ECLI:CZ:US:1999:1.US.279.98
sp. zn. I. ÚS 279/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele S. H., zastoupeného JUDr. E. Z., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. Nt 1001/97, ze dne 29. 1. 1998, sp. zn. Nt 734/98 a Nt 746/98, ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. Nt 864/98, ze dne 6. 8. 1998, sp. zn. Nt 977/98 a Nt 1034/98, ze dne 19. 10. 1998, sp. zn. 1112/98, a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 12 To 461/97, ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 13 To 72/98, ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 13 To 255/98, ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 13 To 461/98 a 13 To 462/98, ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 13 To 577/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáními, která došla Ústavnímu soudu dne 18. 6. 1998, 13. 8. 1998 a 10. 11. 1998. Z důvodu procesní ekonomie byla spojena ke společnému projednání.
Svými podáními se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení Okresního a Krajského soudu v Hradci Králové, kterými bylo rozhodováno o jeho vazbě. Má za to, že dotčenými rozhodnutími bylo jednak porušeno ustanovení §67 trestního řádu, neboť jeho vzetí do vazby neodůvodňovaly konkrétní skutečnosti, a jednak jeho základní právo zaručené ústavním zákonem, a to svoboda pohybu. Dále se domnívá, že všeobecné soudnictví zklamalo a nezbylo mu, než se obrátit na Ústavní soud.
Ústavní soud z podání stěžovatele zjistil, že Ústavnímu soudu došla jeho první ústavní stížnost dne 18. 6. 1998, takže u napadených usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. Nt 1001/97, ze dne 29. 1. 1998, sp. zn. Nt 734/98 a Nt 746/98, a napadených usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 12 To 461/97, a ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 13 To 72/98, nebyla dodržena zákonná lhůta šedesáti dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), čímž byla u citovaných usnesení ústavní stížnost podána opožděně. Ústavní soud se tedy nemohl zabývat meritorním obsahem podaného návrhu ohledně výše uvedených usnesení.
Z uvedeného důvodu Ústavní soud přezkoumával pouze usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. Nt 864/98, ze dne 6. 8. 1998, sp. zn. Nt 977/98 a Nt 1034/98, a ze dne 19. 10. 1998, sp. zn. Nt 1112/98, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 1998, sp. sp. zn. 13 To 461/98 a 13 Co 462/98, a ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 13 To 577/98.
Při posuzování předmětných ústavních stížností Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti stěžovatele, jakož i výše uvedená usnesení o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby, o prodloužení lhůty pro trvání vazby a o zamítnutí stížnosti obviněného proti prodloužení lhůty trvání vazby a dospěl k závěru, že z hlediska rozhodování obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení svobody pohybu se nejedná o návrh opodstatněný. Listina základních práv a svobod ve svém ustanovení čl. 8 odst. 1 stanoví, že osobní svoboda je zaručena a v odst. 5 pro omezení této zásady stanoví závazná pravidla, kterými jsou jednak zákonné důvody a doba vazby, jednak požadavek rozhodování soudů soudu o vazbě.
Z napadených usnesení bylo zjištěno, že tato všem požadovaným náležitostem vyhovují a soudy za současného stavu trestního řízení shledávají vazbu u stěžovatele jako odpovídající zajišťovací opatření a své přesvědčení odůvodňují dosud shromážděnými důkazy. Je třeba poukázat na skutečnost, že v uvedeném stadiu přípravného řízení postupuje soud podle ustanovení §67 trestního řádu, hodnotí a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětluje skutečnosti, které naplňují jeho obavu z následků možného jednání obviněného při ponechání na svobodě. Tento postup byl oběma soudy dodržen.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, tj. námitkami stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod. Nicméně nezjistil, že při rozhodování obecných soudů takové porušení nastalo a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu