ECLI:CZ:US:1999:1.US.244.98
sp. zn. I. ÚS 244/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného advokátkou JUDr. E. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, č.j. 2 Cdon 1208/97-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 platebním rozkazem ze dne 20. 1. 1995, č.j. 24 C 226/94-11, uložil odpůrci (stěžovateli) L. F., aby navrhovateli M. Ž., zaplatil do 15 dnů částku 230.536,- Kč a soudní poplatek z návrhu na vydání platebního rozkazu ve výši 9.224,- Kč.
Proti tomuto platebnímu rozkazu podal odpůrce (stěžovatel) dne 14. 7. 1995 odpor, který Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 3. 8. 1995, č.j. 24 C 226/94-17, zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že "v poučení platebního rozkazu" byl stěžovatel poučen o tom, že pokud nepodá proti platebnímu rozkazu včas odpor, nabude platební rozkaz podle ustanovení §174 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") účinky pravomocného rozsudku. Platební rozkaz byl doručen navrhovateli dne 2. 2. 1995 a stěžovateli dne 20. 2. 1995, o čemž svědčí podpisy obou. V daném případě však stěžovatel podal odpor dne 14. 7. 1995, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty k jeho podání, a proto soud tento odpor (s poukazem na ustanovení §174 odst. 3 o.s.ř.) zamítl. K námitce stěžovatele týkající se jeho podpisu na doručence obvodní soud uvedl, že "stejný podpis odpůrce je obsažen i ve věcech, které jsou projednávány u zdejš. soudu pod čj. 24C 124/94, 24C 428/94, 24C 383/94".
Proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 podal stěžovatel dne 16. 8. 1995 odvolání, ve kterém popřel doručení platebního rozkazu ze dne 20. 1. 1995, a dále namítl podjatost příslušné soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 12. 1996, č.j. 17 Co 625/96-29, citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého usnesení se nejprve Městský soud v Praze zabýval vznesenou námitkou podjatosti, kterou neshledal - s odkazem na ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. - důvodnou. Městský soud v Praze uvedl, že ze stěžovatelova "poukazu" na poznatek soudkyně z její soudní praxe (tj. "jak bývají podepsány doručenky ze zásilek adresovaných žalovanému") "nelze dovodit jakýkoliv vztah soudkyně k účastníku řízení, žádný takový vztah nebo jiný důvod k vyloučení soudkyně nevyplývá ani ze spisu ani z jejího vyjádření".
Městský soud v Praze dále konstatoval, že platební rozkaz byl doručován stěžovateli (když plná moc k zastupování, kterou stěžovatel dne 30. 5. 1995 udělil své právní zástupkyni, byla soudu předložena až po vypravení zásilky) na adresu, na níž se zdržuje. Stěžovatel jej - jak je zřejmé z doručenky a jak vyplývá z písemné zprávy pošty - převzal osobně dne 20. 2. 1995. Platební rozkaz nebyl doručen náhradně. Poslední den lhůty pro podání odporu proto připadl na 8. 3. 1995, tedy na všední den. Stěžovatel však podal odpor až po tomto datu, tj. opožděně, a proto soud prvního stupně postupoval správně, jestliže jej napadeným usnesením zamítl. Odvolací soud proto neshledal podané odvolání za důvodné a napadené usnesení podle ustanovení §219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, č.j. 2 Cdon 1208/97-41, bylo řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 8. 1995, č.j. 24 C 226/94-17, zastaveno a dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1996, č.j. 17 Co 625/96-29, odmítnuto.
Dovolací soud především konstatoval, že v souzené věci nemůže být přípustné dovolání proti usnesení ani podle ustanovení §238a o.s.ř. (přičemž případů v něm zmíněných se stěžovatel dokonce nedovolával) ani podle ustanovení §239 o.s.ř. (neboť usnesení, jímž soud pro opožděnost zamítá odpor podaný proti platebnímu rozkazu, není rozhodnutím ve věci samé).
Nejvyšší soud ČR se proto dále zabýval posuzováním již jen těch podmínek přípustnosti dovolaní uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které "tvrdil" stěžovatel (dovolatel), když jiné vady řízení než uvedené v ust. §237 odst. 1 písm. e), f), g) o.s.ř. tvrzeny nebyly a nevyplývaly ani z obsahu spisu. Dovolací soud přitom zdůraznil, že pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání je rozhodující, zda řízení před odvolacím soudem vadami, na něž poukazuje stěžovatel (dovolatel), trpí.
Při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237, odst. 1 písm. f) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že stěžovatel, který závěr o přípustnosti dovolání založil na předpokladu, že mu možnost jednat před soudem byla odňata nesprávným rozhodnutím soudu prvního stupně (a nesprávným potvrzujícím usnesením odvolacího soudu), nedocenil významové změny, kterých s účinností od 1. 1. 1996 doznalo uvedené ustanovení o.s.ř. tím, že za slovo "byla" byla vložena slova "v průběhu řízení nesprávným". Nadále je proto za "postup soudu v průběhu řízení" možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, ne však vlastní rozhodovací akt soudu. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti odkázal na svá dřívější rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, in: Soudní judikatura č. 1/1997, poř. č. 1; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, in: Soudní judikatura č. 2/1997, poř. č. 12). Dovolací soud v důsledku toho konstatoval, že "odpor proti platebnímu rozkazu - dle názoru soudů obou stupňů řádně doručenému - byl odmítnut proto, že oba soudy dospěly k závěru o jeho opožděnosti. Tento jejich hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí tudíž ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu v průběhu řízení" a dovolaní není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. přípustné.
Pokud jde o posouzení podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. e) o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení (žaloba), ačkoli podle zákona ho bylo třeba, dovolací soud uvedl, že řízení v dané věci bylo zahájeno podáním žaloby doručené soudu prvního stupně dne 21. 2. 1994, která ve spojení s podáním ze dne 10. 4. 1994, jímž byla žaloba doplněna, stejně jako další stěžovatelem namítaná tvrzení, nejsou způsobilá uvedenou vadu založit.
Nejvyšší soud ČR dále konstatoval, že přípustnost dovolání v dané věci není dána ani ustanovením §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce, neboť argumentaci soudu prvního stupně, že "stejný podpis odpůrce je obsažen i ve věcech, které jsou projednávány u téhož soudu pod sp. zn. 24 C 124/94, 24 C 428/94, 24 C 383/94", nelze samu o sobě hodnotit jako způsobilou založit pochybnost o nepodjatosti soudce.
Nejvyšší soud ČR, poukázav na to, že dovolání v souzené věci není přípustné podle žádného z uvedených zákonných ustanovení, dovolání - aniž se mohl zabývat jeho důvodností - odmítl [§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Řízení o "dovolání" proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo Nejvyšším soudem ČR zastaveno, neboť z ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout (pouze) pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovoláním proto rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze a tento nedostatek funkční příslušnosti dovolacího soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (§104 odst. 1, §243c o.s.ř.).
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, č.j. 2 Cdon 1208/97-41, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní nejprve uvedl, že platební rozkaz, který vydal Obvodní soud pro Prahu 4 dne 20. 1. 1995, č.j. 24 C 226/94-11, mu nebyl řádně doručen včetně žaloby a jejího doplnění. Poté stručně rekapituloval další postup řízení a poukázal na to, že nebyl předmět řízení řádně vymezen (včetně účastníků), že neměl možnost jednat před soudem a že vůči soudkyni vznesl námitku podjatosti.
Stěžovatel především - v návaznosti na výrok a odůvodnění citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR - tvrdí, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem soudu byly porušeny zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), kde je zejména zakotveno "právo na rovnost účastníků, na nezávislý a nestranný soud, na uplatnění práva stanoveným postupem, na veřejné projednání a v přítomnosti účastníka - s možností se vyjádřit k prováděným důkazům". Stěžovatel dále uvádí, že obdobná práva jsou zakotvena také v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel dále zejména uvádí, že "od podání první verze žaloby faktickou činností soudu prvního stupně byla navrhovateli odňata možnost jednat před soudem" a že soud bez jeho vyjádření vydal platební rozkaz. Podle názoru stěžovatele samotný institut platebního rozkazu je v rozporu s Listinou, avšak pokud je tento institut upraven v §172 a násl. o.s.ř., je třeba jeho ustanovení striktně dodržovat, neboť se jedná o jedinou ochranu žalovaného. Stěžovatel dále poukazuje na to, že na něj jako na žalovaného dopadají důsledky "špatné práce pošty při doručování takové zásilky, příp. soudu, pokud zásilka neobsahovala příslušné podklady". Namítal rovněž, že Nejvyšší soud ČR považuje "za dostačující, pokud žaloba obsahuje přesné vyčíslení požadované částky a označení účastníků".
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, aby vyslovil, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, č.j. 2 Cdon 1208/97-41, bylo porušeno jeho základní právo a aby toto rozhodnutí zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud ČR, dále Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 4 a M. Ž.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že důvody, pro které bylo dovolání jednak jako nepřípustné odmítnuto a jednak bylo dovolací řízení zastaveno, jsou beze zbytku patrny z jeho usnesení ze dne 26. 2. 1998, č.j. 2 Cdon 1208/97-41. Závěry, které jsou v usnesení formulovány, jsou výrazem zcela standardní judikatury Nejvyššího soudu ČR, který nemá, co by k nim dodal. Nejvyšší soud ČR na ústním jednání netrvá.
Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 27. 12. 1996, č.j. 17 Co 625/96-29, ve kterém je vyjádřen názor odvolacího soudu na otázku doručení platebního rozkazu a na včasnost podaného odporu a dodává, že se nemohl zabývat vlastním meritorním rozhodnutím. Městský soud v Praze dále konstatuje, že stěžovatel neuvádí žádné faktické tvrzení o porušení zásad spravedlivého procesu. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření namítl, že usnesením tohoto soudu byl žalobce vyzván k doplnění žaloby a formulaci žalobního petitu. V dalším tento soud provedl rekapitulaci jednotlivých úkonů stěžovatele a rozhodnutí soudních orgánů. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Navrhovatel M. Ž. ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel podal ústavní stížnost zcela bezdůvodně. Dále zdůraznil, že jeho žaloba - jíž předcházely stěžovatelem nevyužité nabídky na smírná řešení - která byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 4, nebyla zmatečná, specifikovala jednotlivé dlužné částky a on sám byl jediným navrhovatelem. Navrhovatel M. Ž. se v řízení před Ústavním soudem nenechal zastoupit právním zástupcem, prohlásil, že na ústním jednání netrvá a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě namítá, že postupem Nejvyššího soudu ČR byly porušeny zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a následujících Listiny, kde je zejména zakotveno "právo na rovnost účastníků, na nezávislý a nestranný soud, na uplatnění práva stanoveným postupem, na veřejné projednání a v přítomnosti účastníka - s možností se vyjádřit k prováděným důkazům". Stěžovatel dále uvádí, že obdobná práva jsou zakotvena také v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Ze soudního spisu je totiž zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným způsobem svého práva u Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a posléze u Nejvyššího soudu ČR v Brně domáhal. Proto nelze přijmout stěžovatelovo tvrzení, že mu bylo odňata možnost jednat před soudem, tj. tvrzení o takovém postupu soudů, kterým by byla stěžovateli znemožněna realizace jeho procesních práv. Podle obsahu spisu postupovaly obecné soudy způsobem, který právní úprava pro vydání platebního rozkazu bez slyšení odpůrce, pro odmítnutí pozdě podaného odporu usnesením předsedkyně senátu [srov. ustanovení §172 odst. 1 a odst. 2 písm. a), §174 odst. 3 o.s.ř.] předpokládá. Totéž se týká i postupu odvolacího soudu [srov. ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.] i soudu dovolacího [srov. ustanovení §243a odst. 1 o.s.ř.], přičemž u soudu dovolacího je okolnost, zda bude nařízeno dovolací jednání, zásadně závislá na jeho úvaze (srov. též Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C.H.Beck 1997, str. 709; dále jen "Komentář").
Ústavní soud se dále ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž - vzhledem k ustanovení §§238a a 239 o.s.ř. - dovolání přípustné být nemůže, i ze závěru Nejvyššího soudu ČR, který oproti stěžovatelovu tvrzení uvedl, že soudní řízení vadami uvedenými v ustanoveních §237 odst. 1 písm. f), e) a g) o.s.ř. netrpí. Závěry dovolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, in: Soudní judikatura č. 1/1997, poř. č. 1; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, in: Soudní judikatura č. 2/1997, poř. č. 12; viz také cit. Komentář, str.674). Tato judikatura je podle názoru Ústavního soudu i z ústavně právního hlediska akceptovatelná.
Ústavní soud konečně, byť jen pro úplnost, dodává, že - ve shodě se závěry obecných soudů - považuje doručení platebního rozkazu (včetně žaloby a jejího doplnění), vydaného Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 20. 1. 1995 pod č.j. 24 C 226/94-11 (a jenž nebyl podle tvrzení stěžovatele řádně doručen), za řádné doručení do vlastních rukou ve smyslu ustanovení §173 odst. 1, §47 odst. 1, 2 o.s.ř. Tento závěr je zřejmý nejen z doručenky, ale vyplývá také z písemné zprávy pošty, podle níž stěžovateli (adresátovi) byla zásilka dne 20. 2. 1995 do vlastních rukou vydána. Stěžovatel tedy platební rozkaz převzal osobně a nikoli cestou náhradního doručení.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává a které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu