ECLI:CZ:US:1999:1.US.316.98
sp. zn. I. ÚS 316/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele M., v.o.s., zastoupeného advokátem JUDr. J. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1998, č.j. 29 Ca 211/97-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Magistrát města Brna, odbor veřejných služeb, jako odvolací orgán, rozhodnutím ze dne 7. 8. 1997, č.j. U97/32602, zamítl odvolání společnosti M., v.o.s. (dále jen "stěžovatel"), a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Brno - střed, odboru obchodu, dopravy a služeb ze dne 9. 6. 1997, č.j. OS/97/00398/Kra, jímž byla stěžovateli uložena povinnost neprodleně ukončit provoz tržiště na terase u Hlavního nádraží Českých drah v Brně a následně úplně vyklidit parcelu č. 282 v k.ú. Brno - město.
Žalobou ze dne 27. 8. 1997 se stěžovatel domáhal u Krajského soudu v Brně přezkoumání (a zrušení) citovaného rozhodnutí Magistrátu města Brna. Krajský soud v Brně, v záhlaví uvedeným usnesením, řízení o přezkoumání rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru veřejných služeb, zastavil.
V odůvodnění svého usnesení Krajský soud v Brně především konstatoval, že řízení o předmětné žalobě nemohlo proběhnout a muselo být s ohledem na ustanovení §250d odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") zastaveno, neboť žalobce, který sám nemá právnické vzdělání - přes poučení o povinném zastoupení ve smyslu §250a o.s.ř. provedené usnesením téhož soudu ze dne 3. 10. 1997, č.j. 29 Ca 211/97-8 - na výzvu soudu procesní plnou mocí nedoložil, že je v řízení zastoupen podle zákonem požadovaných kritérií, jež nepřipouštějí výjimky.
Krajský soud v Brně dále uvedl, že žalobce k výzvě soudu předložil pracovní smlouvu uzavřenou se svým zástupcem JUDr. J. M. dne 15. 4. 1993 a fotokopii diplomu č. 378/85 Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti, Fakulty vyšetřování, č. VŠK-4-85/B1-85, ze dne 24. 7. 1985, potvrzující, že J. M. zakončil studium vykonáním státní závěrečné zkoušky a získal vysokoškolské vzdělání ve studijním oboru právo. Dále předložil fotokopii diplomu téže školy č. 1357/86, Fakulty vyšetřování, č. VŠK-535/B1-85, ze dne 20. 5. 1986, z něhož vyplývá, že J. M. vykonal státní rigorózní zkoušku ve studijním oboru právo a podle §44 odst. 2 zákona č. 39/1980 Sb., o vysokých školách, se mu přiznává titul doktora práv, ve zkratce JUDr.
Z těchto dokladů vyplývá, že zástupce žalobce získal vysokoškolské právnické vzdělání na Fakultě vyšetřování Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti (dále jen "Vysoké školy SNB"), jejíž absolventi podle názoru krajského soudu nesplňují zákonný požadavek podle §250a o.s.ř., kterým je získání vysokoškolského vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České republice (dříve České a Slovenské federativní republice). Nestačí prý získání vysokoškolské kvalifikace v oboru právo na jakékoliv vysoké škole, nýbrž podmínkou je úspěšné absolvování přesně určené fakulty vysoké školy, tj. právnické fakulty. Právní předpisy platné v době existence Vysoké školy SNB však rozlišovaly právnické fakulty vysokých škol na straně jedné a fakulty Vysoké školy SNB na straně druhé. Zástupce žalobce získal právnické vzdělání na Fakultě vyšetřování, jejíž zaměření odpovídalo specifickým požadavkům na výuku tehdejších příslušníků Sboru národní bezpečnosti a bylo odlišné od právnických fakult. Byť i tato fakulta poskytovala - podle názoru Krajského soudu v Brně - vzdělání v určitém oboru práva, pouze právnické fakulty vysokých škol poskytovaly univerzální vzdělání ve všech odvětvích práva. Po celou dobu existence Vysoké školy SNB nebyla u ní zřízena právnická fakulta.
Krajský soud pro úplnost poukázal i na další nedostatek v procesním zastoupení žalobce, neboť podle názoru soudu předložená plná moc (udělená zástupci žalobce dne 1. 4. 1994) byla podle svého obsahu udělena fyzickou osobou R. M., k jejímu zastupování "ve všech právních věcech" a nikoli statutárním orgánem právnické osoby k jejímu zastupování, jak požaduje ustanovení §21 odst. 1 o.s.ř.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1998, č.j. 29 Ca 211/97-22, napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které nejprve zopakoval sled opravných prostředků použitých v souzené věci a argumentaci Krajského soudu v Brně uvedenou v odůvodnění předmětného usnesení.
Dále stěžovatel poukázal na to, že uvedené usnesení bylo vydáno v rozporu se zákonem a že jím byla porušena i jeho základní práva zaručená v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatel především rekapituloval právní úpravu zastoupení podle ustanovení §250a o.s.ř. a uvedl, že za právnické vzdělání se považuje vysokoškolské vzdělání v oboru právo. Pokud bylo právnické vzdělání získáno v právnickém směru studia na Vysoké škole SNB, neplatí prý omezení obdobné omezení uvedenému v ustanovení §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, podle kterého je vyžadováno vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v tehdejším České a Slovenské Federativní republice. Stěžovatel poukazuje na to, že Vysoká škola SNB se po dobu své existence řídila zákonem o vysokých školách, naposledy zákonem č. 39/1980 Sb., podle něhož bylo vzdělání v oboru právo získané na této vysoké škole postaveno na úroveň vzdělání získaném v tomto oboru na kterékoli právnické fakultě. Dále stěžovatel uvádí, že absolventi Vysoké školy SNB byli oprávněni - stejně jako absolventi právnické fakulty - podrobit se rigorózní zkoušce a získat titul JUDr. [§44 odst. 2 písm. a) zákona č. 39/1980 Sb.]. Vykonáním rigorózní zkoušky zástupcem žalobce v roce 1986 bylo proto podle stěžovatele osvědčeno získání plné kvalifikace v oboru právo. Kromě toho stěžovatel poukázal na ustanovení §2 odst. 1 nařízení vlády ČSFR č. 308/1990 Sb., kterým se prováděl zákon č. 181/1990 Sb., o zrušení Vysoké školy SNB, podle něhož studenti této vysoké školy, kteří ke dni 30. 6. 1990 splnili podmínky pro vykonání státní závěrečné zkoušky, ji mohli vykonat na právnické fakultě. Tato speciální právní úprava prý postavila na jednu úroveň právnické fakulty a Vysokou školu SNB, neboť není možno činit rozdíl mezi řádnými absolventy právnických fakult a těmi bývalými studenty Vysoké školy SNB, kteří úspěšně ukončili studium vykonáním zkoušek na právnické fakultě způsobem předvídaným v uvedeném nařízení vlády.
Z toho stěžovatel dovozuje, že Krajský soud v Brně postupoval v rozporu s občanským soudním řádem, neboť nesprávně vyložil jeho ustanovení §250a a zejména v něm uvedený pojem "právnické vzdělání", který - v rozporu s platnou právní úpravou - (v případě jeho zástupce JUDr. J. M.) rozšířil, jestliže v odůvodnění svého usnesení uvedl, že "za právnické vzdělání žalobce nebo jeho zaměstnance lze považovat absolutorium právnické fakulty včetně získání vysokoškolského diplomu na území ČR".
Stěžovatel kromě toho poukázal na to, že pokud měl Krajský soud v Brně - a to i po předložení požadovaných dokladů žalobcem - pochybnosti o dostačujícím vzdělání jeho zástupce (a tudíž o nesprávném zastoupení žalobce), měl postupovat podle ustanovení §104 odst. 2 o.s.ř. a žalobce vyzvat k odstranění vady s tím, aby si zvolil advokáta. Podle názoru stěžovatele se proto rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení podle §250d odst. 3 o.s.ř., odůvodněné tím, že žalobce nebyl zastoupen podle §250a o.s.ř. a že tuto vadu žaloby neodstranil ani přes výzvu soudu, se "nezakládá na pravdě", neboť žalobci nebyla dána možnost, aby tento nedostatek odstranil a zvolil si advokáta. Jednalo se prý o odstranitelný nedostatek řízení. Tím, že však krajský soud řízení zastavil, porušil ustanovení §5 o.s.ř., neboť místo toho, aby účastníky řízení poučil o jejich procesních právech a povinnostech, nedodržel postup konkrétně spočívající v jeho povinnosti vyzvat žalobce k odstranění případných vad žaloby. Nedodržením takového postupu prý došlo k zastavení řízení pouze z formálních důvodů a tedy k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Brně a dále Magistrát města Brna, odbor veřejných služeb.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo, neboť porušení práv a svobod zaručených všem bez rozdílu (čl. 3 odst. 1 Listiny) a porušení práv účastníků, kteří jsou si v řízení rovni (čl. 37 odst. 3 Listiny), je tvrzeno v obecné rovině a není odůvodněno. Podle názoru krajského soudu nelze akceptovat ani stěžovatelovo tvrzení o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel musí dodržet zákonem stanovený postup, tj. v konkrétním případě povinnost uloženou mu ustanovením §250a o.s.ř. o povinném zastoupení. Této povinnosti žalobce nedostál a krajský soud proto řízení v souladu s ustanovením §250d odst. 3 o.s.ř. zastavil. V podrobnostech Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a pro úplnost podotkl, že shodně vyznívá Stanovisko Nejvyššího soudu České republiky Plsn 1/95 (In: Sbírka soudních rozhodnutí č. 5/1995, str. 163). Proto Krajský soud v Brně navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Magistrát města Brna, odbor veřejných služeb, ve svém vyjádření konstatoval, že se v souzené věci jedná o velmi důležitou právní otázku týkající se výkladu pojmu právnické vzdělání uvedeného v ustanovení §250a o.s.ř. Magistrát města Brna, odbor veřejných služeb, soudí, že výklad Krajského soudu v Brně, který spojuje právnické vzdělání se vzděláním získaným na právnické fakultě v České republice [tedy když krajský soud dal příslušné ustanovení o.s.ř. do v souvislosti s ustanovením §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii], je výkladem zužujícím. Magistrát města Brna, odbor veřejných služeb, v závěru svého stanoviska uvádí, že je na Ústavním soudu, aby zvážil, zda je takový zužující výklad přípustný, neboť lze najít argumenty pro oba přístupy.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně došlo k porušení čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny (zakotvujících zákaz diskriminace a zásadu rovnosti všech účastníků v soudním řízení) stěžovatel tuto námitku blíže nekonkretizoval a neodůvodnil. Ústavní soud se jí nicméně zabýval a v tomto směru odkazuje na závěrečnou část tohoto nálezu.
Ústavní soud dále dovozuje, že nelze akceptovat námitku týkající se údajného porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Stěžovateli totiž nebylo bráněno, aby se - jestliže tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy - obrátil na soud za účelem přezkoumání zákonnosti takového rozhodnutí. Tento článek je třeba vykládat v souvislosti s článkem 36 odst. 1 Listiny, z něhož vyplývá - a to Ústavní soud zdůrazňuje - že realizace práva na soudní (a jinou právní ochranu) vyžaduje, aby se každý domáhal svého práva u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem. Zákonem, který v případě přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy upravuje stanovený postup, je občanský soudní řád a v něm zakotvené procesní instituty.
V souzené věci se v prvé řadě jedná o institut povinného zastoupení stěžovatele (žalobce) upravený v §250a o.s.ř. Podle tohoto ustanovení musí být žalobce - pokud nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj u soudu jedná - zastoupen advokátem.
Z obsahu spisu plyne, že k odstranění procesního nedostatku, který u stěžovatelovy žaloby ze dne 26. 8. 1997 spočíval v nedoložení existence zaměstnaneckého (členského) vztahu a právnického vzdělání jeho zástupce JUDr. J. M., byl stěžovatel (pod sankcí zastavení řízení v případě nevyhovění) vyzván usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 1997, č.j. 29 Ca 211/97-8. Krajský soud, který stěžovatele v odůvodnění svého usnesení mimo jiné poučil i o tom, že v případě žalobce nebo jeho zaměstnance (člena) je třeba soudu prokázat dosažené právnické vzdělání - za které lze "obecně považovat absolutorium právnické fakulty včetně získání vysokoškolského diplomu na území České, ale i Slovenské republiky" - tedy považoval uvedený nedostatek podání za nedostatek odstranitelný. Bylo proto na stěžovateli, aby nedostatek povinného zastoupení v souladu s ustanovením §250a o.s.ř. odstranil. Uvedené poučení lze považovat za vyhovující. Stěžovateli proto nic nebránilo v tom, aby nedostatek povinného zastoupení odstranil zastoupením prostřednictvím advokáta. Neobstojí proto stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud zastavením řízení ("místo, aby účastníky řízení poučil o jejich procesních právech a povinnostech") porušil ustanovení §5 o.s.ř. Proto nelze přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že byla porušena jeho základní právo zaručené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o interpretaci pojmu "právnické vzdělání", uvedenému v ustanovení §250a o.s.ř., Ústavní soud připomíná, že se k problematice tohoto vzdělání u absolventů Vysoké školy SNB již dříve vyjádřil ve svém nálezu Pl. ÚS 7/95 (srov. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 31 a násl.). V tomto nálezu Ústavní soud - v souvislosti s posuzováním kvalifikačních předpokladů pro zapsání do seznamu advokátů nebo advokátních koncipientů - dospěl k závěru, že nelze zjistit shodu cílů, obsahu a metod výuky, jakož i požadavků kladených na studenty Vysoké školy SNB a na studenty právnických fakult. Ústavní soud při posuzování hodnotové a obsahové náplně právnického vzdělání absolventů Vysoké školy SNB v této souvislosti mimo jiné uvedl, že zřízení této vysoké školy nebylo chápáno jako náhrada právnické fakulty (která poskytovala univerzální právnické vzdělání, a to i pro samotný resort ministerstva vnitra - např. v jeho civilně správním úseku), ale jako prostředek ke zvýšení kvalifikace resortně-specifické, čemuž odpovídalo i to, že se vyučované obory kryly s výukou na právnických fakultách jen zčásti, orientace a dimenze výuky, jakož i studijní požadavky (včetně požadavků vyjádřených ve skladbě předmětů státní závěrečné zkoušky) byly vedeny cílovými představami, které se lišily od profilace univerzálních právníků. Ústavní soud se při posuzován této otázky opíral o obsahová zjištění vyjádřená ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1995 Plsn 1/95 (srov. Právní rozhledy - číslo 10/1995, str. 414 - 415), podle kterého - mimo jiné - žádná z fakult zřízených na vysoké škole SNB nebyla právnickou fakultou poskytující univerzální právní vzdělání ve všech oborech (odvětvích) práva, stejně jako není možné - na straně druhé - činit rozdíl mezi řádnými absolventy právnické fakulty a těmi bývalými studenty Vysoké školy SNB, kteří úspěšně ukončili své studium na právnické fakultě způsobem předvídaným v nařízení vlády ČSFR č. 308/1990 Sb., neboť se jednalo o zcela mimořádný způsob ukončení vysokoškolského studia, stejně však za předpokladu splnění (stejných obsahových a rozsahových) podmínek pro vykonání státní závěrečné zkoušky.
Ústavní soud proto dovozuje, že při posuzování smyslu a účelu povinného zastoupení podle ustanovení §250a o.s.ř. [které - za předpokladu, že žalobce nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), jenž za něj u soudu jedná - vyžaduje zastoupení advokátem (jímž podle zákona o advokacii může být, po splnění dalších požadavků, jen absolvent právnické fakulty)], je třeba pro účely kvalifikovaného (se zastoupením advokáta srovnatelného) zastoupení stejnou podmínku absolvování právnické fakulty vyžadovat i u zaměstnance (člena) žalobce, pokud takto dosažené vzdělání nemá žalobce sám.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že interpretací ustanovení §250a o.s.ř., kterou provedl Krajský soud v Brně, článek 3 odst. 1 a článek 37 odst. 3 Listiny porušeny nebyly.
Lze tedy uzavřít, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
K témuž závěru dospěl Ústavní soud i v jiné věci, jež je skutkově a procesně prakticky shodná (srov. usnesení ze dne 31. 8. 1988, č.j. IV. ÚS 313/98-10).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu