ECLI:CZ:US:1999:1.US.355.99
sp. zn. I. ÚS 355/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. V., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 17 C 2203/94, ze dne 2. 11. 1995, a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Co 284/96, ze dne 24. 7. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 17 C 2203/94, ze dne 2. 11. 1995, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., částku 204 Kč a náklady řízení v částce 890 Kč, a dále zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Co 284/96, ze dne 24. 7. 1999, který jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soudy mu uložily povinnost zaplatit výše zmíněnou částku na základě výpovědi revizora dopravního podniku, podle něhož při revizi jízdenek dne 27. 7. 1993 na lince č. 22 předložil stěžovatel jízdenku, která byla označena dvakrát. Stěžovatel tvrdí, že se zřejmě jedná o podvod ze strany revizora D. B. a je přesvědčen, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva zaručená Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, konkrétně čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dne 5. 11. 1996 dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 25 Cdo 2643/98, ze dne 23. 2. 1999, odmítl pro jeho nepřípustnost.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném před novelou č. 77/1998 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen " o. s. ř.") dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jenom, jestliže to zákon připouští (§237 až 239 o. s. ř.). Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud by se stěžovatel usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání cítil dotčen na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, daném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, může o ochranu základního práva žádat formou ústavní stížnosti Ústavní soud. Předmětem takové stížnosti je však denegatio iustitiae a ne samotné hmotné subjektivní právo (viz nález sp. zn. III. ÚS 40/93).
Vzhledem ke skutečnosti, že v posuzované věci z o. s. ř. neplyne oprávnění podat dovolání jako procesní prostředek k ochraně práva, jak bylo konstatováno usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 2643/98, ze dne 23. 2. 1999, jakož i ke skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti nebylo přezkoumání usnesení dovolacího soudu s ohledem na jeho soulad s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, lhůta pro podání ústavní stížnosti započala již nabytím právní moci rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 17 C 2203/94, ze dne 24. 7. 1996.
S ohledem na výše uvedené odůvodnění soudce zpravodaj v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. července 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu