ECLI:CZ:US:1999:1.US.245.99
sp. zn. I. ÚS 245/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele K. V., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1997, sp. zn. 22 Co 412/97, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1147/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 14. 5. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 17. 5. 1999.
Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 5. 1997, sp. zn. 23 C 171/96, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení finanční částky ve výši Kč
234 815,40 s příslušenstvím (jako nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo trestu) proti České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR. Rovněž žádá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo jeho dovolání proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze odmítnuto. Stěžovatel má za to, že citovanými rozhodnutími byl dotčen ve svém ústavně zaručeném vlastnickém právu zakotveném v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když mu soudy neposkytly ochranu práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Je toho názoru, že svůj nárok na náhradu škody uplatnil včas, když ohledně uplatnění nároku na náhradu škody u soudu platí obecná promlčecí lhůta stanovená v stanovení §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z obsahu spisu sp. zn. 23 C 171/96 Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že se v odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze podrobně zabýval výkladem aplikace promlčecích lhůt stanovených v zákoně č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným postupem, když dovodil, že podle ustanovení §23 tohoto zákona se nároky na náhradu škody způsobenou rozhodnutím o vazbě nebo trestu promlčí v jednoroční objektivní lhůtě, která začíná běžet od právní moci zprošťujícího rozhodnutí, když její běh je stavěn nejvýše po dobu šesti měsíců ode dne, kdy byla podána žádost o předběžné projednání nároku u ústředního orgánu. Rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na správnost aplikace a vyložení počátku, běhu i skončení promlčecích lhůt městským soudem ve shodě s ustálenou judikaturou.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že pokud stěžovatel namítá, že Ministerstvo spravedlnosti ČR částečně vyhovělo jeho žádosti o poskytnutí náhrady způsobené nezákonným rozhodnutím a poučilo ho, že se svých nároků může domáhat soudní cestou a z tohoto poučení dovozuje, že byl-li nárok již promlčen, nemohlo by mu být takové poučení poskytnuto, pak zdůraznil, že jde o obvyklé poučení, které se dostává, jak v řízení uvedl zástupce Ministerstva spravedlnosti, všem žadatelům o odškodnění pro případ, že jejich nárok nebude plně uspokojen, tedy i tehdy, je-li podle názoru ministerstva uplatněný nárok promlčen, neboť tuto otázku může s příslušnými následky z toho plynoucími posoudit pouze soud. Navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Rovněž předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázala na odůvodnění napadeného usnesení a navrhla ústavní stížnost odmítnout z toho důvodu, že stěžovatel obsáhle polemizuje s právními závěry soudů k otázce promlčení, aniž by vysvětloval, jakým konkrétním způsobem se řešení otázky promlčení dotýká jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud dospěl k závěru, že z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy a jimiž se oba soudy zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Ústavní soud má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo postupováno v souladu s předmětem a účelem občanského soudního řádu a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, jakož i s ochranou vlastnického práva, v souvislosti s aplikací práva soudy obou stupňů, nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu