ECLI:CZ:US:1999:1.US.248.99
sp. zn. I. ÚS 248/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. Ř., a J. Ř., zastoupených JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 1999, čj. 10 Ca 3/99 - 18, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadají rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo rozhodnuto o opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci, pozemkového úřadu, a to tak, že rozhodnutí správního úřadu bylo soudem zrušeno. Domnívají se, že tímto rozsudkem byla porušena jejich základní lidská práva, a to konkrétně právo na nestranný a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Fakticky pak za porušení tohoto práva považují podle jejich tvrzení nesprávný názor soudu, že nelze v mimo odvolací fázi správního řízení přezkoumávat správní rozhodnutí, jestliže o něm již rozhodoval soud. Navrhují pak, aby napadené rozhodnutí bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno.
Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost z toho hlediska, zda není dán důvod jejího odmítnutí podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Kromě jiného citované ustanovení stanoví, že je-li návrh nepřípustný a nestanoví-li zákon jinak, soudce zpravodaj ho mimo ústní jednání odmítne. Za nepřípustný se také považuje návrh, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
V daném případě stěžovatelé napadají rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, o němž tvrdí, že se jedná o rozhodnutí konečné, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Je sice pravdou, že se jedná o pravomocné rozhodnutí, které v daném stadiu nelze napadnout. V žádném případě se však nejedná o rozhodnutí, jímž bylo ukončeno řízení ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. uplatňování restitučního nároku. Tímto rozsudkem bylo totiž napadené rozhodnutí správního úřadu (na návrh stěžovatelů) zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Na základě zrušovacího rozsudku opět proběhne správní řízení v prvním stupni, proti kterému mají stěžovatelé k dispozici opravné prostředky.
Pro úplnost je třeba uvést, že obecně teoreticky nelze zcela vyloučit přezkoumání správního rozhodnutí mimo odvolací řízení poté, co o správní žalobě proti témuž rozhodnutí již rozhodl soud, avšak jen v tom případě, kdy se namítá jiná nezákonnost než ta, která byla předmětem žaloby ve správním soudnictví, neboť zde platí princip dispoziční (iudex ne eat ultra petita partium). Správní úřady jsou totiž právním názorem soudu vysloveným v rozhodnutí vázány (§250j odst. 3 o. s. ř. ). Předpokladem také je, že se vychází z právního stavu a skutkových okolností v době vydání "řádného" správního rozhodnutí. V daném případě se sice nejedná o správní žalobu, ale o opravný prostředek proti (nepravomocnému) správnímu rozhodnutí, dispoziční zásada se nicméně uplatní obdobně. Jinou otázkou ovšem je, zda by se Ústavní soud zabýval námitkami, které nebyly uplatňovány již v soudním přezkumném řízení, tj. nezákonností, která by nebyla - ač mohla být - namítána v žalobě či opravném prostředku proti správnímu rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě je nutno ústavní stížnost považovat za návrh nepřípustný, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, tj. opravné prostředky, kterými bude možné napadnout nové prvoinstanční rozhodnutí správního úřadu.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 pís. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 1999 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu