ECLI:CZ:US:1999:1.US.325.98
sp. zn. I. ÚS 325/98
Usnesení
I. ÚS 325/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. V. Š., zastoupeného advokátem JUDr. A. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 34 T 9/97, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 3 To 52/98, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud uvedl, že stěžovatel je stíhán pro pokus z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ustanovení §148 odst. 1 a odst. 3 trestního zákona za použití §8 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §140 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona a pro trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona ve stádiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona. Těchto trestných činů se prý dopustil tím, že dne 25. 5. 1995 podal na finančním úřadu přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 1995, uplatňoval vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, dokládal tuto okolnost doklady jiného podnikatele a pokusil se tak zkrátit Českou republiku o částku
I. ÚS 325/98
1.507.000 Kč, přičemž ke vzniku této škody nedošlo v důsledku šetření finančního úřadu. Stěžovatel prý rovněž doma přechovával padělanou bankovku v hodnotě 1.000 Kč a o její nepravosti věděl. Dále stěžovatel údajně dne 31. 10. 1996 ve svém bydlišti prostřednictvím elektronického platebního terminálu provedl šest transakcí, jimiž na svůj účet převedl finanční částku ve výši 800.000 Kč z účtů v Beneficial National Bank USA, a to bez svolení příslušných osob. Stejným platebním terminálem se prý téhož dne neúspěšně pokusil bez souhlasu majitelů účtů převést další finanční částky. Rovněž dne 2. 11. 1996 se neúspěšně pokusil o podobnou transakci s částkami 50 mil. Kč, 5 mil. Kč a 500.000 Kč.
Podle zjištění Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 11. 1996, sp. zn. Nt 328/96, z důvodu ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, tento vazební důvod byl později rozšířen o ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Na základě žádostí stěžovatele prý byly vazební důvody opakovaně přezkoumávány a tyto stížnosti nebyly shledány důvodnými.
Stěžovatel ve své opětovné žádosti o propuštění z vazby prý namítal, že při vzetí do vazby nebyly dodrženy zákonné lhůty, nebot' v protokolu o zadržení obviněného je uvedeno, že byl zadržen dne 14. 11. 1996 v 18.50 hod., nicméně ve skutečnosti prý byl zadržen téhož dne již zhruba v 9.00 hod. v budově banky. Jednalo se sice o zajištění ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona o Policii ČR, podle judikatury ústavního soudu se však lhůta pro zajištění včítá do lhůty pro zadržení a je prý proto nepochybné, že návrh na vzetí do vazby měl státní zástupce předložit soudu do 9.00 hod. dne l, 11. 1996, což však neučinil. Podle názoru stěžovatele je proto vazba "bez dalšího" nezákonná.
Krajský soud přezkoumal důvody trvání vazby a dospěl k závěru, že trvají i nadále, nebot' někteří svědci dosud nebyli dosud vyslechnuti a hrozila obava, že by je stěžovatel ovlivňoval a působil na ně, aby vypovídali v jeho prospěch. K námitkám stěžovatele ohledně lhůty pro vzetí do vazby soud uvedl, že stěžovatel byl zadržen dne 14. 11. 1996 v 18.50 hod. a dne 15. 11. 1996 ve 14.15 hod., tj. v zákonné lhůtě 24 hodin, byl Okresním státním zástupcem Plzeň-město podán návrh na vzetí stěžovatele do vazby. Od tohoto data začala běžet další lhůta 24 hodin, během níž byl soudce povinen rozhodnout o vazbě. K porušení ustanovení §77 odst. 1 a 2 trestního řádu prý tedy nedošlo, nebot' stěžovatel byl před soudce předveden dne 16. 11. 1996 v 10.15 hod. Usnesení, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, nabylo právní
I. ÚS 325/98
moci dne 27. 12. 1996. Ověřit tvrzení stěžovatele a prohlásit usnesení o vzetí do vazby za nezákonné údajně je možné pouze cestou mimořádného opravného prostředku.
Z uvedených důvodů proto Krajský soud v Plzni stížnost stěžovatele zamítl.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni. V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud uvedl, že otázkou údajného nedodržení zákonných lhůt pro zadržení a rozhodování o vzetí do vazby stěžovatele se zabývalo již usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 1998, č.j. 3 To 8/98-740, na něž vrchní soud odkázal, nebot' nedošlo ke změně názoru stížnostního soudu ani ke změně obsahu spisového materiálu.
Proto Vrchní soud v Praze stížnost stěžovatele zamítl.
V záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména namítá, že sice byl formálně zadržen vyšetřovatelem dne 14. 11. 1996 v 18.50 hod., avšak ve skutečnosti byl zatčen dne 14. 11. 1996 zhruba již v 9 hod. dopoledne, a to z důvodu zajištění podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii. Podle nálezu ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 246/96, se však lhůta pro zajištění včítá do lhůty pro zadržení dle trestního řádu.
V daném případě byl prý stěžovatel zajištěn příslušníky Kriminální Policie, odvezen do služební místnosti, kde byl střežen, byl mu prohledán kufřík atd.. V průběhu zajištění byl sepsán rovněž protokol o vydání věcí, opatřený časovým údajem 14.00 hod. dne 14. 11. 1996. To prý znamená, že návrh na vzetí do vazby měl státní zástupce předložit soudu do 9. hodiny dne 15. 11. 1996, což však neučinil. Proto měl být stěžovatel propuštěn na svobodu. Pravomocným usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 11. 1996 tedy byl údajně porušen zákon.
Stěžovatel prý podal dne 14. 5. 1998 žádost o propuštění z vazby, kterou odůvodnil uvedenými skutečnostmi, tuto žádost však Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 34 T 9/97 zamítl, nebot' shledal, že vazební důvody nadále trvaly a odmítl přezkoumávat otázku zákonnosti postupu při samotném vzetí do vazby. Stížnost proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni zamítl napadeným usnesením Vrchní soud v Praze, který
I. ÚS 325/98
prý však toto rozhodnutí odůvodnil velmi povrchně. Zejména argumentace, že nechuť svědků ve věci vypovídat může posílit obavy z jejich možného ovlivňování obžalovaným, vzbuzuje podle stěžovatele "oprávněnou pochybnost", zda se vrchní soud vůbec seznámil s jednotlivými výpověd'mi obžalovaných a svědků.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými usneseními obecných soudů byl porušen čl. 90 Ústavy ČR a také čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V souzené věci prý totiž způsob, jímž byl omezen na osobní svobodě, odporuje ustanovení §75 trestního řádu. Proto navrhuje, aby byla obě napadená usnesení zrušena.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření zejména uvedl, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou, nebot' stěžovatel byl zadržen dne 14. 11. 1996 v 18.50 hod. a dne 15. 11. 1996 ve 14.15 hod. byl Okresním státním zástupcem Plzeň - město podán návrh Okresnímu soudu Plzeň - město na vzetí stěžovatele do vazby. Stěžovatel byl předveden před soudce, který rozhodl o jeho vzetí do vazby, dne 16. 11. 1996 v 10.15 hod., tj. v zákonné lhůtě. Pokud stěžovatel považuje usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 11. 1996 za nezákonné, měl se prý jeho zrušení domáhat cestou mimořádného opravného prostředku. Krajský soud proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 34 T 9/97, a na vlastní usnesení ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. 3 To 8/98, na něž v napadeném usnesení navázal. Vrchní soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje ji proto zamítnout.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ústavním soudu"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z ustanovení §72 odst. 1 zákona o ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10
Ústavy.
I. ÚS 325/98
Z uvedeného je zřejmé, že podání ústavní stížnosti je - z hlediska časového i funkčního - vztaženo k příslušnému rozhodnutí o posledním přípustném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž však otázka, o jaký prostředek k ochraně práva se v konkrétním případě jedná, nemůže být chápána příliš extenzivně, nebot' je nutné, aby se tento prostředek k ochraně práva bezprostředně vztahoval k zásahu orgánu veřejné moci., jímž mělo dolít k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jinak řečeno, ústavní stížnost nelze podat proti jakémukoliv rozhodnutí, ale pouze proti takovému, které se obsahově i časově bezprostředně vztahuje k tvrzenému porušení základních práv.
V souzené věci Ústavní soud shledal, že argumentace ústavní stížnosti vychází z toho, že orgány činné v trestním řízení prý porušily čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 Listiny tím, že stěžovatele zadržely na delší dobu, než Listina a trestní řád připouští. K tomuto zadržení (zajištění) došlo již dne 14. 11. 1996, tzn. ještě před tím, než mu bylo sděleno obvinění a než byl vzat do vazby. Stěžovatel však v ústavní stížnosti napadl usnesení krajského a vrchního soudu, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, přičemž obecné soudy se v těchto usneseních primárně zabývaly otázkou dalšího trvání vazebních důvodů a nikoliv okolnostmi, předcházejícími vzetí stěžovatele do vazby.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel nepodal ústavní stížnost bezprostředně poté, co došlo k tvrzenému zásahu do jeho základních práv. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 11. 1996, sp. zn. Nt 328/96, a stížnost proti tomuto usnesení zamítl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 12. 1996, sp. zn. 6 To 719/96. Právě toto usnesení krajského soudu by proto bylo možno - z výše uvedených důvodů - považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, proti němuž mohla být - v zákonem stanovené lhůtě 60 dnů - případně podána i ústavní stížnost. Nic takového však stěžovatel neučinil.
Protože tedy stěžovatel v ústavní stížnosti z ústavně právního hlediska vůbec nezpochybňuje důvody, pro které je držen ve vazbě, a za jediný zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod označuje toliko údajné nezákonné zadržení (zajištění), jež předcházelo rozhodnutí o vzetí do vazby, ústavní soud dovozuje, že ve vztahu k napadeným usnesením Krajského soudu Plzni ze dne 20. 5. 1998 a Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 1998 je ústavní stížnost (z výše uvedených důvodů) zjevně neopodstatněná.
I. ÚS 325/98
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 1999
JUDr. Vojen Güttler
Předseda senátu Ústavního soudu