ECLI:CZ:US:1999:1.US.270.98
sp. zn. I. ÚS 270/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů ing. Z. K., a V. B., obou zastoupených JUDr. Z.D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 1998, čj. 6 Co 259/98 - 110, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 10. 6. 1998 napadá rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 1998, čj. 6 Co 259/98 - 110, a požaduje jeho zrušení. Stěžovatelé jsou toho názoru, že tento rozsudek je v rozporu s čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i s ustanovením §1, §2, §120 §132 a §153 o. s. ř. Mají za to, že prodej nemovitostí se uskutečnil zcela nesvobodně do vlastnictví státu, tehdy reprezentovaného MNV N. a ONV v Českých Budějovicích. Podle nich omezení navrhovatelů - stěžovatelů - v rozhodování o prodeji vlastního majetku byla evidentní z toho důvodu, že neměli na vybranou, když MNV N. se rozhodlo, že odkoupí jejich majetek za cenu, kterou si bez ohledu na vůli vlastníků stanovili sami funkcionáři národních výborů. Odvolací soud se podle stěžovatelů ve svém rozhodnutí plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který neuvěřil navrhovatelům - stěžovatelům - ani jejich svědkům a naopak uvěřil svědkům protistrany. Nadále ve své ústavní stížnosti vesměs opakují argumenty, které uplatnili v odvolání do rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 1997, čj. 14 C 98/92 - 91, se kterými se odvolací soud ve svém rozsudku náležitě vyrovnal.
Ústavní soud při projednávání včas podaného návrhu stěžovatelů respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR) a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že tento článek chrání především vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení.
Jestliže čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nutno to chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů, upravuje občanský soudní řád. Ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.) a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. 1 o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli (§120 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Postupoval-li obecný soud v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 14 C 98/92, byl zamítnut návrh navrhovatelů - stěžovatelů - směřující proti Městu Týn nad Vltavou, podaný podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. na vydání nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích na LV č. 37 pro katastrální území a obec N., a to hostince čp. 37 s dalšími budovami a pozemky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelé - stěžovatelé - jsou sice oprávněnými osobami a odpůrce je osobou povinnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., avšak nebylo prokázáno, že by kupní smlouva, na základě níž přešly předmětné nemovitosti na stát, byla uzavřena v tísni.
Krajský soud v Českých Budějovicích, který po doplnění důkazního řízení podle §213 odst. 2 o. s. ř. potvrdil svým rozsudkem ze dne 20. 3. 1998, čj. 6 Co 259/98 - 110, rozsudek soudu prvního stupně, neshledal odvolací námitky navrhovatelů - stěžovatelů - důvodnými. Dospěl ke shodnému závěru s okresním soudem, že při uzavírání kupní smlouvy a dodatku ke kupní smlouvě týkajícího se předmětných nemovitostí, nebyl prokázán nátlak ze strany MNV N. Pohnutkou pro uzavření kupní smlouvy ze strany tehdejších vlastníků nemovitostí bylo výrazné a jednoznačné stanovisko J. Š., která byla původní vlastnicí nemovitostí, od níž v roce 1946 její dcera s manželem nemovitost koupili. J. Š. byla dlouhá léta hostinskou v předmětném objektu a bylo prokázáno, že jejím zájmem byl prodej tohoto objektu právě MNV v N., přičemž prosadila i možnost sjednání vyšší kupní ceny. Vlastníci se zřejmě podvolili jejímu přání, a to byl podle krajského soudu důvod, proč uzavřeli kupní smlouvu. Jiný důvod prokázán nebyl. Pokud soud prvního stupně neuvěřil v tomto směru výpovědím svědků, kteří o nátlaku hovořili, odvolací soud považuje takové hodnocení důkazů za správné a neodporující formální logice. Také okolnost, že tehdejší vlastníci měli sami zájem prodat veškeré nemovitosti, byla podle krajského soudu náležitě prokázána mimo jiné i inzeráty, které navrhovatelé - stěžovatelé - v průběhu řízení předložili. Naopak nebylo prokázáno, že by MNV v N. zakázal tehdejším vlastníkům prodat nemovitosti někomu jinému. Nejednalo se o stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat. Tehdejší vlastníci neprodávali nemovitosti proto, že by cítili nedostatek ochrany soukromého vlastnictví, takové okolnosti ani netvrdili. Prodávali nemovitosti podle své úvahy, spíše proto, že prodej se jim při zvýšené kupní ceně jevil výhodnější, než aby si ponechali nemovitosti. Proto nebylo také nutné doplňovat důkazní řízení v otázce ceny nemovitostí v době prodeje, protože tato otázka nesouvisí s posouzením stavu tísně při uzavírání kupní smlouvy.
Ústavní soud přisvědčil správnosti závěrů krajského soudu v tom, že takovou situaci nelze podřadit pod pojem tísně ve smyslu §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Skutková zjištění obou soudů jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, je nutno konstatovat, že bylo postupováno v souladu s ustanoveními §132 o. s. ř.
Poněvadž nic nenasvědčuje tomu, že by obecnými soudy při jejich rozhodování nebyly respektovány zásady, týkající se práva na soudní ochranu obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, jakož i zásady obsažené v čl. 11 citované Listiny, ani zásady obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, nezbylo Ústavnímu soudu než stížnost stěžovatelů považovat za zjevně neopodstatněnou.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu