ECLI:CZ:US:1999:1.US.311.99
sp. zn. I. ÚS 311/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů V. K., a V. K., obou zastoupených JUDr. D. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu Ostravě ze dne 24. 3. 1999, čj. 22 Ca 180/98 - 40, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 6. 1999, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. 6. 1999, doplněnou podáním ze dne 30. 9. 1999, podali stěžovatelé návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. 3. 1999, čj. 22 Ca 180/98 - 40, s tím, že tímto rozsudkem, který potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve Znojmě ze dne 7. 1. 1998, čj. PÚ 7086/92 - Ne, jímž nebyla schválena dohoda ze dne
7. 11. 1997, uzavřená mezi M., a. s. Kroměříž, jako povinnou osobou a navrhovateli - stěžovateli, jako osobami oprávněnými, o vydání pozemku PO24, nyní část parc. č. 2961 orná půda o výměře 3,2210 ha v katastrálním území B., s odůvodněním, že z doložených dokladů není zřejmé, že nemovitosti patřící k přídělové usedlosti čp. 14 v B. přešly do vlastnictví státu nebo jiných právnických osob některým ze způsobů uvedených v ustanovení §6 odst. zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva, když v něm nebyly respektovány principy zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, jakož i zásady článku 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod; kromě toho bylo dle stěžovatelů zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé spatřují zásah do jejich ústavně zaručených práv v tom, že Krajský soud v Ostravě nevyhověl jejich žádosti o odročení ze dne 9. 3. 1999 a jednal bez ohledu na tuto žádost v jejich nepřítomnosti i v nepřítomnosti jejich právního zástupce a ve věci rozhodl, dále poukazují na to, že soud nepřihlédl k jejich námitkám uváděným v návrhu na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve Znojmě ze dne 7. 1. 1998, čj. PÚ 7086/82.
Ústavní soud musel v této věci konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že toto ustanovení chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení.
Jestliže se namítá porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jakož i zásady článku 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, pak je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i z Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pokud jde o námitku stěžovatelů, že krajský soud nevyhověl jejich žádosti o odročení ústního jednání ze dne 9. 3. 1999 a jednal v jejich nepřítomnosti i nepřítomnosti jejich právního zástupce a ve věci rozhodl, z obsahu spisu sp. zn. 22 Ca 180/98 Ústavní soud zjistil, že právní zástupkyně stěžovatelů žádala přípisem ze dne 9. 3. 1999 krajský soud o omluvu nepřítomnosti a o odročení ústního jednání, které bylo nařízeno na den 24. 3. 1999 z důvodu své dlouhodobě plánované dovolené v období od 20. 3. do
29. 3. 1999. Krajský soud v daném případě žádosti o odročení nevyhověl. Nařízené ústní jednání dne 24. 3. 1999 proběhlo nikoli bez přítomnosti stěžovatelů, ale za přítomnosti obou a bez přítomnosti jejich právní zástupkyně, aniž by navrhovatelé - stěžovatelé - trvali na odročení ústního jednání s tím, že nejsou řádně právně zastoupeni a nejsou ochotni jednat bez své právní zástupkyně. Z těchto skutečností je zřejmé, že krajský soud jednal v souladu s ustanovením §119 odst. 1 o. s. ř., ze kterého vyplývá, že o žádosti účastníka nebo jeho právního zástupce o odročení jednání předem soud rozhodne podle závažnosti uplatňovaného důvodu. Nevyhověl-li soud žádosti právní zástupkyně, jak vyplývá z obsahu protokolu o ústním jednání ze dne 24. 3. 1999, když důvod, který uplatňovala, nebyl podle soudu důvodem důležitým, bylo povinností navrhovatelů - stěžovatelů - se k jednání dostavit, což z jejich strany bylo splněno, a pokud jde o jejich právní zastoupení, bylo povinností advokátky dle možností zajistit substituci.
Navíc, dle názoru Ústavního soudu, ochrana práv a oprávněných zájmů stěžovatelů v předmětném řízení, v souvislosti s nepřítomností jejich právní zástupkyně při ústním jednání dne 24. 3. 1999, nebyla nijak dotčena, když, jak bylo zjištěno, Krajský soud v Ostravě se při svém rozhodování náležitě zabýval námitkami navrhovatelů - stěžovatelů - uváděnými v návrhu na přezkum rozhodnutí správního orgánu a postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí namítané ani jiné porušení ústavních práv. Má za to, že zde není důvod, pro který by mělo být vyhověno návrhu stěžovatelů na zrušení napadeného rozsudku.
Ústavní soud však z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě navíc zjistil, že tento soud v závěru svého rozhodnutí výslovně uvedl, že na základě provedených důkazů nebylo možno učinit závěr, zda a jakým způsobem došlo k přechodu předmětné usedlosti na stát, a proto bude třeba doplnit dokazování, zejména zda skutečně ani stát, ani manželé K. neučinili žádný právní úkon, s nímž by byl spojen přechod vlastnického práva na stát. V případě, že nebude ani po doplnění dokazování prokázána existence žádného právního úkonu, ať již ze strany státu nebo přídělců, nelze vyloučit dle krajského soudu aplikaci §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud pak konstatoval, že v novém řízení bude Okresní úřad, okresní pozemkový úřad ve Znojmě, rozhodovat ve věci podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a při novém projednání bude vázán právním názorem soudu.
Ústavní soud vzhledem ke shora uvedenému musel konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 1999 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu