ECLI:CZ:US:1999:1.US.330.98
sp. zn. I. ÚS 330/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M., s. r. o., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, čj. 5 A 95/97 - 38, za vedlejší účasti Ministerstva práce a sociálních věcí ČR se sídlem v Praze, a o návrhu na zrušení §1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb. a §9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel ústavní stížností napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze a namítl, že uvedeným rozsudkem byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i právo podle čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. Spolu s ústavní stížností pak podal návrhu na zrušení §1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb. a §9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb.
K ústavní stížnosti nejdříve Ústavní soud konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Proto se nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení skutečně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Navrhovatel ústavní stížnosti v jejím obšírně formulovaném odůvodnění vesměs opakuje argumenty, které již uplatňoval v předchozích řízeních, zejména pak v řízení u Vrchního soudu v Praze, který se s nimi též vypořádal. Námitky se týkají především výkladu některých ustanovení zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, a zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti. Právní předpisy dovolují uzavírání smluv o dílo a pouze zákon o zaměstnanosti v ustanovení, které bylo implantováno novelou zákona, takovou praxi nedovoluje. Velká část odůvodnění ústavní stížnosti tedy obsahuje argumentaci, týkající se souvisejícího návrhu na zrušení §1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb. a §9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb. Tu však Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti neposuzuje.
Ústavní soud se musel tedy v prvé řadě zabývat ústavní stížností v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, který se týká rozhodnutí Úřadu práce v Českých Budějovicích, jímž byla navrhovateli ústavní stížnosti uložena pokuta za porušení pracovněprávních předpisů. Musel konstatovat, že návrh ústavní stížnosti se jen v minimální míře zabývá nedostatky, které byly u stěžovatele zjištěny a které vedly k tomu, že mu byla příslušným orgánem pokuta uložena. Jeho závěry vyznívají v tom smyslu, že tyto nedostatky, které v zásadě nevyvrací, jsou důsledkem nesprávných předpisů, které proto navrhuje zrušit. Ze stížnosti pak vyplývá, že jde o předpisy spíše nepohodlné, než protiústavní.
Stěžovatel opakovaně namítá, že Vrchní soud svým rozhodnutím porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 1 Ústavy ČR, když své rozhodnutí řádně a dostatečně neodůvodnil. V podrobnostech v těchto námitkách však převažuje opět pouhá polemika stěžovatele s názory a výklady soudu, přičemž oprávněnost uložení pokuty nelze pokládat za vyvrácenou, ač právě to bylo předmětem rozhodování Vrchního soudu. Ústavní soud zjistil, že danými otázkami se Vrchní soud v Praze řádně zabýval a své názory, úvahy a závěry dostatečně v odůvodnění doložil.
Pro úplnost je třeba ještě uvést, že úvodní články Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") mají charakter toliko základních, obecných ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první citované Listiny. Principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení zmíněných ustanovení Listiny samostatně zpravidla napadat nelze, resp. nejsou sama o sobě bezprostředně aplikovatelná, vždy je nutno také uvést konkrétní, především hmotné základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny, eventuelně mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno. Tímto ustanovením je podle stěžovatele čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Stěžovatel nicméně předkládá jen argumenty obecnějšího rázu, které se výhradně týkají, resp. podporují související návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 1/1991 Sb. Důvody vztahující se k předmětu ústavní stížnosti z hlediska konkrétního porušení ústavně zaručených práv Ústavní soud postrádal.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem na zrušení ustanovení §1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb. a §9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb. Návrh na zrušení zákona nebo jeho ustanovení, podaný spolu s ústavní stížností, sdílí její osud, je-li odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu