ECLI:CZ:US:1999:1.US.247.99
sp. zn. I. ÚS 247/99
Usnesení
I. ÚS 247/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného advokátem JUDr. O. S., proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1999, č. j. 7 A 21/98-19, ve spojení s rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze ze dne 18. 3. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví. Ke své stížnosti uvedl, že rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "ÚPV") ze dne 18. 3. 1998 bylo zrušeno autorské osvědčení, č. 254 414, o názvu "Zapojení amplitudově modulovaných rozhlasových vysílačů". Původcem tohoto autorského osvědčení je stěžovatel, majitelem se staly České radiokomunikace, a. s. V uvedené věci, týkající se zrušení autorského osvědčení, bylo již jednou rozhodnuto ÚPV, a to rozhodnutím ze dne 6. 3. 1996 pod č. j. PV286-85 tak, že se návrh Ing. M. B. na zrušení citovaného autorského osvědčení zamítá. Proti tomuto rozhodnutí podal Ing. B. rozklad k rukám předsedy ÚPV. Z odůvodnění rozhodnutí předsedy ÚPV vyplývá, že se stěžovateli nepodařilo prokázat proklamované splnění podmínek novosti předmětu vynálezu a pokrokovosti projevující se novým nebo vyšším účinkem ve smyslu ust. §24 odst. 1 zákona č. 84/1972 Sb. S odkazem na uvedené důvody bylo prvoinstanční rozhodnutí ÚPV ze dne 6. 3. 1996 rozhodnutím předsedy ÚPV ze dne 18. 3. 1998 změněno a autorské osvědčení zrušeno v celém rozsahu.
Proti rozhodnutí předsedy ÚPV podal stěžovatel žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud řízení pod č. j. 7 A 21/98 usnesením zastavil. Tento postup odůvodnil tím, že ve správním soudnictví přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy ve smyslu ust. §244 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), pokud některá rozhodnutí nejsou z tohoto přezkumu vyloučena dle ust. §248 o. s. ř. Podle ust. §248 odst. 2 písm. g) o. s. ř. soudy nepřezkoumávají mj. rozhodnutí správních orgánů, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské či jiné hospodářské činnosti. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že takovýmto rozhodnutím, které je ve smyslu citovaného ustanovení vyloučeno ze soudního přezkumu, je i rozhodnutí předsedy ÚPV.
Ústavní soud po zvážení všech právních skutečností a po posouzení spisového materiálu v uvedené věci se ztotožnil s právním názorem vrchního soudu. Jedinou podstatnou otázkou pro meritorní rozhodnutí bylo určení, zda předmět autorského osvědčení splňoval v době přihlášení zákonné podmínky pro jeho udělení (tzn. požadavek novosti a nového nebo vyššího účinku). Jedná se přitom o řešení typicky odborné technické otázky, přičemž z povahy věci nevyplývá, že by napadené rozhodnutí mohlo pro stěžovatele představovat překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské či jiné hospodářské činnosti.
S odkazem na shora citované ustanovení §248 odst. 2 písm. g) o. s. ř. dospěl Ústavní soud k závěru, že se stěžovatel nemohl v důsledku uvedeného inkompetenčního ustanovení s úspěchem domáhat přezkoumání zákonnosti rozhodnutí předsedy ÚPV v rámci správního soudnictví.
Platí obecná zásada, že rozhodnutí orgánů veřejné správy přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků. V daném případě bylo vydáno rozhodnutí, které je pravomocné, takže opravný prostředek proti němu nepřicházel v úvahu (§250 l o. s. ř.). Je tedy třeba zkoumat, zda měl stěžovatel podat proti napadenému rozhodnutí předsedy ÚPV správní žalobu. Z ustanovení obsažených v hlavě druhé části páté o. s. ř. plyne, že soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů v případech, které jsou výslovně uvedeny v ust. §248 o. s. ř.
V návaznosti na výše uvedené bylo posledním pravomocným prostředkem rozhodnutí předsedy ÚPV ze dne 18. 3. 1998, neboť žaloba byla ze správního soudnictví v daném případě vyloučena ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Jedná se přitom o výjimku z ustanovení §247 o. s. ř. o generální klauzuli. Z uvedených důvodů nelze akceptovat tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení ustanovení §247 o. s. ř. a tím i k neoprávněnému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 38 odst. 2 Ústavy ČR. V této souvislosti Ústavní soud pouze podotýká, že stěžovatelem namítané porušení základních práv a svobod by přicházelo v úvahu na základě Listiny základních práv a svobod. Po přezkoumání skutkového i právního stavu věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že ani k porušení čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod při rozhodování orgánů veřejné moci v daném případě nedošlo.
Vzhledem ke své ustálené judikatuře (viz zejména analogicky usnesení č. 9, sp. zn. I. ÚS 110/93, sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), Ústavní soud věc uzavřel tak, že se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání ve smyslu ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jelikož posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje bylo v daném případě rozhodnutí předsedy ÚPV ze dne 18. 3. 1998. Je nepochybné, že uvedené rozhodnutí bylo stěžovateli řádně doručeno, když proti němu podal žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, který následně řízení usnesením ze dne 26. 2. 1999 zastavil.
S ohledem na shora uvedené závěry Ústavní soud stížnost stěžovatele posoudil tak, že se jedná ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, v platném znění, o návrh, jenž byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání, a proto jej Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. listopadu 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu
*