ECLI:CZ:US:1999:1.US.29.99
sp. zn. I. ÚS 29/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. S. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 4. 11. 1998, čj. MVV-436/60-98, a usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 11. 1998, sp. zn. 3 Zt 2634/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 18. 1. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 20. 1. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Brně, ze dne 4. 11. 1998, čj. MVV-436/60-98, kterým ve smyslu ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu v trestní věci obviněné V. V. vrátil osobní vozidlo zn. Audi 80 pojišťovně Allianz Versicherungs A. G. Berlín, SRN, a usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 11. 1998, sp. zn. 3 Zt 2634/98, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele L. B. proti uvedenému usnesení vyšetřovatele.
Stěžovatel je toho názoru, že byl oprávněným držitelem vozidla, když je koupil od K. Š. a ten již dříve od manžela obviněné V.V., Z. V.; při koupi na Policii ČR zkontroloval, zda vozidlo není odcizené a o jeho legalitě neměl pochybnosti. Uvedl, že se ve smyslu ustanovení §134 obč. zákoníku stal vlastníkem tohoto vozidla na základě vydržení, neboť spolu s předchozími majiteli jej měl v oprávněné držbě téměř čtyři roky. Dále namítá, že vyšetřovatel i státní zástupce postupovali protiprávně, neboť vrácením vozidla pojišťovně porušili ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu a zároveň čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Rovněž svým postupem zasáhli do vlastnického práva stěžovatele zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Posléze uvedl, že vyšetřovatel měl - vzhledem k namítanému vydržení - vozidlo uložit do úřední úschovy a pojišťovnu vyzvat k uplatnění práv v občanskoprávním řízení. Tím, že o jeho právech rozhodoval státní úředník a jeho rozhodnutí není soudně přezkoumatelné, se cítí porušen ve svém právu na soudní ochranu. Závěrem poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci stěžovatele P. H., kdy bylo nálezem Ústavního soudu rozhodnuto o chybném postupu státního zastupitelství a úřadu vyšetřování v souvislosti s aplikací ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu při vracení stavebního stroje původnímu vlastníkovi.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že vytýká vyšetřovateli Policie ČR i státnímu zastupitelství, že při svém rozhodování nevzali v potaz skutečnost, že se stal vlastníkem vozidla na základě vydržení ve smyslu ustanovení §134 obč. zákoníku a že nedodrželi ustanovení trestního řádu - §80 odst. 1, když měli vozidlo uložit do úschovy.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud z připojeného vyšetřovacího spisu Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Brně, čj. MVV-436/60-98, zjistil, že stěžovatel na základě výzvy a v souladu s ustanovením §78 odst. 1 tr. řádu dne 18. 5. 1998 vydal orgánům Policie ČR osobní motorové vozidlo zn. AUDI 80, 1.9 TDI,. Z kupní smlouvy ze dne 27. 11. 1995 vyplývá, že stěžovatel předmětné vozidlo zakoupil od prodávajícího K. Š. za Kč 360 000,-- a obě strany této kupní smlouvy se seznámily s technickým stavem vozu. Shora uvedeným usnesením Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Brně, bylo vozidlo ve smyslu ustanovení §80 tr. řádu vydáno pojišťovně Allianz Versicherungs A. G. Berlín, SRN, když bylo zjištěno, že se jedná o odcizené vozidlo a tato pojišťovna na základě pojistné smlouvy odškodnila původního majitele vozidla. Městské státní zastupitelství v Brně poté zamítlo stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení a své stanovisko zdůvodnilo tím, že nelze akceptovat námitku stěžovatele ohledně vydržení vozidla, neboť jde o věc pocházející z trestné činnosti. Navíc ze svědecké výpovědi předchozího majitele vozidla K. Š. na č. l. 35 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel na přelomu roku 1995 a 1996, krátce po prodeji vozidla sdělil předchozímu majiteli, že toto vozidlo "mělo být údajně kradené".
Vyšetřovatel Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Brně, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ustanovení §134 odst. 1, 3 obč. zákoníku nesvědčí stěžovateli pro vydržení vozidla, neboť časový úsek držení vozidla stěžovatelem a jeho předchůdcem je kratší tří let, kdy do této doby nelze započíst dobu, po kterou měla vozidlo V. V., která jej koupila od neznámého muže v hotelu Internacional v Brně v roce 1994, když k okolnostem této koupě od jí zcela neznámého muže a za nízkou cenu si musela uvědomovat, že vozidlo může pocházet z trestné činnosti. Z tohoto důvodu byla také stíhána pro trestný čin podílnictví podle §252 tr. zákona.
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně se k ústavní stížnosti vyjádřila ve stejném smyslu a navíc dodala, že usnesení o vrácení věci podle ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu nemá konstitutivní účinky pro vznik vlastnického práva k věci toho, komu byla věc vrácena, a proto se kdokoliv může domáhat v civilněprávním řízení prostřednictvím žaloby určovací svého vlastnického práva k věci.
Ústavní soud se zjišťováním skutkového stavu nezbytným pro rozhodnutí obecných soudů, jakož i jiných státních orgánů, zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených usnesení, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají. Rovněž ze spisového materiálu nevyplývá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a zákonem stanoveným způsobem, ani porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o zásahu do vlastnického práva.
V trestním řízení při postupu podle §80 odst. 1 tr. řádu je třeba, aby si orgány činné v trestním řízení ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu zjistily potřebný skutkový stav v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V tomto případě jde o zjištění práva na věc, uplatněného jinou osobou než tou, která věc vydala nebo které byla odňata. Poté ve smyslu ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu vydají věc tomu, o jehož právu na věc není pochyb, v daném případě pojišťovně, která řádně odškodnila původního vlastníka. V posuzovaném případě došlo před rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení k úkonům s odcizeným vozidlem v rovině občanskoprávních vztahů, pro něž platí, že jednak po celou dobu trvá vlastnictví vlastníka, jemuž byla věc odcizena, jednak ve smyslu ustanovení §39 obč. zákoníku je neplatný jakýkoli právní úkon odporující zákonu a dobrým mravům. Stěžovatel se tedy nemohl stát vlastníkem odcizeného vozidla, a to i z toho důvodu, že osoba, jež sama není vlastníkem věci, nemůže převést vlastnické právo k věci na jiného. Navíc výše citovanou výpovědí svědka Š. se jeví jako ryze účelové tvrzení stěžovatele o jeho dobré víře o tom, že mu vozidlo patří, když se krátce po koupi údajně dozvěděl o tom, že bylo dříve odcizeno.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s argumentací stěžovatele o tom, že Ústavní soud ve věci stěžovatele P. H. svým nálezem rozhodl o chybném postupu státních orgánů při aplikaci ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu, neboť ze spisu zdejšího soudu bylo zjištěno, že Ústavní soud svým nálezem ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 325/98, sice zrušil usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení vyšetřovatele, kterým byl podle §80 odst. 1 tr. řádu vydán stavební stroj poškozené firmě, avšak zde se nejednalo o věc v rovině občanskoprávních vztahů, nýbrž o obchodně závazkové vztahy, kdy existovaly pochybnosti o právu k věci.
Ústavní soud, který se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, tedy nezjistil, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Senátu Ústavního soudu proto nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu