ECLI:CZ:US:1999:1.US.356.98
sp. zn. I. ÚS 356/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Doc. Ing. O. K., CSc., zastoupeného advokátkou JUDr. I. Ch., proti rozhodnutí vědecké rady Vysokého učení technického v Brně ze dne 29. 9. 1995 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, č. j. 5 A 74/96-81, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí vědecké rady Vysokého učení technického v Brně ze dne 29. 9. 1995 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, č. j. 5 A 74/96-81. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že dne 25. 5. 1977 podal na Vysokém učení technickém v Brně žádost o připuštění k obhajobě své disertační doktorské práce. Kádrové oddělení strojní fakulty VUT si vyžádalo dne 13. 6. 1977 projednání této záležitosti stranickými orgány. Na základě negativního stanoviska stranických orgánů byla stěžovateli práce dne 1. 3. 1984 vrácena. Dopisem předsedy rehabilitační komise VUT, adresovaným dne 12. 2. 1990 předsedovi doktorské komise, bylo konstatováno, že obhajoba disertační práce byla znemožněna v důsledku nedokončeného kádrového řízení a že je doporučeno provést obhajobu práce s uvážením stavu vědy v oboru k datu podání.
Stěžovatel úspěšně obhájil svou doktorskou práci na téma "Analýza výpočtových a experimentálních metod při navrhování exponovaných spojů spalovacích motorů" před vědeckou komisí vědního oboru 23-01-9- Části strojů a mechanismů. Tuto skutečnost osvědčuje zpráva o návrhu na udělení vědecké hodnosti doktora technických věd ze dne 2. 4. 1991, o kterém bylo rozhodováno na základě tajného hlasování, když stěžovatel prokázal tvůrčí činnost v oboru a orientaci v moderních poznatcích a metodách oboru. Bylo mu tedy doporučeno udělení vědecké hodnosti "doktor technických věd".
Přes shora uvedené skutečnosti vědecká rada VUT rozhodla dne 31. 5. 1991 v tajném hlasování o neudělení vědecké hodnosti poměrem hlasů 16:0. O výsledku byl stěžovatel uvědomen přípisem rektora VUT ze dne 4. 6. 1991, č.j. 319/99860/91. Bylo mu sděleno, že vědecká rada VUT se rozhodla mu vědeckou hodnost neudělit a současně bylo připojeno poučení o možnosti odvolání proti tomuto "rozhodnutí", a to bez uvedení důvodu rozhodnutí.
Proti tomuto "rozhodnutí" se stěžovatel odvolal k České komisi pro vědecké hodnosti v Praze (dále jen ČKVH). ČKVH přípisem ze dne 4. 9. 1991 upozornila na nepřípustnost retroaktivního vznášení požadavků na stěžovatele a upozornila na neplatnost kritérií bez stanovení bližší specifikace. ČKVH vyslovila požadavek zápisu z jednání vědecké rady, protokolu a výsledku hlasování a požadovala za nutné podrobněji odůvodnit zamítavé stanovisko.
ČKVH později, přes své původní stanovisko, svým rozhodnutím ze dne 17. 12. 1993 napadené rozhodnutí vědecké rady VUT potvrdila a odvolání stěžovatele zamítla.
S ohledem na nepřezkoumatelnost rozhodnutí podal stěžovatel žalobu na přezkum správního rozhodnutí k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud rozsudkem ze dne 13. 1. 1995, č. j. 6 A 16/94-28, stěžovateli v plném rozsahu vyhověl, když rozhodnutí ČKVH zrušil a věc vrátil k novému řízení a ČKVH uložil povinnost uhradit stěžovateli náklady soudního řízení. Samotné odvolací rozhodnutí ČKVH bylo soudem shledáno jako nepřezkoumatelné pro naprosto chybějící odůvodnění.
ČKVH poté svým rozhodnutím ze dne 28. 2. 1995, č. j. 250/91, vrátila věc vědecké radě VUT s tím, že se v odůvodnění ztotožnila s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze.
Vědecká rada VUT nařídila nové projednání věci a dne 3. 7. 1995 opětovně rozhodla jednomyslně o neudělení vědecké hodnosti a toto své rozhodnutí odůvodnila pouze obecně, bez uvedení jediné konkrétní námitky.
Stěžovatel následně podal proti rozhodnutí vědecké rady VUT odvolání k ČKVH. Následně vědecká rada VUT rozhodnutím ze dne 29. 9. 1995 za využití autoremedury zrušila své rozhodnutí ze dne 3. 7. 1995 z formálních důvodů a ve věci rozhodla tak, že se vědecká hodnost stěžovateli neuděluje. Stěžovatel uvedl, že z opatrnosti podal odvolání i proti tomuto rozhodnutí.
ČKVH vydala dne 1. 3. 1996 rozhodnutí, kterým zrušila rozhodnutí Vědecké rady VUT ze dne 29. 9. 1995 a věc předala jinému orgánu oprávněnému rozhodnout o udělení vědecké hodnosti doktora technických věd.
Proti rozhodnutí ČKVH ze dne 1. 3. 1996, č. j. 250/91, podal stěžovatel opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze a domáhal se zrušení tohoto rozhodnutí z důvodu jeho údajné nezákonnosti a nevykonatelnosti.
Vrchní soud řízení v uvedené věci zastavil s odůvodněním, že ve správním soudnictví jsou přezkumu zákonnosti podrobena rozhodnutí správních orgánů podle principu generální klauzule ve vazbě na čl. 36 Listiny základních práv a svobod a ustanovení §244 odst. 2 a 3, §247 a 248 o. s. ř. Přezkumu podléhají všechna rozhodnutí těchto orgánů, pokud zákon nestanoví jinak.
Případy, kdy zákon stanoví "jinak" jsou shrnuty v ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.
Za rozhodnutí procesní povahy soud považuje ta rozhodnutí, jimiž se správní orgán nedotkl přímo těch práv účastníka, která vyvěrají z hmotného práva, ale zasáhl jen do práv daných pro vlastní vedení řízení. Takovými rozhodnutími jsou např. rozhodnutí o přerušení řízení, o prominutí zmeškání lhůty, o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu, ale též i rozhodnutí, kterým bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Vrchní soud v tomto svém rozhodnutí z 2. 6. 1998, č. j. 5 A 74/96-81, uvedl, že pokud bylo napadeným rozhodnutím ČKVH zrušeno rozhodnutí vědecké rady VUT a věc byla předána jinému orgánu oprávněnému rozhodnout o udělení vědecké hodnosti doktora technických věd stěžovateli, bude o meritu věci opětovně rozhodováno. Z toho důvodu také nebyla napadeným rozhodnutím dotčena sféra materiálních práv a povinností stěžovatele a jedná se tedy pouze o rozhodnutí procesní povahy.
Podle názoru stěžovatele bylo shora popsaným způsobem porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, porušena rovnost účastníků řízení a stěžovateli bylo zároveň odňato právo domáhat se ochrany jeho práv u nestranného orgánu v odvolacím řízení.
Ústavní soud si v uvedené věci vyžádal k nahlédnutí kompletní spisový materiál Vrchního soudu v Praze k sp. zn. 5 A 74/96. Dále vycházel při svém rozhodování z vyjádření vrchního soudu a dále z vyjádření účastníků předcházejícího řízení k otázce, který jiný orgán tito považují za kompetentní k rozhodnutí o udělení vědecké hodnosti doktora technických věd, pokud dle rozhodnutí ČKVH ze dne 1. 3. 1996, kterým se ruší rozhodnutí Vědecké rady VUT v Brně ze dne 29. 9. 1995, se věc předává tomuto jinému orgánu oprávněnému ve věci rozhodnout. Vrchní soud v Praze poukázal v uvedené věci na odůvodnění svého usnesení ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 5 A 74/96-81, které nabylo právní moci dne 15. 6. 1998. Dále soud uvedl, že není oprávněn zohlednit případná pochybení, kterých se žalovaný (tzn. v případě této ústavní stížnosti ČKVH) dopustil, neboť tím by při deklarované nepřezkoumatelnosti rozhodnutí současně prováděl jeho přezkum, což zákon (o. s. ř.) nepřipouští. Dále soud zdůraznil, že pokud dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesním, když jím bylo zrušeno rozhodnutí vědecké rady VUT v Brně a věc byla předána orgánu oprávněnému ve věci rozhodnout, měl soud pro tento závěr ohledně charakteru rozhodnutí dostatečné podklady. K uvedené konkrétní věci vrchní soud uvedl, že pokud ČKVH vyjádřila ve výroku svého rozhodnutí, že věc se předává jinému orgánu oprávněnému rozhodovat o udělení vědecké hodnosti doktora technických věd, že zároveň uložila předsedovi komise pro obhajoby doktorských disertačních prací v oboru části strojů a mechanismů Prof. Ing. Dr. M. N., DrSc., aby stanovil jiný orgán oprávněný rozhodnout ve výše uvedeném oboru o udělení vědecké hodnosti stěžovateli. Vrchní soud dále poukázal na skutečnost, že ČKVH ve svém rozhodnutí deklaruje, že vycházela z ustanovení §37 odst. 1 vyhl. č. 64/1977 Sb. V tomto ustanovení se uvádí, že ČKVH v cit. ust. uvedených případech nařídí nové řízení před orgánem oprávněným rozhodovat o udělení vědecké hodnosti.
V závěru svého vyjádření Vrchní soud v Praze navrhuje, aby Ústavní soud podanou stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
ČKVH k výzvě Ústavního soudu, v rámci které měla konkretizovat, kterému jinému orgánu a kdy věc předala, se ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
Vysoké učení technické v Brně k výzvě Ústavního soudu sdělilo, že podle ustanovení §5 odst. 1 vyhl.č. 64/1977 Sb., jsou orgány oprávněnými rozhodnout o udělení vědecké hodnosti prezídium Československé akademie věd a vědecká rada vysoké školy, konala-li se obhajoba doktorské práce před komisí, která působí při vysoké škole. Vyjádřilo se v tom smyslu, že komise, před níž obhajoba probíhala, nebyla jednoznačně přiřazena k VUT v Brně. V té době měly, dle vyjádření VUT v Brně, komise pro obhajoby doktorských disertačních prací celostátní působnost. Uvedlo, že po řadě jednání mezi Fakultou strojní VUT v Brně, prorektorem VUT v Brně a ČKVH byla ustavena komise ad hoc, jež měla základ ve stálé komisi 23-01-9 Části strojů a mechanismů a byla doplněna dalšími členy. Předsedou komise byl jmenován Prof. N. (zemřel 2. 4. 1996).
K rozhodnutí ve věci samé uvedlo VUT v Brně, že nelze spatřovat diametrální rozdíl v závěrech komise z 2. 4. 1991 a rozhodnutí vědecké rady z 31. 5. 1991. Oponentské posudky vypracované před zasedáním komise obsahují značné množství výhrad, připomínek a námitek, čemuž odpovídal i hraniční výsledek hlasování.
VUT v Brně se dále k ústavní stížnosti vyjádřilo v tom smyslu, že pokud vědecká rada VUT zaujala k disertační práci Doc. K. negativní stanovisko a rozhodla mu neudělit vědeckou hodnost doktora věd, může být jiným orgánem oprávněným rozhodnout vědecká rada jiné vysoké školy. Vedení VUT v Brně, dle svého vyjádření, postoupilo potřebné materiály dne 19. 6. 1996 na Technickou univerzitu v Liberci k novému řízení. Prorektor této univerzity zaslané materiály vrátil dne 8. 10. 1996 s tím, že souhlasí se stanoviskem VUT v Brně, Fakulty strojní, nezabývat se projednáním tohoto případu ve vědecké radě vzhledem k tomu, že udělení vědecké hodnosti doktora věd stěžovateli je nanejvýš nepravděpodobné.
VUT zároveň k výzvě Ústavního soudu uvedlo, že dalšími vysokými školami, které by mohly ve věci odborně jednat, jsou České vysoké učení technické v Praze, Vysoká škola báňská - Technická univerzita v Ostravě a Západočeská univerzita v Plzni.
Ústavní soud po přezkoumání skutkového i právního stavu v uvedené věci se nejprve musel zabývat okolností, zda stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud proto posuzoval právní otázku, vůči kterému rozhodnutí v uvedené věci měla směřovat ústavní stížnost, aby mohla být projednána a vyřízena. Ústavní soud je toho názoru, že stížností mělo být napadeno rozhodnutí ČKVH z hlediska nejasné formulace, resp. chybějící konkretizace "jiného orgánu" oprávněného ve věci rozhodnout a zároveň také z důvodu nevykonatelnosti takového rozhodnutí. Stěžovatel měl možnost, vzhledem k specifické povaze tohoto komplikovaného případu, zároveň s žalobou ve správním soudnictví, resp. namísto této žaloby, podat ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí ČKVH.
Ústavní soud se přiklání k názoru, že Vrchní soud v Praze při svém rozhodování správně věc posoudil tak, že žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesním, když jím bylo zrušeno rozhodnutí vědecké rady VUT v Brně a věc byla předána jinému orgánu oprávněnému ve věci rozhodnout. Z tohoto hlediska nepřísluší soudům ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů procesní povahy.
Tuto zásadu je povinen respektovat ve smyslu ustanovení §63 zák. č. 182/1993 Sb. i Ústavní soud. V této souvislosti musel také Ústavní soud zvážit, zda ústavní stížnost byla podána stěžovatelem včas, pokud stěžovatel svou stížností napadá rozhodnutí vědecké rady VUT v Brně ze dne 29. 9. 1995 a rovněž usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 A 74/96-81, ze dne 2. 6. 1998. V uvedeném případě považuje Ústavní soud za poněkud nelogickou právní konstrukci stěžovatele v situaci, kdy tento napadá rozhodnutí vědecké rady VUT, které však bylo odvolacím orgánem, tj. ČKVH, zrušeno. Pokud byla zároveň žaloba ze správního soudnictví v daném případě vyloučena, posledním pravomocným prostředkem bylo rozhodnutí ČKVH, proti kterému mohla být v zákonem stanovené lhůtě podána také ústavní stížnost.
V případě stěžovatelem namítaného porušení základních práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem vrchního soudu nedošlo k porušení rovnosti účastníků a ani k porušení jiných ústavně zaručených práv a svobod, zejména ne zásady na spravedlivý proces, neboť hmotně-právní stránka věci by měla být teprve posouzena a rozhodnuta v dalším řízení a stěžovateli tak zůstávají zachovány všechny procesní prostředky k uplatnění jeho práv. Ústavní soud proto považuje ústavní stížnost stěžovatele z těchto důvodů při nejmenším za předčasnou, nedošlo-li k rozhodnutí "jiného orgánu" na základě usnesení Vrchního soudu v Praze z 2. 6. 1998.
S ohledem na skutečnost, že o věci by mělo být ještě rozhodováno jiným orgánem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná.
Na základě shora uvedeného posouzení právního stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. července 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu