ECLI:CZ:US:1999:1.US.24.99
sp. zn. I. ÚS 24/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného advokátem JUDr. T. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 1 Ntv 43/98, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 3 Tvo 225/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením ze dne 26. 10. 1998 rozhodl Vrchní soud v Olomouci o prodloužení vazby stěžovatele do 31. 3. 1999.
V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud uvedl, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. 11. 1996, sp. zn. Nt 1155/96, z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu. V tomto řízení byl stěžovatel trestně stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona. (Poznámka: stěžovatel byl původně vzat do vazby v jiné trestní věci, vedené před Krajským soudem v Brně, pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 2 a 3 písm. a) trestního zákona, již usnesením Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1994, sp. zn. 7 Nt 1774/94, a z této vazby byl propuštěn dne 17. 10. 1996. Z této doby však pouze po dobu 10 měsíců - tj. ode dne 25. 10. 1994 do 25. 8. 1995 - bylo vedeno společné řízení ohledně obou trestných činů, stíhaných před Krajským soudem Ostrava - pobočka v Olomouci a Krajským soudem v Brně.)
V průběhu přípravného řízení trestního byla tato vazba opakovaně prodlužována, přičemž usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. 1 To 220/97, byly důvody vazby rozšířeny i o důvod podle §67 písm. c) trestního řádu. Již předtím dne 20. 5. 1997 byla u Krajského soudu v Ostravě na stěžovatele podána obžaloba pro dva trestné činy podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Hlavní líčení bylo nařízeno na dny 20. - 21. 10. 1997, poté však bylo z důvodu nedostavení se svědků odročeno na 15. 12. 1997. V mezidobí prý byla věc opakovaně předkládána Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o opravných prostředcích, a to proti usnesení o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a proti rozhodnutí o prodloužení lhůty vazby nad dva roky. V průběhu hlavního líčení dne 13. 3. 1998 rozhodl krajský soud o vrácení věci státnímu zástupci k došetření s tím, že výsledky hlavního líčení ukazují na podstatnou změnu okolností případu a že k objasnění věci je třeba dalšího šetření. Současně bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby. Usnesením ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 1 To 71/98, Vrchní soud v Olomouci ve věci znovu rozhodl tak, že trestní věc stěžovatele vrátil státnímu zástupci k došetření v části skutku popsaného pod bodem I. písm. a-d) obžaloby a v části týkající se skutku pod bodem II. Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud proto ve věci konal několik hlavních líčení za účelem výslechu dalších svědků, přičemž u hlavního líčení konaném dne 7. 10. 1998 konstatoval, že v mezidobí byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 1998, sp. zn. 40 T 8/98, odsouzen pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné dávky podle ustanovení §8 odst. 1 k §148 odst. 1, odst. 2, a odst. 3 písm. a) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 a půl roku a proto "do úvahy přichází v nyní posuzované trestní věci uložení souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 trestního zákona."
Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci podal dne 13. 10. 1998 další návrh na prodloužení vazby stěžovatele. Vrchní soud "ve vztahu k dosud shromážděnému důkaznímu materiálu", obsaženém v předmětném trestním spisu, tento návrh shledal důvodným. Zároveň však - na rozdíl od předchozích rozhodnutí - shledal u stěžovatele toliko vazební důvod podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu a koluzní důvod vazby již neshledal, "neboť krajský soud v podstatě ukončil dokazování ve vztahu k trestné činnosti, která je mu nyní kladena za vinu." Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit opakovanými útoky proti cizímu majetku, měl v ní pokračovat po delší dobu a je stíhán pro další trestnou činnost Krajským státním zastupitelstvím v Brně. Navíc prý ze spisu vyplývá podezření na další trestnou činnost téhož charakteru, páchanou na území Slovenské republiky.
Vrchní soud dále uvedl, že v dané věci nezjistil průtahy v řízení, neboť trestní věc nebylo možno objektivně rozhodnout ve lhůtě dosud prodloužené vazby stěžovatele, tj. do 30. 10. 1998 a v případě jeho pobytu na svobodě hrozilo podstatné ztížení, popř. zmaření, účelu trestního řízení. Proto Vrchní soud v Olomouci - jak již bylo uvedeno - prodloužil vazbu do 31. 3. 1999, "tedy na dobu, v níž lze očekávat, že dojde k pravomocnému rozhodnutí v trestní věci" stěžovatele.
V záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud ČR stížnost proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud ČR zejména potvrdil správný názor Vrchního soudu v Olomouci, že u stěžovatele již pominul důvod tzv. koluzní vazby. Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu však dán byl a vrchní soud prý jeho trvání přesvědčivě odůvodnil. V daném případě pro další trvání vazby svědčil zejména charakter stíhané trestné činnosti, "jež ve spojení s konkrétními skutečnostmi charakterizujícími osobu obžalovaného (další souběžná trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost) odůvodňují obavu, že by se na svobodě choval způsobem předpokládaným ve shora citovaném ustanovení zákona."
K námitce stěžovatele, že pro stejné skutky je ve vazbě po dobu více než 4 let a její další prodlužování je proto nezákonné (§71 odst. 4 trestního řádu) Nejvyšší soud ČR uvedl, že touto otázkou se již podrobně zabýval Vrchní soud v Olomouci při rozhodování o vazbě stěžovatele v usnesení ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. 1 Ntv 67/97, a následně i Nejvyšší soud ČR - při rozhodování o opravném prostředku - v usnesení ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 5 Tvo 15/98. Podstatou těchto usnesení je právní názor, že byl-li stěžovatel vazebně stíhán pro dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu po určitou dobu i v jiné trestní věci, je třeba také dobu, po kterou bylo vedeno společné řízení (10 měsíců) započítat do celkové doby trvání vazby. Z toho vyplývá, že zákonná dvouletá lhůta trvání vazby (§71 odst. 3 trestního řádu) neuplynula ke dni 13. 11. 1998, nýbrž již ke dni 13. 1. 1998. "Současné" prodloužení vazby stěžovatele prý proto v rozporu s ustanovením §71 odst. 4 trestního řádu nebylo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Podle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu délka trvání vazby nesmí přesáhnout 3 roky, u zvlášť závažných trestných činů 4 roky.
Porušení tohoto práva spatřuje stěžovatel v tom, že ve věci vedené pod sp. zn. 40 T 8/98 byl ve vazbě od 29. 9. 1994 do 17. 10. 1996 (kdy byl Nejvyšším soudem ČR z vazby "propuštěn") a poté byl opětovně vzat do vazby dne 13. 11. 1996 a nacházel se v ní i v době podání ústavní stížnosti, neboť vazba byla prodloužena do 31. 3. 1999. Skutky, za něž je stěžovatel trestně stíhán, prý mají časovou, místní i věcnou souvislost "a některé z nich se dokonce prolínají v obou řízeních". Proto se stěžovatel domnívá, že se jedná o jeden pokračující trestný čin, když jednotlivé skutky jsou spojeny podobným způsobem provedení a mají i blízkou souvislost v čase a v předmětu útoku. Rovněž objekt trestného činu je shodný či podobný, neboť trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné jiné dávky "je ve skutečnosti specializovanou skutkovou podstatou trestného činu podvodu". Rozdělení trestné činnosti stěžovatele do dvou trestních řízení je prý proto pouze účelové a má spojitost se snahou o jeho setrvání ve vazbě i po dobu přesahující uvedenou maximální hranici 4 let.
Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená usnesení obou soudů zrušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud ČR a dále Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci.
Vrchní soud v Olomouci pouze konstatoval, že při rozhodování o návrhu na prodloužení vazby neshledal žádné zákonné překážky a proto mu vyhověl. Vrchní soud dále upozornil, že v důsledku rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 1 Ntv 8/99, jímž došlo k zamítnutí návrhu na další prodloužení vazby stěžovatele, a vzhledem k příkazu k propuštění z vazby ze dne 30. 3. 1999, byla u stěžovatele - počínaje dnem 1. 4. 1999 - vazba ukončena, neboť byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, uloženého rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. 3 To 158/98, jímž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 1998, sp. zn. 40 T 8/99.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze zopakoval námitku týkající se překročení 4leté vazební lhůty, kterou však již dříve uplatnil, Nejvyšší soud ČR se k ní v napadeném rozhodnutí vyjádřil a na toto vyjádření proto odkazuje. Nejvyšší soud ČR zastává názor, že do délky trvání vazby je nutno zahrnout i dobu vazby v jiné trestní věci, pokud v ní bylo konáno též řízení pro dílčí útok pokračujícího trestného činu, o němž bylo jinak vedeno samostatné řízení. V souzené věci délka této doby činila 10 měsíců a proto zákonná dvouletá doba trvání vazby neuplynula ke dni 13. 11. 1998, ale již dne 13. 1. 1998. Prodloužení vazby stěžovatele tedy v rozporu s ustanovením §71 odst. 4 trestního řádu nebylo a Nejvyšší soud ČR navrhuje ústavní stížnost odmítnout, popř. zamítnout.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zejména nesouhlasí s tvrzením stěžovatele ohledně možnosti započítat lhůtu trvání vazby vykonané ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 8/98 do lhůty trvání vazby ve věci Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci. To proto, že pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky (pro který byl trestně stíhán u Krajského soudu v Brně) není týmž skutkem jako trestný čin podvodu (pro který je stíhán u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci). Obě tato jednání nejsou charakterizována ani podobným, natož shodným způsobem provedení, a započtení vykonané vazby se proto v tomto případě dovolávat nelze. Krajský soud dále poukázal na to, že po jistou dobu přípravného řízení (ve věci Krajského soudu v Brně) byl stěžovatel stíhán nejen pro pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky, ale též pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 2 trestního zákona a společné řízení ohledně obou těchto skutků bylo vedeno po dobu 10 měsíců, tj. od 25. 10. 1994 do 25. 8. 1995. Proto prý do doby výkonu vazby v řízení před Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci je nutno započítat i vazbu vykonanou v trestní věci Krajského soudu v Brně, avšak nikoliv v celém rozsahu, nýbrž toliko v rozsahu zmíněných 10 měsíců. To se také stalo, neboť vazba stěžovatele začala běžet dnem 13. 11. 1996 a "obecně" měla být prodlužována ke dni 13. 11. 1998. Právě proto, že byla započtena uvedená doba vazby (kterou stěžovatel vykonal v jiném řízení), byl návrh na prodloužení trvání vazby podán již dne 30. 12. 1997 a vrchní soud usnesením ze dne 6. 1. 1998 rozhodl o jejím prodloužení do 30. 4. 1998. Proto tedy byla ústavní práva stěžovatele plně zachována.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že podstata ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje další trvání příslušného vazebního důvodu, nýbrž směřuje pouze proti skutečnosti, že - podle názoru stěžovatele - doba trvání vazby překročila maximální zákonnou přípustnou délku čtyř let. Přitom stěžovatel tvrdí, že obě souběžná trestní stíhání (vedená pod sp. zn. 40 T 8/98 před Krajským soudem v Brně a pod sp. zn. 29 T 8/97 před Krajským soudem v Ostravě - pobočka v Olomouci) spolu časově, místně i věcně souvisejí, takže ve skutečnosti se prý jedná pouze o jeden pokračující trestný čin; trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné jiné dávky je prý pouze specializovanou skutkovou podstatou trestného činu podvodu a rozdělení trestné činnosti do dvou trestních řízení bylo tedy údajně pouze účelové.
V této souvislosti Ústavní soud opakovaně upozorňuje na skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat řízení, před nimi vedená, pokud v nich samozřejmě nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Proto také Ústavnímu soudu ani zpravidla nepřísluší posuzovat, zda v souzené věci měla být obě trestní řízení spojena v řízení jedno či nikoliv, jak namítá stěžovatel, neboť tyto otázky spadají do rozhodovací činnost orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, a nikoliv do kompetence Ústavního soudu. Takové rozhodování by totiž značně překračovalo ústavní vymezení pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který musí respektovat základní princip právního státu, podle něhož státní orgán může činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny).
Protože v souzené věci stěžovatel nezpochybnil existenci vazebního důvodu, ale toliko délku trvání vazební lhůty, soustředil se Ústavní soud pouze na otázku, zda právě samotnou délkou trvání stěžovatelovy vazby nedošlo k překročení její maximální zákonem stanovené hranice a zda v tom nelze spatřovat jím namítanou protiústavnost (čl. 8 odst. 5 Listiny).
V této otázce Ústavní soud shledal, že - jak vyplývá zejména z obou napadených usnesení a dále z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. 1 Ntv 67/97, a z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 5 Tvo 15/98 - o spojení obou předmětných trestních věcí bylo rozhodnuto vyšetřovatelem Policie ČR dne 25. 10. 1994 a k vyloučení příslušné trestní věci (vedené dále pod sp. zn. 29 T 8/97 Krajským soudem v Ostravě - pobočka v Olomouci) došlo dne 25. 8. 1995. To znamená, že společné řízení ohledně trestné činnosti stěžovatele bylo vedeno pouze po tuto dobu 10 měsíců a protože v této době stěžovatel byl stíhán vazebně, postupovaly obecné soudy správně, když tuto dobu započetly do celkové doby trvání vazby i z hlediska souzené věci. Na druhé straně však Ústavní soud neshledal důvod - který ostatně, jak je uvedeno výše, mu zásadně ani nepřísluší hodnotit - zpochybňovat závěry obecných soudů o tom, že obě uvedená trestní řízení se týkají dvou trestných činů s rozdílnými skutkovými podstatami. V souzené věci tedy vazební lhůta stěžovatele začala běžet až dne 14. 11. 1996 a do této vazební lhůty se správně započítalo zmíněných 10 měsíců.
Z uvedeného proto vyplývá, že prodloužením lhůty trvání vazby až do 31. 3. 1999 k porušení zákonem stanovené maximální čtyřleté lhůty trvání vazby nedošlo, neboť tato lhůta by vypršela až ke dni 13. 1. 2000. Ústavní stížnost je z tohoto důvodu zjevně neopodstatněná.
Nad rámec této argumentace Ústavní soud konstatuje, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 1 Ntv 8/99 (které nabylo právní moci dne 30. 3. 1999), byl návrh na další prodloužení vazby stěžovatele zamítnut, a to zejména z toho důvodu, že stěžovatel byl již pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody a proto "již není důvodné, aby se trestní stíhání vedlo vazebně, když jeho omezení osobní svobody lze zajistit výkonem trestu, který mu byl uložen."
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platných předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu