ECLI:CZ:US:1999:1.US.281.98
sp. zn. I. ÚS 281/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelů E. a K. D., obou zastoupených JUDr. Y. K., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 306/98, ze dne 30. 4. 1998 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. Nc 303/91, ze dne 16. 10. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadli rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 306/98, ze dne 30. 4. 1998, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. Nc 303/91, ze dne 16. 10. 1997. Rozsudkem okresního soudu byla nařízena ústavní výchova u nezletilé E. D., dcery obou stěžovatelů. Krajský soud po odvolacím řízení rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Oba rodiče však s těmito rozhodnutími nesouhlasí a domnívají se, že byli zkráceni na svých právech zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdí, že bylo porušeno jejich právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Dále tvrdí, že byla porušena některá ustanovení Úmluvy o právech dítěte, konkrétně pak čl. 3 odst. 2, čl. 5, čl. 8, čl. 9, čl. 14 odst. 2, čl. 18 a čl. 27 odst. 4 této úmluvy. Stěžovatelé se domnívají, že jejich dceři není v dětském domově poskytována potřebná zdravotní péče a potřebná výživa. Nesouhlasí s tím, že soud jejich dceru ponechal v ústavní výchově s poukazem na možnost indukce matčinou chorobou, neboť její choroba je již 15 let stabilizovaná. V běžném životě matka prakticky zvládá všechny práce v domácnosti, takže jí nic nebrání v péči o dceru. Vadu v řízení spatřují stěžovatelé především v tom, že soud nenechal vyhotovit nový pedopsychiatrický posudek. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v dětském domově vedou dítě k nerespektování a k znevažování rodičů. Soud se podle nich nevypořádal s tím, že rodiče nezletilé spolu žijí jako manželé od roku 1984, když manželství uzavírali po tříleté známosti. Pracovní posudky na otce jsou založeny v soudním spisu a jsou velmi pozitivní od počátku řízení až do současné doby. Od roku 1991 má matka živnostenský list na překladatelství a stará se řádně o domácnost. Rodina je hmotně zabezpečena, má rodinné zázemí, zajištěné sociální vazby a dlouhodobost těchto faktorů svědčí jednoznačně pro rodiče.
Jak zjistil Ústavní soud, o nařízení ústavní výchovy nezletilé dcery stěžovatelů bylo rozhodnuto poprvé již v roce 1994. Protože od původního rozhodnutí soudu a vypracování znaleckého posudku uplynula značná doba, za kterou mohlo dojít ke změně poměrů, zejména pokud jde o zdravotní stav matky, nechal soud vypracovat další znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie. Na základě těchto posudků potom opět rozhodl o nařízení ústavní výchovy nezletilé. Ve věci nařízení ústavní výchovy nezletilé E. D. již jednou probíhalo řízení před Ústavním soudem, a to na základě ústavní stížnosti manželů D., která směřovala proti rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření o nařízení ústavní výchovy jejich dcery. V této věci rozhodl Ústavní soud usnesením, sp. zn. II. ÚS 76/98, ze dne 27. dubna 1998, tak, že ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal, že by postupem soudů byla porušena základní práva a svobody stěžovatelů.
Podle obecných soudů je důvodem nařízení ústavní výchovy u nezletilé dcery navrhovatelů skutečnost, že z provedených důkazů vyplynulo, že dítě je vážně ohroženo na svém psychickém i fyzickém vývoji, pokud by nadále vyrůstalo v rodině. Podle názoru soudních znalců by byla nezletilá pod vlivem choroby své matky, která trpí paranoidní schizofrenií, a hrozilo by nebezpečí indukce matčinou chorobou. Soudy vycházely také z názoru samotné nezletilé, která si v rodině vyzkoušela prázdninový pobyt, ale žít v rodině nadále nechce. Oba soudy pak dospěly k závěru, že nutnost ústavní výchovy vyvolává právě duševní choroba matky nezletilé, u níž hrozí podle názoru znalců přenesení chorobných představ matky na dítě. Tato okolnost podle jejich názoru limituje výchovnou způsobilost matky vůči nezletilé a otec není schopen tento nepříznivý stav eliminovat. Konstatovaly, že z provedených důkazů, především však z posledního znaleckého posudku, bylo zjištěno, že situace na straně matky se nezlepšila, že její choroba přetrvává a tímto způsobem je limitována ve své výchovné činnosti ve vztahu k nezletilé dceři. Za této situace znalci nedoporučili, aby žila v rodině matky, kde by byla ohrožena na svém psychickém vývoji nikoliv snad úmyslným jednáním, ale právě pod vlivem matčiny choroby a nesoudnosti. Zejména by hrozila indukce matčinou chorobou. V daném případě soudy shledaly důvody pro nařízení ústavní výchovy podle §45 odst. 3 zákona o rodině.
K ústavní stížnosti se vyjádřily oba obecné soudy. Předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích uvedl, že i odvolací soud si byl vědom, že možnost odejmutí nezletilého dítěte z péče rodičů je krajním opatřením, které pro svou závažnost musí být podloženo takovými skutkovými okolnostmi, které dovolují učinit závěr, že dítě je v rodině ohroženo. S takovým opatřením počítá i čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a odpovídá mu i právní úprava zákona o rodině v ustanovení §45 ve znění před poslední novelou. Bylo pak věcí konkrétního případu, zda byly naplněny předpoklady, se kterými lze takový zásah do práv rodičů i dítěte provést. To pak bylo již věcí hodnocení provedených důkazů, které během několikaletého soudního řízení byly prováděny. Závěrečné hodnocení odvolacího soudu vychází především z výsledků znaleckého dokazování. Vzhledem k citlivosti celého případu a k postoji rodičů bylo vyžádáno několik znaleckých posudků, aby učiněné závěry jedněch znalců bylo možné ověřit jinými na sobě nezávislými odborníky. Teprve poté soudy přistoupily k vydání definitivního rozhodnutí ve věci. Předsedkyně senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích k věci pouze uvedla, že situace v rodině je velmi složitá a situace dítěte nepříznivá.
Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že nařízení ústavní výchovy je na zvážení soudu, který o aplikaci tohoto institutu výlučně rozhoduje. Jestliže soud shledá, že jsou naplněny zákonné podmínky pro uplatnění institutu ústavní výchovy, rozhodne, že se tento institut v rámci sociálně právní ochrany a systému náhradní výchovy jeví jako nejvhodnější.
Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je však ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů a se závěry soudních znalců, na jejichž základě soudy rozhodly o nařízení ústavní výchovy nezletilé E. D.. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v §132 občanského soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v §120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit? provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.
Jak zjistil Ústavní soud z příslušného soudního spisu, obecné soudy se věcí nezletilé E. D. zabývaly od roku 1991. Obsáhlý spisový materiál vypovídá o pečlivosti, s jakou obecné soudy k celé záležitosti přistupovaly. V jejich postupu Ústavní soud neshledal porušení práv rodičů ani jejich nezletilé dcery E.. Rozsáhlé dokazování, skládající se z posudků soudních znalců z oboru psychologie a psychiatrie, zprávy školy o vztahu matky ke školním povinnostem dcery a další důkazy svědčí o narušeném rodinném prostředí pro výchovu dítěte. Soudy provedly dokazování také lékařskými zprávami o zdravotním stavu nezletilé E., zprávou Dětského domova S. atd. Na základě vyhodnocení všech důkazů potom rozhodly o nařízení ústavní výchovy. Tímto rozhodnutím nebylo porušeno právo zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož "péče o děti a jejich výchova je právem rodičů", neboť práva rodičů byla omezena a nezletilé dítě bylo od rodičů odloučeno proti jejich vůli "rozhodnutím soudu na základě zákona", tedy v souladu s Listinou i Úmluvou o právech dítěte.
Na základě všech uvedených skutečností Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není dovolání přípustné.
V Brně 22. září 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu