ECLI:CZ:US:1999:1.US.341.99
sp. zn. I. ÚS 341/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 1 T 440/97, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 10 To 176/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 1. 7. 1999, které Ústavní soud obdržel dne 12. 7. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 13. 1. 1999, sp. zn.
1 T 440/97, jímž byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu tří let a k trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu čtyř let a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 10 To 176/99, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o vině a zrušen výrok o trestu. Uvedeným rozsudkem soudu druhého stupně byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců s výkonem ve věznici s dohledem a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.
Stěžovatel je toho názoru, že trestním řízení i vydanými shora uvedenými rozsudky soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, jež jsou zaručeny Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. 1, Ústavou ČR v čl. 1 a čl. 90 a Listinou základních práv a svobod v čl. 36 a následujících. Domnívá se, že výše popsaná porušení základních práv a svobod byla způsobena deformací a neobjektivním hodnocením důkazů, nevypořádáním se s námitkami v odvolání, jakož i porušením zásady in dubio pro reo.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž oba soudy reagovaly ve svých rozsudcích.
Ze spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 1 T 440/97, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 13. 1. 1999 je stěžovateli kladeno za vinu, že po požití většího přesně nezjištěného množství alkoholu řídil osobní automobil a rychlost jízdy nepřizpůsobil stavu vozovky, svým schopnostem a povětrnostním podmínkám a po projetí mírné pravotočivé zatáčky dostal smyk a narazil do sloupu. Při nehodě zemřel jeho spolujezdec. V odůvodnění svého rozsudku soud vyvrací obhajobu stěžovatele, že příčinou nehody bylo to, že spolujezdec mu padl na volant a opírá se přitom o závěr znaleckého posudku, že stěžovatelem popisovaný nehodový děj je nereálný. Soud dovozuje, že příčinou nehody byla jízda stěžovatele ovlivněná alkoholem a dále též nepřizpůsobení rychlosti a způsobu jízdy stavu vozovky, vlastním schopnostem a povětrnostním podmínkám.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 10 To 176/99, napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotil tak, že prvoinstanční soud jednotlivé důkazy řádně zhodnotil a dospěl ke správnému skutkovému závěru, a proto odkazuje na jeho odůvodnění, když soud prvního stupně nepominul žádný z provedených důkazů, náležitě se vypořádal s obhajobou obžalovaného a uvedl, jakými důkazy ji považuje za vyvrácenou s tím, že učiněný skutkový závěr soudu prvního stupně je náležitě opřen o provedené důkazy. Dále podotkl, že ani on neshledává argumenty obžalovaného oprávněnými, a to jak ve vztahu k jeho ovlivnění požitým alkoholem, tak k zavinění dopravní nehody.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu trestního řízení, zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal, když shledal skutkový závěr soudu prvního stupně za náležitě opřený o provedené důkazy. Je třeba podotknout, že v trestním řízení (§2 odst. 6 tr. řádu) zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem - v daném případě tedy posouzení, zda došlo ze strany stěžovatele k porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem.
Ústavní soud se přiklonil ke stejnému závěru jako Krajský soud v Praze a neshledal ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutím obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozsudků Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Ústavní soud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, tedy nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu