toho, že zákon č. 87/1991 Sb. nemohl být původním žalobcem - otcem stěžovatelky dobře použit, poněvadž tato osoba nesplňovala podle §3 odst. 1 kriteria oprávněné osoby, když nebyla státním občanem tehdy České a Slovenské Federativní republiky. Citovaný restituční zákon jí žádná práva v tom směru neposkytoval a jako lex specialis také vylučoval postup podle obecného právního předpisu, např. formou žaloby na určení ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř., což by vedlo k obcházení smyslu a účelu zákona.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 1999 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu