ECLI:CZ:US:1999:1.US.267.98
sp. zn. I. ÚS 267/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele ing. F. F., CSc., zastoupeného JUDr. L. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 1998, čj. 16 Ca 661/97 - 14, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatele ze dne 3. 6. 1998 napadá rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 1998, čj. 16 Ca 661/97 - 14, a požaduje jeho zrušení, neboť je toho názoru, že uvedené rozhodnutí je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a to s čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1, ve vztahu k čl. 90 Ústavy ČR a §132 o. s. ř. Má za to, že kupní smlouva ze dne 12. 2. 1970, kterou jeho otec prodal PKO P. část ppč. 1925 (10762) dle PK, nyní části ppč. 10812/2 dle EN o výměře 0,0380 ha v katastrálním území P., byla uzavřena nejen v tísni, jak uznal ve svém rozhodnutí krajský soud, ale i za nápadně nevýhodných podmínek, které krajský soud pokládá za neprokázané (§6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.). Stěžovatel spatřuje splnění podmínky nevýhodnosti ve skutečnosti, že výkupem pruhu pozemku o výměře 0,0380 ha podél silnice byl znemožněn přístup z celého zbytku stěžovatelova pozemku k silnici a opačně; v důsledku toho byl tento pruh pozemku ze zbývajících tří stran obklopen pozemky ve vlastnictví jiných fyzických osob, a tedy z této strany se stal nepřístupným. Tím ztratil podle stěžovatele na hodnotě.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 661/97, Ústavní soud zjistil, že Magistrát města Plzně, okresní pozemkový úřad, podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění novel, vydal rozhodnutí ze dne 11. 11. 1997, zn. PÚ/171/97, že stěžovatel není vlastníkem části ppč. 1925 (10762) dle pozemkové knihy, nyní části ppč. 10812/2 o výměře 0,0380 ha v k. ú. P. a nepřísluší mu náhrada, protože není splněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) ve vztahu k podmínkám §4 zákona č. 229/1991 Sb., tj. nápadně nevýhodné podmínky. Ty nespočívaly v kupní ceně, neboť ta byla v souladu s vyhláškou č. 43/1969 Sb. Nebyla zjištěna žádná jiná skutečnost, která by prodávajícího znevýhodňovala.
Krajský soud v Ústí nad Labem svým výše uvedeným rozsudkem shora citované rozhodnutí správního orgánu potvrdil. Zaujal stanovisko, že v daném případě nebylo prokázáno naplnění předpokladů restitučního titulu uvedeného v §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. - naplnění podmínky stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které musely být dány současně v době uzavření kupní smlouvy. Krajský soud přisvědčil rozhodnutí správního orgánu v tom, že kupní smlouva byla uzavírána ze strany původního vlastníka v tísni spočívající v tom, že prodávaná část pozemku již byla zastavěna dětskou železnicí. Pokud stěžovatel poukazoval na skutečnost, že prodejem pozemku byla znepřístupněna zbývající část louky, v čemž spatřoval nápadně nevýhodné podmínky, krajský soud dospěl k závěru, že se nejedná o právní ani faktický důsledek uzavřené kupní smlouvy. Prodávaná část pozemku, původně užívaná Státním statkem K., na základě opatření k zajištění zemědělské výroby, byla již tři roky před prodejem zastavěna dětskou železnicí. Již touto stavební činností byl znemožněn přístup ke zbývající části původní louky, která byla rovněž dlouhodobě v užívání státního statku.
Ústavní soud musel v této věci konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že toto ustanovení chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení.
Jestliže čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, nutno to chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Při rozhodování je soudce vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), při výkonu své funkce je nezávislý (čl. 82 Ústavy ČR). Důkazy hodnotí soud dle §132 o. s. ř. podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Postupoval-li v dané věci Krajský soud v Ústí nad Labem v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, přičemž svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.
Ústavní soud s ohledem k uvedenému musel přisvědčit správnosti závěrů krajského soudu. Námitkami proti rozhodnutí správního orgánu, které stěžovatel uplatnil v odvolání, se odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, je nutno konstatovat, že odvolacím soudem bylo postupováno v souladu se shora citovaným ustanovením §132 o. s. ř. Navíc se Ústavní soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že uzavřením kupní smlouvy nedošlo k žádnému zákonem předpokládanému následku, který by znevýhodňoval vlastníka.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud se nedostal v souvislosti s projednáváním předmětné věci do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, na které poukazuje stěžovatel ve své stížnosti. Závěr plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení naplnění pojmového znaku tísně, jakož i uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, byly pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Návrh ústavní stížnosti bylo proto nutno považovat za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu vzhledem k tomu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu