ECLI:CZ:US:1999:1.US.279.99
sp. zn. I. ÚS 279/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem o ústavní stížnosti stěžovatelky TJ T. Praha, zastoupené advokátem JUDr. J. P., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 28 C 368/92, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 1999, sp. zn. 53 Co 514, 515, 694/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci navrhovatele TJ Sokol L. proti odpůrcům 1) FK T. - L., 2) TJ T. Praha (stěžovatelce) a 3) ČSTV Praha, o navrácení majetkových práv k sokolskému majetku rozhodl, že stěžovatelka je povinna uzavřít s TJ Sokol L. dohodu o navrácení majetkových práv podle zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací v platném znění, ve znění uvedeném ve výroku tohoto rozsudku. Podstatou této dohody je navrácení nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro Prahu - město, k. ú. L. na listu vlastnictví č. 326 pod stejným parcelním číslem (dále jen předmětná nemovitost"), kterou ke dni 31. 3. 1948 vlastnila TJ Sokol v Praze XV. - L. Vůči ostatním odpůrcům soud návrh zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku Obvodní soud pro Prahu 4 zejména uvedl, že podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. a podle zákona č. 232/1991 Sb. (který stanoví podmínky a způsob navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb.) jsou oprávněnými osobami Československá obec sokolská a ostatní znovu vzniklé dobrovolné tělovýchovné organizace. Stěžovatelka prý mezi tyto subjekty nespadá a za oprávněnou osobu soud shledal navrhovatele (TJ Sokol L.). Podle ustanovení §4 zákona č. 232/1991 Sb. se předmětná majetková práva navracejí oprávněným organizacím ve stavu, v němž jsou movité i nemovité věci ke dni uzavření dohody. Úmyslem zákonodárce prý bylo vrátit majetková práva ve stavu k 31. 3. 1948 těm organizacím, jimž k uvedenému datu náležela. Aktivně legitimovanými subjekty k uplatnění nároku v daném případě proto jsou "ty subjekty Československé obce sokolské (TJ Sokol, župy, ústředí), kterým majetková práva náležela, a které obnovily svou činnost." Protože předmětnou nemovitostí údajně disponovala toliko stěžovatelka, Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl pouze o povinnosti uzavřít s navrhovatelem předmětnou smlouvu a návrh vůči ostatním odpůrcům zamítl pro nedostatek pasivní legitimace.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem (v rozsahu v něm uvedeném) citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil a zároveň jej ve výroku změnil a žalobu zamítl, pokud byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 uložena 2. odpůrci (stěžovatelce) povinnost k uzavření dohody nad rámec znění obsaženého v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze. Dále Městský soud v Praze rozhodl o nákladech řízení. Návrh na připuštění dovolání "do otázky", zda měl navrhovatel v době podání výzvy právní subjektivitu a zda výzva byla podána jeho statutárním zástupcem a do otázky, zda lze uložit plnění v tom rozsahu, jak je formulován žalobní petit, Městský soud v Praze zamítl.
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze především přisvědčil stěžovatelce, že pro kusost odůvodnění a absenci právního hodnocení provedených důkazů je napadený rozsudek "na samé hranici přezkoumatelnosti", avšak v řízení provedené důkazy prý skýtaly dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci a proto shledal "navrhovanou kasaci napadeného rozhodnutí nedůvodnou". Oprávněným subjektem podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. je Československá obec sokolská (přejmenovaná později na Českou obec sokolskou), jež se identifikuje s označením této právnické osoby jako celku. Tato organizace má však stanovami určenou vnitřní strukturu a odkaz obsažený v ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. se prý proto vztahuje i na ty organizační složky (tělocvičné jednoty, župy), jež mají právní subjektivitu. Tato právní subjektivita prý vyplývá z ustanovení §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o právu sdružovacím. "Jestliže tedy příslušná sokolská tělocvičná jednota obnovila svou existenci, je k uplatnění příslušného nároku povolána ona, a to nikoli jako "ostatní znovu vzniklá dobrovolná organizace", nýbrž coby organizační jednotka obecně oprávněné právnické osoby, tj. České obce sokolské."
V daném případě prý navrhovatel obnovil činnost TJ Sokol L. a dne 19. 12. 1990 byl tento subjekt zaregistrován Československou obcí sokolskou jako organizační jednotka pod č. 31040522 a její přijetí bylo schváleno předsednictvem Československé obce sokolské na jeho zasedání dne 1. 6. 1991. K námitce stěžovatelky, že právě ona je právní nástupkyní TJ Sokol L., k tomuto nástupnictví se přihlásila ve svých stanovách již dne 18. 5. 1990 a považuje se proto za znovu vzniklou dobrovolnou tělovýchovnou organizaci ve smyslu zákona č. 173/1990 Sb., Městský soud v Praze uvedl, že vlastníkem předmětné nemovitosti byla k 31. 3. 1948 původní sokolská tělocvičná jednota, zatímco ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. byl vlastníkem jiný subjekt, tzn. organizace ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 68/1956 Sb. Původní vlastník toto vlastnictví proto nutně pozbyl. Stěžovatelka se prohlašuje za jednu z nástupnických organizací po ČSTV, a to v rozsahu majetkových práv a povinností, jak jsou evidenčně zachyceny v příslušných majetkových dokladech ke dni registrace, tedy za právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. a je proto i osobou povinnou k navrácení majetkových práv podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. Nemůže být tedy současně i osobou oprávněnou, neboť zákonem "založený nárok při takovém pojetí oprávněného a povinného subjektu jejich splynutím zanikl". Na tom prý nic nemění ani námitka zastavěnosti předmětného pozemku, neboť citované zákony hovoří toliko o navracení majetkových práv a případnou zastavěnost proto soud - na rozdíl od jiných restitučních předpisů - není oprávněn řešit.
Městský soud v Praze proto napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (v rozsahu v něm uvedeném) potvrdil a změnil jej pouze v otázce příliš široce koncipovaného a skutkovými zjištěními nepodloženého znění uplatněného žalobního petitu (resp. znění navržené dohody). Odvolací soud rovněž nevyhověl žádosti stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání, neboť otázky obsažené v dovolacím návrhu neshledal ve smyslu ustanovení §239 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") po právní stránce zásadně významnými, když se prý částečně jedná o otázky skutkové a částečně v nich dal soud stěžovateli fakticky za pravdu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle ustanovení §103 a násl. o.s.ř. prý je totiž povinností každého soudu dbát na to, zda jsou dány podmínky řízení, mezi něž patří zejména to, zda má žalobce hmotně právní i procesní způsobilost. To prý však obecné soudy neučinily. Městský soud v Praze údajně vycházel toliko ze "soukromých dokumentů" (tj. z potvrzení Československé obce sokolské o přidělení registračního čísla TJ Sokol L. - Praha 4, Prohlášení TJ Sokolu L. ze dne 5. 3. 1991, podle něhož přijímá stanovy Československé obce sokolské za své vlastní), jejichž důvěryhodnost neprověřil a neseznámil se prý ani se skutečným zněním těchto stanov, aby zjistil, zda vůbec byly způsobilé způsobit faktický a právní vznik organizační jednotky v rámci Československé obce sokolské.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž odkázala na obsah svého podání k Městskému soudu v Praze ze dne 7. 10. 1998, v němž zejména uvedla, že TJ Sokol L. po 31. 3. 1948 nezanikla, nýbrž pod tímto názvem do roku 1978 existovala právě stěžovatelka, která poté změnila svůj název na TJ T. Praha. Zákon č. 83/1990 Sb. (§19) prý upravuje způsob právní obnovy spolků zaniklých po roce 1948, zákon č. 134/1867 o právu spolkovém ani stanovy Československé obce sokolské (dále jen "ČOS") však údajně pojem tzv. organizační složky, tzn. ani tělocvičné jednotky Sokol, neznal. Pokud zákon č. 83/1990 Sb. umožňuje (§6), aby příslušné stanovy mohly obsahovat úpravu zřizování organizačních jednotek, nelze z toho prý dovodit, že zřízené organizační jednotky sdružení mohou být nadány právní subjektivitou, neboť soukromé právnické osoby vznikají teprve veřejnoprávní registrací příslušným státním orgánem, tj. ministerstvem vnitra. Organizační jednotky občanského sdružení proto stěžovatelka považuje toliko za faktické instituce (vnitřní organizační součásti právnické osoby, nadané jednat v otázkách vnitřních spolkových záležitostí), nikoliv za právnické osoby, a na tom prý nic nemohou změnit ani stanovy ČOS. Navíc žalobce údajně není ani obecně formálně totožný se svým právním předchůdcem, a to jak z hlediska názvu, tak i z hlediska skutečné právní existence.
Z výše uvedených skutečností stěžovatelka dovozuje, že napadenými rozsudky byly porušeny čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny, neboť v předmětném sporném řízení jako žalobce vystupoval neexistující subjekt, a že ona sama byla těmito rozsudky proti své vůli zbavena vlastnického práva k předmětné nemovitosti "ve prospěch právně neexistujícího subjektu".
Proto stěžovatelka navrhla, aby byly napadené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze zrušeny a aby bylo uloženo Katastrálnímu úřadu Praha - město, aby zachoval nebo obnovil původní stav vkladu v KN pro k.ú. L. v Praze 4 ve prospěch stěžovatelky.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Obvodní soud pro Prahu 4, Městský soud v Praze a vedlejší účastníky řízení - TJ Sokol L., ČSTV a FC T. Praha.
Obvodní soud pro Prahu 4 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
TJ Sokol L. upozornil na to, že stěžovatelka údajně nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práva (tzn. dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.), a že proto je ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatelka prý zákon č. 83/1990 Sb. chybně pochopila a její základní práva porušena nebyla. Proto vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost "zamítnuta".
ČSTV zastává shodné stanovisko jako stěžovatelka a otázku právní subjektivity organizačních jednotek občanských sdružení považuje za nedořešenu. Za znaky právnické osoby přitom uznává majetkovou samostatnost subjektu, samostatnou právní subjektivitu, jasnou organizační strukturu a identifikovatelný název, sídlo a zákonný vznik. Tyto skutečnosti však prý v daném případě splněny nejsou. Navíc prý k 31. 3. 1948 TJ Sokol L. nebyla organizační jednotkou, nýbrž zcela samostatným registrovaným subjektem práva. Proto vedlejší účastník navrhl, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny.
FC T. Praha sdělil, že nevyužije "práva účasti dle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb."
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V souzené věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem, tedy Městským soudem v Praze, navrhla připuštění dovolání "do otázky, zda měl žalobce v době podání výzvy právní subjektivitu a zda výzva byla podána jeho statutárním nástupcem a do otázky, zda lze uložit povinnost k plnění v tom rozsahu, jak je formulován žalobní petit.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K tomu Ústavní soud judikoval, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor, práva podat dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. však nevyužil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C. H. Beck, Praha, 1998, str. 479). Pokud by totiž odvolací soud návrhu na přípustnosti dovolání nevyhověl, "je dovolací soud za podmínek uvedených v §239 odst. 2 oprávněn posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má či nemá po právní stránce zásadní význam. Kladným závěrem dovolacího soudu o této otázce se dovolání stává přípustným" (srov. Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád - komentář, 3. vyd., C. H. Beck, 1997, str. 687).
V daném případě je tedy ústavní stížnost nepřípustná (jak ve svém vyjádření ostatně správně uvedl i vedlejší účastník TJ Sokol L.), neboť stěžovatelka nevyužila možnosti podat dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., přestože si pro tento postup návrhem na přípustnost dovolání - učiněným před odvolacím soudem - příslušný prostor vytvořila.
Nad rámec této argumentace Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze je - z ústavně právního pohledu - velmi přesvědčivé a že se stěžovatelka dopouští omylu, jestliže (v obecné rovině) tvrdí, že organizační jednotky sdružení jsou toliko faktickými institucemi a nemohou být právnickými osobami. Z ustanovení §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb. totiž vyplývá, že součástí stanov musí být i "ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem". Z toho lze vyvodit, že zákon č. 83/1990 umožňuje vznik organizačních jednotek nadaných právní subjektivitou, která nevzniká samostatnou registrací, nýbrž je odvozena z příslušných stanov celého sdružení. Od této situace je nutno odlišit ustanovení §2 odst. 2 cit. zákona, podle něhož "členy sdružení mohou být i právnické osoby." To znamená, že zmíněný zákon umožňuje, aby členy sdružení byly samostatně registrované právnické osoby, a aby také organizační jednotky sdružení disponovaly právní subjektivitou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 1999
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj