ECLI:CZ:US:1999:1.US.353.99
sp. zn. I. ÚS 353/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 9 T 66/98, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 5 To 110/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 19. 7. 1999, které došlo Ústavnímu soudu den následující.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Městského soudu v Brně, jímž byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků a rovněž shora citované usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo jeho odvolání proti tomuto rozsudku zamítnuto.
Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále ustanovení §11 odst. 1 písm. a), §165 odst. 1 tr. řádu.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že orgány činné v trestním řízení neaplikovaly rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, vyšetřovatel nevyrozuměl jeho právního zástupce o konání výslechů svědků, soud prvního stupně nebral zřetel na jeho výpověď a bezvýhradně uvěřil výpovědím dvou dalších svědků a nemělo být užito ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona (použití vyšší trestní sazby).
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že obviňuje soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 66/98 zjistil, že ve spisu je sice na č. l. 2 založena plná moc obviněného, kterou udělil své obhájkyni, je doloženo i doručení usnesení obhájkyni o přibrání znalce z oboru zdravotnictví, je patrna i její účast při výslechu obviněného a jeho seznámení se spisem, ale ve spisu se nenachází oznámení obhájkyně vyšetřovateli, že se chce zúčastnit vyšetřovacích úkonů (§165 odst. 2 tr. řádu). K námitce, že trestní stíhání stěžovatele mělo být zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky nutno konstatovat, že naposledy se touto otázkou zabýval krajský soud a v odůvodnění k tomu uvedl, že o právní kvalifikaci a případném zastavení trestního stíhání lze rozhodnout až v době, kdy skutková zjištění takové meritorní rozhodnutí umožňují, a nikoliv v době samotného vyhlášení amnestie, když navíc již 3. 2. 1998 bylo zřejmé z odborného vyjádření, že se jedná o těžké zranění poškozené. Rekvalifikaci obvinění z trestného činu ublížení na zdraví (§223 tr. zákona) na trestný čin způsobení těžké újmy na zdraví (§224 tr. zákona) bylo třeba pokládat za důvodnou. Ke stejnému závěru se po prostudování spisového materiálu přiklonil i Ústavní soud.
Ústavní soud je nucen opakovaně konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozsudků obecných soudů však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). V trestním řízení pak platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 6 a §125 tr. řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu